Polský klerik Vojtyla, který se ve vypjatém období studené války a shodou dalších náhod, stal papežem Janem Pavlem II., byl včera před polednem Vatikánem blahoslaven. Dosud eviduje katolická církev 264 papežů. Z toho 76 to dotáhlo až na světce a deset, s Vojtylou tedy už jedenáct, na jeho předstupeň. Jan Pavel II., je ale přece v něčem rekordmanem. Byl blahořečen už po šesti letech od své smrti. Sám se o to přičinil. Už za svého pontifikátu prosadil ve Vatikánu porušování prakticky všech zásad jak svatořečení, tak blahořečení. Do té doby církev tato povýšení mezi superelitu svých dějin podřizovala v prvé řadě fundamentálnímu pravidlu, podle kterého mohlo dojít k blahořeční, nadtož ke svatořečení teprve tehdy, když už byli mrtví i vnuci těch, kdo se s danou personou osobně znali. Jan Pavel II. byl sice dost specifickou osobou na papežském stolci. A to především proto, že promyšlenou sebeprezentační reklamou, i rádoby osobním, ale spíše hereckým chováním, dosáhl velké popularity především u nejprostších lidí. Přesto mi ale nikdo nevymluví, že se stal tak rychle blahoslaveným jen a jen za svůj antikomunismus, kterým se za svého života prosazoval nejsilněji. Jinak to byl s vysokou pravděpodobností předposlední papež tradičního, až zkostnatělého dogmatismu, který se možná ani svého svatořečení nedočká, protože po současném papeži, který je doslova myšlenkovým dvojčetem Vojtyly, se církev bude muset zásadně obrodit, čili opustit vše, za co horoval Jan Pavel II. Pokud to církev neuskuteční, ohrozí svou výlučnou existenci.