Když jsem si formuloval charakteristické rysy demográzlie, tak jsem nějaký čas uvažoval, zda do ní nepatří deset let se rozvíjející válka proti terorismu, vyhlášená prezidentem USA po atentátu z 11. 9. 2001. Než se mi povedlo najít všechny právní vazby pokleslosti demokracie, omezující lidská práva pod rouškou boje s terorismem, provedli zákonodárci USA mnohem křiklavější vlomení přímo do výkladní skříně zastupitelské demokracie, a to do samotných voleb. Volby jsou fakticky jediným vstupem vůle občanů do reálného politického režimu zastupitelské demokracie. Sice jeden lidový bonmot říká, že by nikdy nebyly povoleny, kdyby dokázaly opravdu něco změnit, ale přesto se zatím všude na světě kontrola demokratismu toho, či onoho státu uskutečňuje výhradně mezinárodní kontrolou jeho voleb. Takže volby jsou reálně jakousi nejviditelnější ikonou zastupitelské demokracie. Mezinárodně jsou sledovány dvě jejich fáze. Předvolební souboj a provádění samotného hlasování. U hlasování se pak kontroluje především sčítávání hlasů a riziko jejich přímého ovlivňování, kupříkladu nakupováním hlasů. Podvody v těchto oblastech jsou poměrně dobře viditelné, tím pádem vysoce rizikové a proto opravdovými manipulátory voleb nepoužívané. Všichni, kdo mají zásadní zájem na ovlivňování voleb, se proto soustřeďují na předvolební kampaň. V USA se proto při volbách prezidenta postupem času vytvořily takové poměry, že v očích veřejnosti už předem vyhrává kandidát, který na kampaň získá více finančních prostředků. Dokonce se v médiích prezentuje kandidátova schopnost získat více peněz, jako jakási politická přednost. Doposud byly v USA příspěvky na volby poměrně slušně regulovány, především zákazem finančního vstupování korporací do předvolebního klání. Nedávno zákonodárci, ba i soudy, tuto regulaci prolomily a tím umožnily, aby prezidenta fakticky zvolily nejbohatší finanční skupiny. Ty své finance do voleb samozřejmě nevloží z nějaké lásky k demokracii. Právní řád USA tedy povýšil předvolební korupci prováděnou nejbohatšími uskupeními na legální formu předvolební soutěže. Což je v mých očích již třetím charakteristickým rysem demográzlie.

Po poslední velké válce se v Evropě začala první demográzlie konstituovat ve Spojeném království za vlády Thatcherové. Velká Británie o sobě již celé věky vytrubuje, že je demokracií. Její show ve sněmovně neurozených, předvádějící veřejnosti hru neúprosného souboje opozice s vládou, je vydávána dokonce za jakýsi vzor parlamentních debat. Proto si její předsedkyně vlády nemohla dovolit založit zvrhlý stupeň zastupitelské demokracie na opovrhování opozicí, nebo dokonce – jako je tomu pod vlajkou zákonem povoleného antikomunismu u nás -, vydávání opozice za nesmiřitelného až třídního nepřítele. Pozdější Železná Margot si proto zvolila při zavádění nového politického režimu mnohem významnější formu likvidace stávajících demokratických zvyklostí. Vybrala si metodu pohrdání samotným nositelem svrchované moci, když prakticky realizovala omezování vlivu do té doby nejvýznamnější instituce veřejnosti. Podle Amerického vzorce celý proces zahájila znicotňováním odborů. Její mnohaměsíční souboj s hornickými odboráři Arthura Scargilla byl ukončen faktickou likvidací jejich organizace a dokonce mezinárodního vlivu. Tím byl zahájen dlouhodobý proces omezování vlivu odborů i v jiných zemích Evropy. Do té doby jediná, dokonce zákony uznávaná, instituce hájící zájmy nejpočetnější skupiny lidu, začala ztrácet svůj význam v politickém systému jednotlivých států, ale rovněž v mezinárodním, především evropském kontextu. Nejkonzervativnější hlava států Evropy dobře věděla, proč původní plebejku povýšila následně do šlechtického stavu. Tím jenom formálně potvrdila, že Margaret Thatcherová se stala nejen realizátorem první demográzlie v Evropě, ale prakticky oficielně prohlášena za lumpenměšťanku, čti člověka, který zradil svou vlastní společenskou vrstvu.

