Liberalismus, a tím více neoliberalismus, je ideologií, kterou si sami pro sebe vypracovali silní a v poslední době dokonce ti nejsilnější. Založená je na hypotéze o jakési přirozenosti člověka, spočívající v soupeření, až boji o existenci. Odvolává se při tom na údajný základní životní princip, spočívající prý v genu sobectví. Každá ideologie je myšlenkovým vyjádřením koncentrovaných zájmů určité lidské skupiny. Ta současná pak navíc i omluvou každého, kdo se v honbě za penězi, jakýmkoliv bohatstvím, postavením, až mocí dopouští všech druhů špatností. Současná vládnoucí ideologie je, jako konečně každá, jen částečně pravdivou výpovědí o světě , což je vždycky horší, než bohapustá lež. Za fundament prohlásila zdánlivou přirozenost, která je ovšem v lidském společenství pouze přežívající živočišností. A to ještě neúplnou. I v samotné přírodě jsou totiž dravci v menšině. Většina přírodních tvorů je pak jejich potravou. V přírodě existuje boj samců o samice, ale to není boj o vlastnění něčeho, ale pouze formou zdánlivě vypadající násilí naplňující nejvyšší nutnosti vyšších forem života. Nižší formy života ke své reprodukci užívají naopak nenásilných metod. Příroda v jejich případě doslova plýtvá, když vytváří až miliony jedinců, z nichž přežije jen několik. Dneska tedy v naší společnosti dominuje ideologie predátorů, samců a sobců. 

Zemřel Mašín, mimo jiné i veterán zločinecké války USA proti Vietnamu. Prý chce být, asi právě proto, pochován na vojenském hřbitově ve své druhé, a fakticky jediné, americké vlasti. V té původní rodné zemi byl totiž skoro půl století sprostým vrahem a u většiny občanů jím ještě pořád je. V naší zemi se v  souvislosti s jeho odchodem do věčných válčišť, provalila záplava slz v očích zavilých antikomunistů. Nic proti jejich pláči, jen se jich dovoluji zeptat; jaký je vlastně rozdíl mezi vrahem Mašínem a vrahem Breivikem? Pan podprezident Nečas, mimo jiné ohlupování kolem Mašína, vybídl veřejnost, aby si neopomněla Mašína připomínat. S tím souhlasím. Nezapomeňme! Stále si připomínejme, že nešlo o nějaké partyzána, ani dokonce o protikomunistického odbojáře, že dokonce nešlo ani o teroristu či antikomunistického fanatika, ale že šlo o sprostého vraha, člověka s tak neovladatelnou touhou zabíjet, že se z přesvědčení nechával naverbovávat do nejkrutějších lokálních válek minulého století.

. Naši sociální demokraté se stále považují za levicové politiky, ačkoliv k tomu mají už dlouho pramálo důvodů. Definitivně pak svou levicovost zpochybnili v době, kdy sestavoval svou vládu její nejslabší předseda a premiér Špidla. Tehdy by totiž měla eventuální koalice ČSSD a KSČM ve sněmovně, na poměry v naší zemi, doslova obrovskou převahu. Odpor velké většiny sociálních demokratů pro takovou koalici však byl převeliký. A dá se tvrdit, že je dosud nepřekonatelný, jako odpor manželky k sexu s manželem, když se jí to zalíbí s novým partnerem. Posledním důkazem přetrvávajícího nesmiřitelného vztahu ke KSČM je schválení zákona o třetím odboji v senátu, v němž má ČSSD většinu. Za ČSSD jsou v senátu převážně starší persony, které v sobě nepřekously násilné převzetí sociální demokracie komunisty po jejich převzetí moci, jež považují za jeden ze zločinů KSČ. Politika ČSSD je tragicky zatížena touto zvláštní forma antikomunismu, která není ani tak ideologická, jako spíše nenávistí znásilněné slečny. Po celou polistopadovou dobu se představitelé ČSSD spoluúčastní na mediální hitparádě,ve které se stále opakuje, že KSČM se měla po listopadu 1989 přejmenovat. TI nejprimitivnější pak tvrdí, že měla být dokonce zakázána. Obé je nesmyslem, protože by okamžitě vznikla strana se stejnými lidmi a naprosto stejnou politikou, jakou dneska hlásá a provádí KSČM. Velice by mne zajímalo, jak by se pak chovala ČSSD. Ukázalo by se, zda jí jde jen o ten název, nebo o skutečně realizovanou politiku. Z toho mi vyplývá jedna nová teze. Není to KSČM, která by se měla reformovat, jak o tom pořád hovořili a stále halasí vrcholní politici ČSSD, překvapivě dokonce včetně Paroubka. Je to naopak sociální demokracie, která by se měla reformovat a zdaleka ne jenom pro svůj vztah ke KSČM.

Lotyši v sobotu 23. 7. 2011 v referendu jasnou většinou hlasů (94,5%), podle očekávání, rozhodli o rozpuštění parlamentu. Podle lotyšských zákonů se pro referendum nevyžaduje žádné kvórum, tedy minimální povinná účast voličů. Rozhoduje většina těch, co odevzdají svůj hlas. Rozpuštění parlamentu požadoval někdejší prezident Valdis Zatlers, který referendum vyhlásil poté, co parlament odmítl zrušit imunitu jednoho poslance podezřelého z korupce. Na této zprávě je prokázáno, že naše demokracie kulhá nejen na svou formální nohu, ale i na tu občanskou. Lotyšsko je ve srovnání s ČR super demokratickou zemí, když má zákony, podle kterých si lid skutečně může rozhodnout, zda vyžene parlament z jeho nadobčanských výšin. Vedle Lotyšska je naše ústavní, zastupitelská demokracie pouhou žumpou občanských práv. U nás je nejvyšší vrchností údajné demokracie všemocný, neomylný a nevypočitatelný, Ústavní soud. Pro něj je ku příkladu zrádce své strany a politik podvádějící vilče hoden tak velké ochrany, že je jeho vůle nadřazena rozhodnutí většiny sněmovny a dokonce i většinovému přání veřejnosti, kteří si obé přáli rozpuštění sněmovny. U nás jenom představa, že by někoho napadlo rozpustit parlament pouze proto, že se zastává svého druha podezřelého z korupce, patří v politicko-mafiánském klubu mezi nadpřirozené jevy a ne jenom mezi fantazijní sny.

