Nedávno skončil v ČT mnohadílný seriál s názvem Abeceda komunistických zločinů. V tištěné podobě jej již v minulém roce publikovalo jiné provládně vlezdoanální médium, MF DNES. Ani při nejlepší vůli jsem ve všech dvaceti šesti pokračováních nenašel jediný čin komunistů, který by v celých předešlých dějinách nerealizovala jiná politická moc. Dokonce tvrdím, že prakticky všechny jsou v modifikované formě dokonce dodnes prováděny po světě v různých zemích a většinou i v takových, které samy sebe vydávají za svobodné, demokratické či alespoň proklamují dodržování lidských práv. Na celém seriálu mne zaujalo jediné, že se za zločin komunistů neuvádí znárodnění všeho produkčního majetku v soukromém vlastnictví. Je to autorský podvod, protože ve skutečnosti právě to byl jediný důvod, proč v průmyslových zemích již v devatenáctém století vznikl nesmiřitelný odpor vůči všem rodícím se formám socialismu, sociáldemokratismu, nadtož komunismem. Dovoluji si s plnou odpovědností tvrdit, že vlastníkům kapitálu v tak zvané studené válce vůbec nezáleželo na dodržování lidských práv v zemích pod vládou komunistické byrokratury, jak se tím oháněli a dodneška komunismu vytýkají. Šlo jim jen a pouze o to, že nadvláda komunistických partají jim brala jejich privilegovanost, plynoucí z vlastnění majetku, bohatství a především kapitálu, umožňujícího zneužívání činnosti jiných ke svému obohacování. Autoři seriálu o zločinnosti komunismu záměrně za jeden ze zločinů neoznačili zespolečenštění majetku, protože by většinu veřejnosti s vysokou pravděpodobností napadlo, že ve skutečnosti právě to byl jediný čin, kterým se vláda komunistů lišila od všech jiných vlád v dějinách a tedy právě on je tím jediným skutečným komunistickým zločinem. Já osobně v období nadvlády komunistických stran vidím ale naprosto jiný negativní vliv na dějiny lidstva. Dryáčnicky bezohlednou realizací jakéhosi prvního pokusu o socialismus, coby společenství rovnosti, spolupráce, sociální jistoty a nadvlády lidu, vybudili ve světové veřejnosti až příliš silný odpor, který dal vznik onomu nesmiřitelnému boji mezi měšťansko-autoritářskými zastupitelskými demokraciemi a komunistickou diktaturou sekretariátů. Za největší vinu komunistických vlád vůči neprivilegovaným celého světa proto považuji diskreditaci všech kolektivistických snah o vyšší stupeň humanizace společnosti. Neoznačuji to za zločin, ale za jedinou opravdovou vinu všech vlivných reálných komunistů vůči všelidskému společenství ovládaných, utlačovaných, neprivilegovaných a prakticky vždycky zneužívaných až vykořisťovaných.

Nikdy jsem se netajil tím, že odmítám zákaz trestu smrti. Již jenom proto, že kupříkladu policista může po unikajícím delikventu střílet, ba dokonce každý občan může v krajním případě střílet i na zloděje, který uniká. A to nemluvím o poslední, tak zvaně protiteroristické době, kdy může třeba i neuniformovaný policista zastřelit člověka jenom proto, že si myslí, že jde o teroristu, který se chová podezřele. A při tom si zákonem zakazujeme trest smrti i v případech, kdy soudy mají stovky nezpochybnitelných důkazů třeba o mnohonásobných vraždách souzeného. Po událostech v Norsku, přesněji po masakru, který vyvolal v pátek mladý chlap na dětském táboře vládnoucí strany, jsem dokonce přesvědčen, že i trest smrti je nedostatečným. Vrátil bych se proto až k praxi císařů starověké Číny, kteří si pěstovali katy, jež uměli popravovat třeba i celý měsíc. Za naprosté minimum v uvedeném případě proto považuji, aby dvaatřicetiletý Anders Bering Breivik, který za necelou hodinu samopalem postřílel přes šedesát dětí, byl souzen v zemi, ve které neplatí zákaz trestu smrti. A aby k výkonu trestu byl odváděn alespoň desetkrát, než bude realizován. Čin byl totiž chladnokrevně promyšlen, zločinec zneužil policejní uniformu, napadl děti bez rodičů na prázdninovém táboře a co je vůbec nejodpornější, dobíjel zraněné. Navíc žádný soudce se nemusí obávat justičního omylu. Pokud mi osobně ještě dneska nějaký lidumil bude odůvodňovat zákaz trestu smrti, přestanu jej pouze označovat za pseudohumanistu, ale začnu každého jednotlivě považovat za stejné ohrožení sama sebe, jaké způsobil nenápadně působící Nor. Jinými slovy za člověka podporujícího terorismus.

