Jednou z obecných civilizačních pravd je, že každá doba zvratů, rebelií či jiných rychlých změn, vynese na společenské výsluní mnoho příslušníků lidského kalu, kteří by se jinak naplnění svých ambicí nikdy nedočkali. Vyniknout v politice v klidných dobách totiž představuje stovky ba tisíce hodin úmorné, všední, rutinní práce. Zatímco v době revoluce se stačí včas postavit na viditelné místo. Dav zařídí zbytek. Což se v antikomunistickém převratu přihodilo mimo jiné i jednomu právníkovi bez doktorského titulu, kterým se přesto pyšnil. Právě toho banálního poklesku rychle využili ve rvačce o koryta jeho konkurenti, aby jej ze svých řad, v rámci demokratické, politické soutěže, z vysoké státnické pozice, vyštvali. Dneska je z něj advokát. Nikoliv samozřejmě advokát lidu, ale nejbohatších klientů orbi et urbi. Díky svým charakterovým indispozicím, jmenovitě chorobné ješitnosti a především, ne-li jenom mstivosti, advokátem těch bohatých korporací, které se soudí se státem. Tím státem, v jehož čele se pan Kal(í)voda už viděl a za odkopnutí se mu proto nyní všemi možnými způsoby mstí. Jinak než doslova podlou mstou, totiž nelze některé jeho činy vysvětlit. Přece asi žádný slušný člověk, by svůj vlastní stát, svou vlast, neokrádal o její jedinečné kulturní bohatství a ještě k tomu za pomoci mocenských institucí jiné země. Vnímám proto Kalvodou iniciovanou exekuci obrazů zapůjčených Národní galerii ČR do Rakouska a nařízenou navíc soudem v Rakousku, za čin vlastizrady. Hnusnost tohoto činu vyniká pak nejlépe ve světle vědomostí znalců, kteří tvrdí, že něco podobného se naposledy v Rakousku přihodilo za Hitlera. Takže v mých očích se Kalvoda zařadil do společnosti opravdu sobě velice podobných, do samé žumpy lidství.