Úvodní poznámky.

Sovětský svaz měl už ve svém křestním listu zakódovaný zmar. Lenin se totiž choval jako superrvizionista Marxova učení. To tvrdí, že nový společenský řád se musí zrodit v lůně starého, kterému již jeho struktura začíná bránit v rozvoji. Z čehož plyne, že nový řád musí vzniknout společně ve větším počtu nejvyspělejších kapitalistických států. Lenin ropadl iluzi, že válečné utrpení zvedne lid bojujících států proti svým vládám. Což se nestalo a Lenin navíc velice brzy zemřel, aby svou chybu nějak opravil.

Stalin pak neměl na výběr. Jak ukazují nově odkryté dokumenty, ve vítězství jakéhosi komunismu už nevěřil a proto se rozhodl alespoň vybudovat co nejsilnější Rusko. Jako státní formu opustil Leninovy „sověty“, čili Rady (Výbory) proletářů a postupem času vytvořil politický režim ideologického byrokratismu v čele s pseudomonarchou, čti prvním tajemníkem oné byrokracie.

Leninova netrpělivost a Stalinova z nouze nezbytnost, brzy po převzetí moci realizovala stát s vůdcovským vedením jedné osoby. Což byl státní forma až děsivě závislá na schopnostech „vyvoleného“ jedince, což bylo obrovské riziko pro budoucí vývoj tzemě. Stalin sám svou pozici jakž takž ustál díky vítězství ve válce. Možná, že kdyby nebyl už tak starý a tak dlouho v čele země, tak by dokázal po válce rehabilitovat vězně z gulagů, ba vrátit je plnohodnotně do života, což by omluvil tíživou situací příprav státu na válku, která byla nevyhnutelná. Ale k tomu již neměl sil, či spíše celková situace v nejužším vedení jediné ideologické síly to nedovolovala.

Chruščov

Po Stalinově smrti to ale mohlo provést nové vedení komunistické strany Sovětského svazu. Místo toho ale po krátkém období nevyprofilovaného Malenkova postavilo do čela „lidové“ monarchie osobu až příliš individualistickou, činorodou, leč obrovsky nerealistického myšlení. Werich kdysi řekl, že největším nepřítelem společnosti je pracovitý blbec. Slovo blbec ovšem má široký rozsah. Chruščov v žádném případě nebyl blbec, ba nebyl ani politickým diletantem. Byl bohužel cholerikem, ba až deviantně neschopným diskuse. Jeho vůle spojená s činorodostí a nereálným hodnocením možností své země, se tak stala vážným rizikem pro celou zem.

Doslova katastrofálním byla jeho metoda „překonávání kultu Stalinovy osobnosti“. Svět se nikdy nedověděl, která mocenská skupina uvnitř nejužšího vedení tehdejší ještě VKS(b), koncipovala tu děsivou „tajnou zprávu“, zda to nebyl dokonce Chruščov sám. V každém případě ale šlo o jeho obrovský omyl ve funkci prvního tajemníka strany. Což dosvědčuje nejen to, že všichni antikomunisté ji neustále vychvalují výš jak do nebes. Zkušený člověk, nadto politik, by se tak hloupě nechoval. Ten by totiž věděl, že je nutné postupovat v jednotlivých krocích. Stalinovu éru měla v prvém kroku analyzovat komise historiků, pak prodiskutovat široká stranická veřejnost. Mezi tím bylo možné omilostnit vězně, všemožně jim pomoci při začleňování do života, ba mnohé i odškodnit. Za tu dobu by měla strana, tedy především její byrokratický aparát, potřebný čas se vypořádat sám se sebou. Mohl se dokonce obnovovat systém sovětů a jiných demokratických struktur. Vývoj by ukázal i další možnosti posilující životaschopnost socialismu.

Chruščovova eskapáda měla naprosto opačný účinek. V žádném případě neposílila důvěru ve stranu, ale definitivně ji podkopala. V cizině dokonce zničila. Ze strany Chruščova to byla naprosto nesmyslně překotná aktivita, ať už ho k ní vedli jakékoliv důvody. Díky tomu jej lze bez diskuse považovat za prapůvodce zániku SSSR.

Gorbačov

Definitivním jeho hrobařem se pak stal Gorbačov. Druhý to vůdce, který na svou funkci jednoznačně nestačil, ba ani nedorostl. Zatímco Chruščovovou charakterovou vadou byla neschopnost diskuse, Gorbačovovou charakterovou špatnou stránkou byla chorobná ješitnost. Ta způsobila, že stál tvrdohlavě za svými výmysly, které s těmi Chruščovovými měly jednu zásadní společnou charakteristiku. Neznalost reálné situace ve své zemi. A stejně jako Chruščov se individualisticky rozhodl iniciovat prakticky okamžité změny nebývalého rozsahu. Také nikdy nepochopil onu základní lidovou moudrost že i toho dobrého se musí lidem dostávat pomalu a v malých dávkách.

Demokratické struktury se musí dlouho budovat a veřejnost k jejich užívání musí dorůst. Ještě horší je to se svobodou. Národ, za který skoro století myslela „věrchuška“ se také musí svobodě pozvolna učit a zvykat si na ni, čili vnímat odpovědnost za své činy. Svoboda sama o sobě totiž není žádnou hodnotou, ani kladnou, ani zápornou. Vždycky je pouze a naprosto rozhodující, k čemu je užívána a využita.

Závěrem jenom shrnutí. Za zánik Sovětského svazu může jeho zřizovatel, který svou netrpělivostí zplodil nedonošené dítě. Může za něj i Stalin, který vybudoval systém, jenž byl vhodný pro válečnou dobu a příliš riskantně závisel na vlastnostech a hlavně na řídících schopnostech jedince, který stát řídil. Ovšem konkrétními hrobaři byli Chruščov a Gorbačov, jejichž osobnostní vlastnosti bránily tomu, aby byli opravdovými vůdci.