Nedávno skončil v ČT mnohadílný seriál s názvem Abeceda komunistických zločinů. V tištěné podobě jej již v minulém roce publikovalo jiné provládně vlezdoanální médium, MF DNES. Ani při nejlepší vůli jsem ve všech dvaceti šesti pokračováních nenašel jediný čin komunistů, který by v celých předešlých dějinách nerealizovala jiná politická moc. Dokonce tvrdím, že prakticky všechny jsou v modifikované formě dokonce dodnes prováděny po světě v různých zemích a většinou i v takových, které samy sebe vydávají za svobodné, demokratické či alespoň proklamují dodržování lidských práv. Na celém seriálu mne zaujalo jediné, že se za zločin komunistů neuvádí znárodnění všeho produkčního majetku v soukromém vlastnictví. Je to autorský podvod, protože ve skutečnosti právě to byl jediný důvod, proč v průmyslových zemích již v devatenáctém století vznikl nesmiřitelný odpor vůči všem rodícím se formám socialismu, sociáldemokratismu, nadtož komunismem. Dovoluji si s plnou odpovědností tvrdit, že vlastníkům kapitálu v tak zvané studené válce vůbec nezáleželo na dodržování lidských práv v zemích pod vládou komunistické byrokratury, jak se tím oháněli a dodneška komunismu vytýkají. Šlo jim jen a pouze o to, že nadvláda komunistických partají jim brala jejich privilegovanost, plynoucí z vlastnění majetku, bohatství a především kapitálu, umožňujícího zneužívání činnosti jiných ke svému obohacování. Autoři seriálu o zločinnosti komunismu záměrně za jeden ze zločinů neoznačili zespolečenštění majetku, protože by většinu veřejnosti s vysokou pravděpodobností napadlo, že ve skutečnosti právě to byl jediný čin, kterým se vláda komunistů lišila od všech jiných vlád v dějinách a tedy právě on je tím jediným skutečným komunistickým zločinem. Já osobně v období nadvlády komunistických stran vidím ale naprosto jiný negativní vliv na dějiny lidstva. Dryáčnicky bezohlednou realizací jakéhosi prvního pokusu o socialismus, coby společenství rovnosti, spolupráce, sociální jistoty a nadvlády lidu, vybudili ve světové veřejnosti až příliš silný odpor, který dal vznik onomu nesmiřitelnému boji mezi měšťansko-autoritářskými zastupitelskými demokraciemi a komunistickou diktaturou sekretariátů. Za největší vinu komunistických vlád vůči neprivilegovaným celého světa proto považuji diskreditaci všech kolektivistických snah o vyšší stupeň humanizace společnosti. Neoznačuji to za zločin, ale za jedinou opravdovou vinu všech vlivných reálných komunistů vůči všelidskému společenství ovládaných, utlačovaných, neprivilegovaných a prakticky vždycky zneužívaných až vykořisťovaných.