Včera jsem za demográzlii označil každou nadvládu superbohatých realizovanou pod prapory demokracie a la USA. Reálná demográzlie je předstupněm fašizace, tvrdil jsem rovněž včera. Měl bych se nyní proto asi pokusit o přesnější identifikaci demográzlie. V mých očích je demográzlie každou zvrhlou formou zastupitelské demokracie, která umožňuje privilegovanost bohatých a realizuje nadvládu superbohatých. Projevuje se mnoha konkrétními jevy. Jedním z nejviditelnějších je pohrdání parlamentní opozicí. Nejenže se s ní neprojednávají politické návrhy dlouhodobějšího charakteru, ale prostřednictvím své většiny si vládní koalice v parlamentě prosazuje postupy znemožňující opozici dokonce ústavou zaručenou činnost. Omezuje se, ba až úplně znemožní diskuse kolem předkládaných návrhů zákonů, znesnadňuje se opozičním poslancům možnost projevů v parlamentě, znemožňuje se opozici předkládání změn programů schůzí, vyhlašuje se svévolně stav legislativní nouze pro zrychlené prosazení zákonů předložených vládou, prohlasují se parlamentem dokonce zákony s retroaktivitou, interpelace poslanců na jednotlivé ministry a členy vlády jsou zodpovídány ledabyle, protože je i tak schválí coby dostatečné vládně koaliční většina, ba dokonce si vládní koalice troufá veřejně vyhlásit, že nepustí do dalšího čtení ani jeden z návrhů zákonů předkládaných opozicí. To všechno už stačila za jediný rok předvést Nečasova vláda, čímž se jednoznačně vydala na cestu demográzlie.

USA nejméně od druhé světové války vyváží svůj politický režim do celého světa pouze a výhradně násilnými metodami. Politickými puči, převraty, kontrarevoltami, státním terorismem a v poslední době už i přímými vojenskými agresemi. Taktiku si v době antikomunistické války, podvodně označované za studenou, nacvičily v zemích Jižní Ameriky, v nichž tak zvanou demokracii pod patronací strýčka Sama nastolovaly především místní vojenské diktatury a obdobné systémy státního teroru. Tomuto politickému režimu již léta říkám demográzlie. Po pádu SSSR si USA už mohou dovolit šířit svou představu demokracie poněkud mírnější diktaturou, tentokrát především cestou ekonomického revanšismu, jímž se plánované hospodářství, především v zemích Východu, měnilo šokovou terapií ve svobodné trhovectví. Celý proces byl uplatněním antikomunistické Hayekovy ideologie, aplikované na oblast hospodářství hypotézami politické ekonomie Nobelovce Miltona Friedmana. Metoda byla opět v praxi zkoušena v Chile, Argentině a dalších zemích zadního dvorku USA již od sedmdesátých let dvacátého století. Přinesla neobvykle rychlý růst bohatství vedoucích politiků a mezinárodních korporací, samozřejmě sídlících výhradně v USA. Měkčí forma demográzlie byla uplatněna nejen v zemích na východ od Labe, ale dokonce i v Jihovýchodní Asii. Všude přinesla zbědování většiny místních obyvatel, leč obrovské zbohatnutí globální mikromenšiny. Demográzlie se mohla zmírnit proto a jenom proto, že USA ztratily svého dlouholetého nepřítele, s nímž bojovaly na život a na smrt. Jimi naordinované vlády ale musí i nadále uplatňovat neúprosný antikomunismus. A antikomunismus je prvotním předpokladem vzniku fašismu. Řečeno jinak, demográzlie, čili pod rouškou demokracie uplatňovaná nadvláda superbohatých, je fakticky prvním stupněm k novému fašismu. Vlády, které pod patronací USA realizují už nejméně dvacet let antikomunistický revanš, jsou tak vládami demográzlovskými a tím prakticky ve fázi protofašiszace svého společenství.

