Levicově zaměření ekonomové začali hospodářskou praxi Thatcherové a Reagana nazývat ekonomickým neoliberalismem. A někteří levicoví sociologové se dokonce pokusili definovat neoliberalismus jako politickou doktrínu. Sám se přikláním stále více k názoru, že politická praxe dvou výše jmenovaných a ekonomické zásady tzv. Washingtonského konsensu, na jehož základě nejen MMF a SB, ale i ministerstvo financí USA kolonizují celý svět, jsou obyčejným fašismem. Přesněji řečeno, jeho nejnovější, globální formou. Začínám proto ztrácet důvod, hovořit o nějakém neoliberalismu a současnou epochu lidských dějin označuji za globální, fašistické autoritářství, umožněné totalitou peněz.

V předvečer druhé světové války se zvedla ve Španělsku zuřivá občanská válka. Tehdy mezi protifašistickými intelektuály v ČSR vznikl bojový slogan, V Madridu se bojuje i za Prahu. V posledních dnech současnosti, se ve Španělsku opět rozvíjí minimálně politický, ale možná už i nový sociální střet. Že je to mnohem víc, než obvyklý protivládní odpor, kterých bylo po válce po Evropě desítky, ba stovky, lze vyčíst především z širokého záběru požadavků vzbouřených občanů země. Už 20. května se četná sdružení odpůrců shodla na 16ti požadavcích, které zde reprodukuji podle webu http://imcmedia.cz/?p=215 .

1. Změna volebního zákona. Otevřený a jasný volební systém.
2. Dodržování základních práv zakotvených v ústavě, zejména:
– Právo na přiměřené bydlení
– Právo na veřejnou zdravotní péči (zdarma), svobodnou a univerzální.
– Právo na volný pohyb osob a posílení veřejného a sekulárního vzdělávání.
3. Zrušení zákonů a opatření, která jsou diskriminační a nespravedlivé, jako tzv. Boloňského proces zabývající se vysokoškolským vzděláváním
4. Daňová reforma příznivá pro nižší příjmové skupiny lidí, reforma daní a nemovitostí. Zavedení Tobinovy daně, která zdaňuje mezinárodní finanční převody a odstranění daňových rájů.
5. Reforma pracovních podmínek politiků. Trvalá okamžitá odvolatelnost, závazné plnění voleb. slibů.
6. Odmítnutí a odsouzení korupce. Absolutní netolerance vůči politikům podezřelých nebo usvědčených s korupce
7. Dodržování článku 128 Ústavy, který říká, že všechno bohatství této země v jejích různých formách a bez ohledu na jeho vlastnictví je podřízeno obecnému zájmu. Snížení zásahu MMF a ECB. Okamžité znárodnění všech bankovních subjektů. Zpřísnění kontroly finančních institucí a operací, aby se zabránilo případnému zneužití v jakékoliv formě.
8. Jasné oddělení státu a církve
9. Participativní a přímá demokracie, v níž občané budou aktivně podílet. Média musí informovat eticky a pravdivě.
10. Úprava zákoníku práce a kontrolování jeho dodržování
11. Uzavření všech jaderných elektráren a podpora energie z obnovitelných zdrojů.
12. Větší podpora podniků, které zajišťují veřejné služby
13. Jasné oddělení moci výkonné, zákonodární a soudní
14. Snížení vojenských výdajů, okamžité uzavření továren vyrábějící zbraně a větší kontrolu nad bezpečnostními silami státu. Neangažovat se v žádných válkách.
15. Obnovu historické paměti a základních principů boje za demokracii v našem státě.
16. Celkovou transparentnost účtů a financování politických stran za účelem snížení míry politické korupce.

Na první pohled je vidět, že Španělům jde dneska o totéž, co nám. Bylo by proto velice dobré, kdyby se spojily i naše desítky protivládních iniciativ a především odbory, a společně podpořily sociální boj Španělů. Aby jim vrátily historickou iniciativu, aby prostě v této době bojovala Praha za Madrid. A tím také za sebe.