Odpor proti této vládě je samozřejmě legitimní, ale stojí za úvahu, zda už není dokonce legální, ba až občanskou povinností. Vzhledem k tomu, že poškozuje naprostou většinu občanů, je odpor proti ní jednoznačně legální. Protože pohrdá opozicí a jakýmkoliv názorem občanů, je odpor proti ní povinností každého, kdo se cítí chováním vlády postižen. Upřímně se už jenom zajímám o to, zda náhodou již nenastala doba, kdy je potřebí tuto vládu svrhnout jakýmikoliv prostředky, tedy i ozbrojeným násilím.

Slovo darebáctví zavedl do politiky jeden z nechvalně proslulých amerických prezidentů. Označil jím některé státy světa, aby tak před světem zdůvodnil, proč je jeho zem hodlá vojensky přepadnout. Za průběhu jeho osmiletého vládnutí se jasně prokázalo, že darebáckým byl každý stát, který ohrožoval zájmy USA, coby nositele svrchované globální moci. Takový přístup k politice coby sféře zájmů, se dá ale zobecnit. Podle toho je darebáckým každý, kdo se protiví zájmu svrchovaného nositele nějaké moci. Podle naší Ústavy je svrchovaným nositelem moci v ČR jeho lid. Současná vláda, podle opakovaných průzkumů, se jednoznačně protiví zájmům naprosté většiny jeho obyvatel, nejen občanů, či dokonce voličů. Nečasova vláda je tedy jako celek vládou darebáckou. Nemluvě o tom, že se za jediný rok ukázalo, jak i někteří její jednotlivci jsou skutečnými darebáky a to nejen ve smyslu politickém.

Podle zpráv z tisku byla, cituji: &za účelem připravit veřejné a široké veřejnosti volně přístupné oslavy 20. výročí pádu železné opony& na podzim roku 2007 založena obecně prospěšná společnost OPONA. Zakladatelem je nějaký Vít Rozehnal, který do podniku vložil sto tisíc základního vkladu, konec citace. Tato společnost se mimo jiné stala i realizátorem hlavních akcí, které měly připomenout odchod sovětských vojsk z našeho území po roce 1989. Nemám nic proti tomu, když si vítězové připomínají úspěchy, i když nejsou vůbec jejich zásluhou. Jenže, jako již tolikrát, zbabělí otroci, osvobození vždycky pouze cizími silami, se i tentokrát chovají stupidně. K oslavě odchodu sovětských okupantů zvolili formu, kterou zároveň zesměšnili zásluhu sovětských osvoboditelů Prahy v roce 1945. Tank, který se podílel na osvobození Prahy a byl brzy po převratu v roce 1989 natřen na růžovo, později pak převezen do depozitáře asi padesát kilometrů vzdáleného od Prahy, s mediálním humbukem přivezli zpět do metropole, naložili na vor a vyvezli na Vltavu. Kolem této atrakce pak organizovali různé hříčky, pro mladé, čili lidi bez paměti a především pak pro zahraniční turisty. Prý to celé stálo kolem dvaceti milionů. Jenom doufám, že všechno zaplatili lidé jako třeba Kocáb, který se jako zarytý havlián vehementně angažoval v odchodu sovětských vojsk, přesněji, jenom snad trochu mohl urychlit to, co báťuška Gorbi, s kovbojem Reagi už dávno dohodli. Za což byl politizující rocker v rámci privatizace pak až příliš velkoryse odměněn soukromým investičním fondem, jehož prostředky zpronevěřil a přece nebyl odsouzen.