Minulou sobotu zahájila ČT třídenní orgie podívaných pro prostý lid. Celý den přinášela, především na ČT 24, obrazové informace, dokonce včetně několikahodinového přímého přenosu, svatby příslušníka jedné monarchie v Evropě. Monarchie, která je mocnými tohoto světa vydávána za kolébku demokracie na starém kontinentě. Mně osobně v té záplavě ješitné okázalosti chybělo už jenom jediné. Přímý přenos ze svatební noci, aby se podle starého zvykového královského práva prokázalo, že budoucí manželé jsou schopni zplodit monarchii potomstvo. Následující den naše veřejnoprávní televize pak věnovala prakticky celý povýšení bývalého polského občana na bytost nebeskou. Vůbec nikoho z vedení ČT asi nezajímá, že je u nás s bídou čtvrtina obyvatel věřících a ještě k tomu nejsou všichni z nich katolíky. Ti ostatní považují všechny ty katolické světce za urážení boha samotného. Vrchol pak přišel v pondělí. Vůdce globálních vojů Abendlandských žoldnéřů s patřičnou pýchou idiota, pardon patriota, vyhlásil městu a světu že byl zabit terorista číslo one. Nepovedlo se před tím zabít Kaddáfího, tak Obama vydal rozkaz k alternativě číslo dvě, kterou zahájil svou předvolební kampaň na druhou prezidentskou kadenci. Všechny tři události jsou krásnými příklady mediálního oblbování.

Ve veřejném prostoru svobodného trhu nemůže existovat svoboda člověka. Buďto jsou lidé svobodní, nebo jsou otroky svobodného trhu. Jiná možnost neexistuje.

Všichni tvrdí, že demokracie je vládou lidu. Nikdy ničím takovým nebyla a doposud nikde není. A ani není zapotřebí, aby byla. Stačilo by, kdyby byla vládou v zájmu lidu a pro lid. 

Usáma z rodu Ládinů měl hned od počátku jednu ctnost skutečného válečníka. Svou válku Abendlanďanům otevřeně vyhlásil, jak se to po celou historii dělalo. To teprve v poslední době právě Abendalnďané války zahajovaly, aniž by je vyhlašovaly, čímž Západ ztratil hodně ze svého mravního kreditu. Při tom rovněž jasně artikuloval, proč zvolil asymetrickou válku a především proč vidí v Západě bezohledného nepřítele. Vinil Abenlanďany především z loupeží nerostného bohatství Arabů a z totální podpory Izraele. Evropané, kteří fakticky ve všech Amerikou vedených válkách jenom přicmrndují, se v  současnosti ústy svých politiků podivně okázale radují ze smrti údajné ikony terorismu. Hovoří kupříkladu o nové etapě války s terorismem, ba dokonce naprosto nesmyslně o tom, že po smrti Usámy nic už nestojí v cestě ekonomickému růstu. Nikdo z předních politiků Evropy si nějak nechce připustit, že Usáma byl prakticky již dlouho mrtev, protože neměl žádný reálný vliv na vývoj v Arabských zemích. Žil už dávno jako nemocný důchodce. Jasným toho důkazem jsou události Arabského roku. Málokdo rozumný proto nepochybuje, že hlavní Usámovy ideály Arabové budou zastávat i nadále. Sice, jak se zdá, ve většině odmítli metodu jeho boje se Západem, ale právě proto jejich další prosazování bude s vysokou pravděpodobností pro Arabské země mnohem úspěšnější.