Po skončení horké etapy antikomunistického revanšismu, nazvaného pro dějiny eufemisticky studená válka, nejeden mudrlant se vyznal z víry v konec dějin, kterých bylo údajně dosaženo tím, že liberalismus ve své formě demokratického kapitalismu ovládl svět. Jenže tvůrce této myšlenky, populistický filosof Fukuyama, takovým přesvědčením neobjevil nic nového. Už tatíček mnoha filosofů, Hegel, považoval mírně zdokonalenou společnost své doby za nejlepší možnou a udržitelnou na věky věků. Historie nás ale všechny poučuje, že nic netrvá věčně, nadtož láska k jedné slečně, alias k jedné společenské formaci. Zdá se, že liberalismus ve své kapitalistické formě nebude ani potřebovat vnějšího nepřítele, jímž byl dlouhodobě, leč pouze zdánlivě, socialismus a komunismus. Teze nejnovějších teoretiků liberalismu dostaly označení neoliberalismus. Což je pojmenování nic nedefinující. Nikdo si totiž, mimo jiné nechce přiznat, že přímo v nich je skryta sebezáhuba, spočívající nejen v absolutizaci svobody jedince, ale v dominanci svobody lidstva na Zemi, čili fakticky proti Zemi. Globálně rozšířený kapitalismu jako nejvyšší možná forma kolonizace světa navíc dosáhl svých konečných, tedy planetárních hranic. A hlavně, politici vyznávající liberalismus, doslova zpití vítězstvím, se přičiňují o urychlení konce liberálního kapitalismu svým bezohledným privilegování miniaturní komunity finanční oligarchie a služebným útiskem většinové společnosti. Liberalismus je v současnosti ve své sebevražedné fázi, nikoliv neoliberální. Kdo ještě dneska věří ve věčnost kapitalismu, ten podvědomě doufá v brzký konec lidstva.

Neustálé hádky ve vládní trojce odhalily jeden zajímavý rys údajně demokratického vládnutí v naší pseudorepubličce. Politici a po nich jejich mediální obsluhovači, začali pojednou otevřeně hovořit o jednání ve formátu K9. Dali tím ctěné veřejnosti neomaleně najevo, že uskutečňují jakási obskurní dohadovací řízení při setkáních třech trojic nejvyšších bossů jednotlivých stran. Pokud by se domlouvali pouze na personálních věcech vlády samotné, dalo by se to ještě uznat. Jenže podle veřejných výstupů oni dohadují základní rysy navrhovaných zákonů, což je diktát vůči poslancům. Ve spojitosti s praxí uvnitř VV jde podle mne dokonce o protiústavní chování. Každý poslanec VV musel přece před svou kandidaturou podepsat smlouvu, ve které se zavazoval hlasovat podle stranické maršruty. Jakýsi nově vzniklý neústavní orgán s kódovým označením K9, je v naší současné, demokratické praxe nejen novou institucí, kterou Ústava nezná, ale v reálné politické praxi nepochybně institucí nadústavní. A náš nejvyšší ochránce ústavnosti? – nic. Jako vždycky, pokud si přece nikdo nestěžuje&!

Poslední průzkum veřejného mínění ukázal, že Nečasovu vládu si už nepřeje devadesát procent dotázaných. Troufám si tvrdit, že takového stupně nesympatií nedosáhla ani vláda KSČ, takže jde doslova o nový rekord v celých dějinách naší země. Troufám si totiž tvrdit, že tak nepopulární nebyla snad ani vláda za druhé republiky, čili za prezidentování Háchy, protože i na tehdejším okleštěném území ještě pořád žilo dost Němců. Současně vysoký stupeň nedůvěry v trojkoaliční skvadru už není konstatováním pouhé nelegitimity, ale jednoznačnou výzvou pro všechny obyvatele země. Dělejme všichni, alespoň z oněch devadesáti procent, všechno, co je v našich silách, aby tato vláda zmizela. Zbavme se nečasových pohůnků, když není ve sněmovně síla k jejich odvolání a ani jeden nemá dostatek soudnosti, aby zmizel. A proto si myslím, že je naprosto oprávněné bojkotovat tuto vládu, vypovídat jí poslušnost a vytvářet na ni neustálý nátlak, dokud ji to neubije. V současné politické atmosféře naší země už dávno není místo na slušnost, nadtož pak čest. Politici převážně neodcházejí z funkcí při žádné své aféře – a pokud ano, tak vypočítavě, protože očekávají za svůj krok ještě vyšší korýtka. Pokud je mé první tvrzení o rekordu ve znemožnění se možná sporné, pak naprosto určitě platí, že dosud žádná vláda nevyprovokovala vznik tak velkého počtu protivládních, občanských iniciativ, jako Nečasova. To je v mých očích daleko jasnějším barometrem dokazujícím ztrátu legitimity. Máme vládu, v níž není ani jeden člen hodný toho, aby v ní od samého počátku byl, nadtož pořád ještě setrvával. A její boss, je v mých očích dokonce článkem nejslabším.