. Až dneska dopoledne jsem našel text s tímto názvem na webu http://www.publica.cz/index/infopublica/zpravy/216-walesa-je-cas-na-komunismus-xxi-stoleti.html , který byl publikován už 2. 3. letošního roku. Nikterak mne název ani jeho obsah nepřekvapil, leč zaujalo mne jméno autora, jímž není niko jiný, než Walesa. Člověk, který nejméně poslední čtvrt století sám sebe pasoval na křižáckého rytíře antikomunismu. I ve zmíněném textu to připomíná, aniž se za to stydí, či dokonce omlouvá. Dospěl ale. Přišel prý k názoru, že diference mezi lidmi je tak velká, že ji bude nutné regulovat, jinak se lidstvo zničí. Což prý nejlépe uměl komunismus. Nemá smysl s lidmi takového primitivního myšlení polemizovat. Reprezentant selského rozumu, člověk, který se chlubil, že nepřečetl žádnou jinou knihu, než Bibli, ten i kdyby byl třebas geniem, mně nemá a nikdy nebude mít, co říct. Tak jako Hitler razil heslo Sieg oder Komunism, tak já celý život tvrdím Život jen s komunismem.

Vážení zástupci lidu, veřejnosti, či alespoň svých voličů. Vyzývám vás, abyste už konečně přestali asistovat u té frašky, která se ještě pořád nazývá schůzí sněmovny, či jejích výborů. Vládní trojka vám každému i všem dohromady přece neustále dokazuje, že jste tam zbyteční. Můžete si tam třeba i ukřičet hlasivky, zničit plíce a mít i tisíckrát silněji vyargumentovanou pravdu, koalice poražených si prosadí své a doslova se vám cynicky vysměje a navíc vás ještě drze provokuje. Pokud vaše parlamentní snažení nepřináší těm, koho zastupujete reálné výsledky, je nejvyšší čas to všechno skončit. Vysoukejte se prosím z poslaneckých škamen a vyjděte mezi lidi. Je čas začít opět objíždět republiku, od obce k obci agitovat veřejnost k masívnímu protivládnímu odporu. Je čas jít s vlastní kůží na trh. Jako za časů našich dědů. Přišla už asi doba, kdy je zapotřebí postavit se do čela každého odporu, ba až sociálního boje vůči současné politicko-hospodářské moci. Vůči vládě, s níž nesouhlasí naprostá většina občanů, vládě sociální bezohlednosti a především proti politicky autoritářskému až většinově diktátorskému zneužívání demokratických institucí země, je vaší nejvyšší povinností vystupovat adekvátními metodami. Ten, kdo sám zneužívá demokratický režim ke své nadvládě, nemá dle mého soudu rovněž žádný nárok na projevy pouze demokratického odporu. Zkušenosti z posledního roku fungování parlamentu ČR navíc ukazují, že Ústava ČR je v této oblasti nedokonalá. Nedává lidu, coby svrchovanému nositeli veškeré moci, právní nárok zbavit se nelegitimní vlády. Veřejnost našeho státu nemá demokratické mechanismy, kterými by se zbavila neodpovědné, či dokonce protilidové vlády. Další vaší povinností je, vyvodit závěry z této situace a pro budoucnost vytvořit právní řád, který by v naší demokracii nenutil veřejnost k živelné neposlušnosti, vzpourám až dokonce revoltám vůči politické moci. Aby měl reálný nástroj k prosazení své vůle vůči prokazatelné nadvládě.

