Nikdy jsem se netajil tím, že odmítám zákaz trestu smrti. Již jenom proto, že kupříkladu policista může po unikajícím delikventu střílet, ba dokonce každý občan může v krajním případě střílet i na zloděje, který uniká. A to nemluvím o poslední, tak zvaně protiteroristické době, kdy může třeba i neuniformovaný policista zastřelit člověka jenom proto, že si myslí, že jde o teroristu, který se chová podezřele. A při tom si zákonem zakazujeme trest smrti i v případech, kdy soudy mají stovky nezpochybnitelných důkazů třeba o mnohonásobných vraždách souzeného. Po událostech v Norsku, přesněji po masakru, který vyvolal v pátek mladý chlap na dětském táboře vládnoucí strany, jsem dokonce přesvědčen, že i trest smrti je nedostatečným. Vrátil bych se proto až k praxi císařů starověké Číny, kteří si pěstovali katy, jež uměli popravovat třeba i celý měsíc. Za naprosté minimum v uvedeném případě proto považuji, aby dvaatřicetiletý Anders Bering Breivik, který za necelou hodinu samopalem postřílel přes šedesát dětí, byl souzen v zemi, ve které neplatí zákaz trestu smrti. A aby k výkonu trestu byl odváděn alespoň desetkrát, než bude realizován. Čin byl totiž chladnokrevně promyšlen, zločinec zneužil policejní uniformu, napadl děti bez rodičů na prázdninovém táboře a co je vůbec nejodpornější, dobíjel zraněné. Navíc žádný soudce se nemusí obávat justičního omylu. Pokud mi osobně ještě dneska nějaký lidumil bude odůvodňovat zákaz trestu smrti, přestanu jej pouze označovat za pseudohumanistu, ale začnu každého jednotlivě považovat za stejné ohrožení sama sebe, jaké způsobil nenápadně působící Nor. Jinými slovy za člověka podporujícího terorismus.