Pokud je nějaká politická aktivita vydávána vládní sebrankou i opoziční guerillou za posvátnou, tak je to v naší zemi v posledních letech určitě boj s korupcí. A jako vždycky, čím víc politici o něčem řeční, tím méně toho konají. Zvláště, když se problém týká především, ne-li pouze jich samotných. Dneska v jednom textu na síti jsem si přečetl radikální návod na řešení korupce u nás. Napsal jej pravidelný dopisovatel webu Česká pozice, pan István Léko. Návrh je to jedinečný, leč bohužel prosaditelný pouze totální revolucí. Navrhuje, aby byl uzákoněn institut majetkových přiznání s presumpcí viny. Čili s předpokladem, že každý majetek byl ukraden a dotyčný musí státu prokázat opak, pokud si ho chce podržet. Plně souhlasím s tímto názorem, a i kdyby byl prosazen s určitou modifikací, tak by určitě pomohl. Všichni jsme totiž měli před listopadem 1989 prakticky holý zadek. Každý pozdější velký majetek proto musí být dneska dohledatelný, jeho původ doložitelný a podle pravidel čestného soudu veřejnosti posouditelný, zda má zůstat současnému vlastníkovi.

Jednou z obecných civilizačních pravd je, že každá doba zvratů, rebelií či jiných rychlých změn, vynese na společenské výsluní mnoho příslušníků lidského kalu, kteří by se jinak naplnění svých ambicí nikdy nedočkali. Vyniknout v politice v klidných dobách totiž představuje stovky ba tisíce hodin úmorné, všední, rutinní práce. Zatímco v době revoluce se stačí včas postavit na viditelné místo. Dav zařídí zbytek. Což se v antikomunistickém převratu přihodilo mimo jiné i jednomu právníkovi bez doktorského titulu, kterým se přesto pyšnil. Právě toho banálního poklesku rychle využili ve rvačce o koryta jeho konkurenti, aby jej ze svých řad, v rámci demokratické, politické soutěže, z vysoké státnické pozice, vyštvali. Dneska je z něj advokát. Nikoliv samozřejmě advokát lidu, ale nejbohatších klientů orbi et urbi. Díky svým charakterovým indispozicím, jmenovitě chorobné ješitnosti a především, ne-li jenom mstivosti, advokátem těch bohatých korporací, které se soudí se státem. Tím státem, v jehož čele se pan Kal(í)voda už viděl a za odkopnutí se mu proto nyní všemi možnými způsoby mstí. Jinak než doslova podlou mstou, totiž nelze některé jeho činy vysvětlit. Přece asi žádný slušný člověk, by svůj vlastní stát, svou vlast, neokrádal o její jedinečné kulturní bohatství a ještě k tomu za pomoci mocenských institucí jiné země. Vnímám proto Kalvodou iniciovanou exekuci obrazů zapůjčených Národní galerii ČR do Rakouska a nařízenou navíc soudem v Rakousku, za čin vlastizrady. Hnusnost tohoto činu vyniká pak nejlépe ve světle vědomostí znalců, kteří tvrdí, že něco podobného se naposledy v Rakousku přihodilo za Hitlera. Takže v mých očích se Kalvoda zařadil do společnosti opravdu sobě velice podobných, do samé žumpy lidství.

Dnešním dnem byl ukončen dlouhodobý seriál webu ihned.cz, který dal slovo tvůrcům i kritikům privatizace. Dnešní název závěrečného příspěvku nese titulek, cituji: Tomáš Ježek: Kuponová privatizace dopadla excelentně, neuvěřitelně, dokonale, konec citace. Chybí tam už jen jediné, leč podstatné slovo – zločinně. Šlo skutečně o výjimečný, až historicky unikátní, neuvěřitelně lehce veřejnosti vnucený, dokonalý zločin. Chybí pouze, aby byl alespoň v některém státě světa zákonem zařazen mezi takové zločiny proti lidskosti, jejichž lhůta nemůže být nikdy promlčena.