Stejně jako důchodová, i zdravotní reforma není ani reformou, ani zdravotní. Je totální systémovou změnou, doslova kontrarevolucí vůči socialistické, čili všeobecně rovné, péči o zdraví všech lidí v zemi. V žádném případě není jejím výsostným zájmem zdravotní stav konkrétních pacientů, ale co nejvyšší zisk z činností, údajně i vzdáleně souvisejících s odstraněním nemocnosti obyvatel. Nedostatek finančních prostředků na zdravotní péči lidí má stejný původ jako nedostatek peněz na všechny sociální funkce státu. Má základ v primárním zničení produkční základny státu, realizované privatizací, restitucí a dokonce primitivním rozkradením majetku ve vlastnictví socialistického státu. Pokračovalo záměrným snižováním odvodů právnických i fyzických osob do pokladny státu. A končí nyní komplexní likvidací všech veřejných sociálních institutů a jejich převedení do soukromého, čti ziskuchtivého sektoru. ODS zahájila svou představu kontrarevolty ve zdravotnictví Julínkovými návrhy, které ze zdravotní péči vytvářely trh se zdravím. Nečasova vláda pak připravuje definitivní přechod systému veřejné péče o zdraví lidu na – Americký čtyřikrát tak dražší – soukromý byznys. Politická kontrarevoluce v našem zdravotnictví je tedy restaurací společenských poměrů z poloviny devatenáctého století, kdy péče o zdraví byla závislá jen a pouze na peněžence nemocného a lékařskou péči u většiny lidí nahrazovalo lidové léčitelství, babky kořenářky a nasbírané bylinky.

Od kecpultu Federálního shromáždění jsem v roce 1992 mimo jiné řekl, že pokud jednou bude právním řádem uznán třetí, čili antikomunistický odboj, začnu zvažovat vyhlášení čtvrtého odboje. Od politického zvratu v listopadu 1989 si nová moc přivlastnila právo spravovat veškerý majetek země, vytvořený jejím lidem za celých sedmdesát let existence obnoveného státu Čechů. Toto našetřené bohatství následně ani ne do deseti let zpronevěřila. Za dalších deset let pak vytvořila víc jak bilionový dluh a nyní má tu drzost nutit obrovskou většinu obyvatel země, aby jen a jenom politickou mocí vytvořený dluh občané zaplatili. Nová politické vrchnost v popřevratovém dvacetiletí navíc umožnila, aby v zemi vznikla třída superbohatců v počtu několika desítek dolarových miliardářů a několika tisíc dolarových milionářů. Ti svými finančními prostředky korumpují vládce tak spolehlivě, že demokratickými metodami se veřejnost již nedokáže zbavit nově vzniklého finančně politického komplexu nadvlády až diktatury, která už bezostyšně opovrhuje dokonce i demokratickou opozicí ve sněmovně. Přišel podle mne tedy čas na odpor. A je jenom na zvážení veřejnosti, jestli bude vnímat diktátorské chování finančních a politických vládců už jako tyranii, aby pak pro svůj odpor užila jakékoliv prostředky.

Tvrdím již dlouhé roky, že události devadesátých let minulého století byly měšťanskou kontrarevolucí a vůbec žádnou revolucí. Studená válka byla rádoby poetickým pláštěm zuřivého antikomunismu a vítězství v ní dalo globální finanční oligarchii šanci vrátit svět ovládaných zpátky. Ekonomové W. Paul Cockshott a Allin Cottrell zjistili, že reforma socialismu směrem k tržnímu hospodářství, byla pro pracující třídu v postižených zemích bezprecedentní ekonomickou katastrofou. V celosvětovém měřítku pak dokonce znamenala znovuobnovení nadvlády těch několika kapitalistických mocností, které vládly světu před rokem 1917. Za posledních dvacet let jsem nečetl tak přesný popis současné reality u nás. Vedle toho kupříkladu Šamalíkův bonmot o tom, že komunisty lze přizvat do vlády teprve tehdy, až sami uznají, že i oni byli 17. 11. 1989 osvobozeni, je naopak totální blábol.