Zpráva o zastřelení Usámy z rodu Ládinů je prapodivně podezřele načasována. Objevila se totiž bezprostředně po tom, co na webu WikiLeaks bylo zveřejněno na sedm stovek dokumentů, podle kterých Al –Kajdá je velmi slabá, nemá prakticky žádný vliv na teror, který sužuje svět. Navíc byla vypuštěna v době, kdy pokles popularity Obamy už vážně ohrožoval jeho zvolení pro druhou kadenci. Zpráva, tak jak byla prezentována, mohla být totiž vydána kdykoliv. Veřejnost si dobu zabití nemůže v žádném případě ověřit. Stejně jako pochování, je podezřelé, protože, oproti tvrzení první zprávy, velice vážně porušilo muslimské tradice. Při tom ale znemožnilo historikům ověřit si pravdivost celého aktu. Fotografie, ani rozbor DNA totiž nedokáží, že zabitý byl skutečně Usáma, ale pouze to, že byl zabit člověk jemu velice podobný, ba dokonce z jeho široké rodiny. Unést z rodu Ládin předem vyhlédnutého člověka přece nemohlo být pro zpravodajce USA žádným problémem. I kdyby byla zpráva naprosto pravdivá, přišla příliš pozdě. Je to, jako kdyby byl Hitler dopaden teprve v šedesátých letech. Takže není ničím jiným, než berličkou pro Obamovo znovuzvolení. V mých očích je navíc rozhodující to, co tvrdím již deset let. Mocní USA v žádném případě nemohli chtít Usámu živého, i když k tomu měli právě těch dlouhých deset roků. Usáma totiž od počátku tvrdil, že s útoky z 11. září nemá noc společného a určitě by při eventuelním souzení řekl mnoho nepříjemného pro současné mocné v USA. Pokud se podaří Američanům přesvědčit svět, že Usáma nežije, pak se už s vysokou pravděpodobností nikdy nevyšetří, jak to bylo v září prvého roku tohoto milénia. Skuteční viníci jsou mrtví a jejich řídící s vysokou pravděpodobností už také, nebo mají čas na pokojnou smrt. Jsem si jist, že po zprávě, že Usáma byl zabit, se na rozsahu terorismu ve světě vůbec nic nezmění, protože odpor islámu k přežranosti Abendlanďanů je neměnný.

Polský klerik Vojtyla, který se ve vypjatém období studené války a shodou dalších náhod, stal papežem Janem Pavlem II., byl včera před polednem Vatikánem blahoslaven. Dosud eviduje katolická církev 264 papežů. Z toho 76 to dotáhlo až na světce a deset, s Vojtylou tedy už jedenáct, na jeho předstupeň. Jan Pavel II., je ale přece v něčem rekordmanem. Byl blahořečen už po šesti letech od své smrti. Sám se o to přičinil. Už za svého pontifikátu prosadil ve Vatikánu porušování prakticky všech zásad jak svatořečení, tak blahořečení. Do té doby církev tato povýšení mezi superelitu svých dějin podřizovala v prvé řadě fundamentálnímu pravidlu, podle kterého mohlo dojít k blahořeční, nadtož ke svatořečení teprve tehdy, když už byli mrtví i vnuci těch, kdo se s danou personou osobně znali. Jan Pavel II. byl sice dost specifickou osobou na papežském stolci. A to především proto, že promyšlenou sebeprezentační reklamou, i rádoby osobním, ale spíše hereckým chováním, dosáhl velké popularity především u nejprostších lidí. Přesto mi ale nikdo nevymluví, že se stal tak rychle blahoslaveným jen a jen za svůj antikomunismus, kterým se za svého života prosazoval nejsilněji. Jinak to byl s vysokou pravděpodobností předposlední papež tradičního, až zkostnatělého dogmatismu, který se možná ani svého svatořečení nedočká, protože po současném papeži, který je doslova myšlenkovým dvojčetem Vojtyly, se církev bude muset zásadně obrodit, čili opustit vše, za co horoval Jan Pavel II. Pokud to církev neuskuteční, ohrozí svou výlučnou existenci.