Dva roky se soudí zaměstnankyně jedné firmy, navíc pokleslého podnikání – kasina, protože považuje za protiprávní své, dokonce okamžité, propuštění. Důvodem k okamžité výpovědi bylo přeřazení z Prostějova do Plzně. Zaměstnankyně je samoživitelkou, která vychovává nezletilého, tehdy devítiletého syna. Spor se jako stížnost dostal až k ÚS. Ten v minulém týdnu rozhodl, že okamžitá výpověď byla oprávněná a tedy je platná. Důvod? Jako argument senátu ÚS posloužilo tvrzení, že v pracovní smlouvě byla pracovištěm označena Česká republika. Amen. Podle takové smlouvy prý může podnikatel svého zaměstnance den ze dne přeložit na jiné pracoviště třeba i stovky kilometrů vzdáleného, bez ohledu na všechno ostatní. Podle mne by mu dokonce snad mohl nařídit, aby každý den v týdnu pracoval na jiném pracovišti, třeba zase ty stovky kilometrů vzdáleném. Že je to absurdní? Možná. Leč nikoliv u nás, jak potvrdila i nejvyšší ideologická, pardon údajně ústavně právní, instituce tohoto státu. Senát Ústavního soudu vedený soudcem Jiřím Muchou zamítl stížnost samoživitelky. Jako nezbytný folklor našeho ÚS se v tříčlenném senátu proti jeho rozhodnutí postavil soudce Jan Musil, který ve svém výroku dokonce zpochybnil celou smluvní praxi našeho pracovního práva. Uvedenou smlouvu charakterizoval jako nerovnoprávnou slovy, cituji: Těžko lze uvěřit tomu, že občan ucházející se o zaměstnání v okrese Prostějov, vyznačujícím se vysokou mírou nezaměstnanosti (u žen 12,5 procenta), se v reálném slova smyslu rozhoduje zcela svobodně,“ konec citace. Musil prý vyjmenovává 19 důvodů, pro které měla být výpověď uznána za neplatnou, leč to je postižené platné asi jako mrtvému zimník. Ovšem dokazuje to jediné. V této zemi stále více spravedlnost, čili právo, odporuje spravedlivosti, čili veřejností pociťovanému smyslu pro nárok, oprávněnost, prostě slušné chování mezi lidmi nerovného postavení. Ano. Náš polistopadový právní řád je v oblasti pracovního práva už naprosto bez pochyby privilegovaností podnikatelů, zaměstnanců a stále více ze zaměstnanců dělá občany nesvobodné, rozhodující se pod nátlakem, jakési novodobé nevolníky, i když ještě ne otroky.

Poslanci vládní koalice se cítí být zastupiteli všech odpůrců lidové moci. Jasně to projevili kupříkladu před týdnem, bezprostředně po odborářské demonstraci v Praze. Web Parlamentní Listy donesl na stránce http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/197884.aspx celou plejádu výroků reprezentantů trojkoalice. Když jsem si je přečetl, rozhodl jsem se na, v mých očích povýšenecké drzosti, sdělit všem svůj názor. Ten redakce Parlamentních listů nakonec publikovala na stránce http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/198405.aspx . Kdo se rozhodne přečíst si můj text, bude si bohužel muset přečíst i text, na nějž jsem doslova odpovídal. Pro ty, kdo nemají čas číst poměrně dlouhé statě, jsou pak určeny následující řádky. Politici koalice si z celé demonstrace odnesli pouze jednostranný dojem. Nabyli totiž přesvědčení, že demonstrující chtějí rozvracet republiku. Dokázali tím jenom, že jsou skutečně pohrobky pohlavárů KSČ. Ti rovněž každou kritiku sebe vydávali za ohrožení státu. Jenže demonstrace byla pouze a jenom vyjádřením odporu vůči současné vládě, zatím ne vůči režimu. A byla proto nejen v demokratických poměrech oprávněná, ale dokonce se, v současné situaci České republiky, stala nejvyšší občanskou povinností. Nečasova vláda totiž ztratila legitimitu. Nemá už důvěru více jak tří čtvrtin veřejnosti. Jelikož ji sněmovna není schopna odvolat, pak je nejvyšší povinností svrchovaného zdroje moci, aby ji odvolal, podle Ústavy, lid sám, i když náš právní řád pro takové příležitost nemá prováděcí zákony. Bodejť by taky některá mocenská garnitura uzákonila způsob, či pravidla, dávající veřejnosti návod, jak a kdy může svrhnout vládu, která koná vědomě proti jejím zájmům a svrchované vůli.