Po skončení horké etapy antikomunistického revanšismu, nazvaného pro dějiny eufemisticky studená válka, nejeden mudrlant se vyznal z víry v konec dějin, kterých bylo údajně dosaženo tím, že liberalismus ve své formě demokratického kapitalismu ovládl svět. Jenže tvůrce této myšlenky, populistický filosof Fukuyama, takovým přesvědčením neobjevil nic nového. Už tatíček mnoha filosofů, Hegel, považoval mírně zdokonalenou společnost své doby za nejlepší možnou a udržitelnou na věky věků. Historie nás ale všechny poučuje, že nic netrvá věčně, nadtož láska k jedné slečně, alias k jedné společenské formaci. Zdá se, že liberalismus ve své kapitalistické formě nebude ani potřebovat vnějšího nepřítele, jímž byl dlouhodobě, leč pouze zdánlivě, socialismus a komunismus. Teze nejnovějších teoretiků liberalismu dostaly označení neoliberalismus. Což je pojmenování nic nedefinující. Nikdo si totiž, mimo jiné nechce přiznat, že přímo v nich je skryta sebezáhuba, spočívající nejen v absolutizaci svobody jedince, ale v dominanci svobody lidstva na Zemi, čili fakticky proti Zemi. Globálně rozšířený kapitalismu jako nejvyšší možná forma kolonizace světa navíc dosáhl svých konečných, tedy planetárních hranic. A hlavně, politici vyznávající liberalismus, doslova zpití vítězstvím, se přičiňují o urychlení konce liberálního kapitalismu svým bezohledným privilegování miniaturní komunity finanční oligarchie a služebným útiskem většinové společnosti. Liberalismus je v současnosti ve své sebevražedné fázi, nikoliv neoliberální. Kdo ještě dneska věří ve věčnost kapitalismu, ten podvědomě doufá v brzký konec lidstva.