Až dneska jsem narazil na netu na text, ze kterého si dovoluji citovat: Petr Miller, muž, který přivedl v listopadu 1989 dělníky ČKD na Václavské náměstí a stal se prvním polistopadovým ministrem práce a sociálních věcí, dnes volí KSČM. Miller to uvedl v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes.

Na internetu se prakticky ihned po masovém vraždění objevovala objektivní hodnocení společenského podhoubí morské tragedie. V posledních dnech tyto obecnější úvahy pomalu, leč nezadržitelně, pronikají i do rádoby seriozních novin, vydávaných v češtině. K tomu si dovolím jen jednu vzpomínku na své dětství. Začátek mého vědomého dětství probíhal za války. Přesto, nebo snad právě proto, jsme v naší dětské komunitě měli zažita některá pravidla, která byla vždy zachovávána. Jako děcka jsme nesnášely násilnosti na slabších. Když náhodou napadl podstatně silnější kluk slabšího, ostatní, třeba i mladší děti, se nepřidaly k nějaké šikaně jako dneska, ale napadly útočníka. Živelně jsme pak my, kluci, nesnášeli ubližování holkám. Ale pravdou je, že jsme je také mezi sebou netrpěli. Do života jsem si ze svého dětství odnesl mimo jiné absolutní odpor k násilí ze strany silnějších. Násilí na ženách je u mne neomluvitelné a násilí na dětech dokonce zrůdné. Přesto mne ale násilí ani neodrazuje, ani nefascinuje. Je pro mne velice důležitým indikátorem, který musí být vyhodnocen. Každé totiž začíná z maličkosti, ba dokonce z malichernosti. Ale není-li podchyceno okamžitě, může mít dalekosáhlé následky. Vidíme to nyní na Anglii. Také bohatá země, zdánlivě spokojených lidí, leč pod povrchem určitě podivně vařící. Pokud se včas neřeší zdánlivě neexistující, jakoby okrajové, ba ze slušnosti až korektně opomíjené problémy, jednou se to určitě vymstí. A bohužel prakticky obvykle těm, kteří jsou nejnevinnější. Ze současných událostí v Londýně nekouká nic dobrého, zvláště když Cameron je v hloubi své duše skrytě fašizujícím zupákem.

Rozhodl jsem se nejméně na jeden týden se vzdát komentování světodění. Ze dvou důvodů. Z piety nad smrtí mých nejmladších soudruhů v Norsku. A pak proto, že absolutně nevěřím, že šlo v té fakticky nejbohatší zemi Evropy o izolovaný jev. Oslavné ódy na demokratičnost Norska ve mně naopak budí veliké podezření, že právě relativní bohatství bylo pouhou rouškou blahosklonně zakrývající hluboce zakořeněné podhoubí nelidskosti v zemi. Až se objeví i u nás alespoň náznaky realistického hodnocení situace v Norsku, potom jsem ochoten i já se vrátit ke svému psaní.

V mém způsobu uvažování nemá žádná společenská událost, přírodní jev ba veškeré ostatní skutečnosti, náhodný původ. Vše má své příčiny a důvody, i když třeba jenom pravděpodobnostně působící. V těchto dnech mne z toho pohledu zaujaly proto dvě události, které následovaly rychle po sobě a vzbuzují u mne podezření, že spolu dokonce velice úzce souvisí. Vláda uložila ministerstvu vnitra, aby připravilo materiál o možnosti zákazu KSČM. A ani ne za týden na to, byl zveřejněn průzkum stranických preferencí, který pravici doslova vyzývá k boji. KSČM se nejen vrátila na své tradiční třetí místo, ale získala už stejný počet možných mandátů, jako ODS a samozřejmě předběhla TOP09. Již víc jak půl roku ČSSD a KSČM získávají ve výzkumech ústavní většinu. Nyní se navíc obě strany dostávají do absolutního vedení. V polistopadové politické atmosféře nenávistného antikomunismu je takový fakt dostatečným důvodem k rozhodujícímu ataku na KSČM. Proto předpokládám, že průzkum je silně zmanipulován a má sloužit jako jeden z argumentů v protikomunistické štvanici zorganizované pražskou mediální smetánkou , jež může pragmaticky vyvrcholit třeba před volbami pozastavením činnosti KSČM. I kdyby zákaz účelově platil jen dočasně, jako například uvěznění Sládka před prezidentskými volbami, či preventivní zákaz nedávné stávky z formálně vymyšleného důvodu, zamezí se předvolební činnost této strany a po volbách se jí vítězové třeba i omluví. V dnešní politické realitě totalitní nadvlády bohatců je přece možné všechno.

Polistopadová moc je od svých prvních kroků čistokrevnou nadvládou antikomunistického revanšismu. Její představitelé všechny změny, jež diktují veřejnosti, cudně nazývají reformami, ačkoliv jde o zásadní, komplexní, systémové změny, jež mají navíc pouze ideologické zdůvodnění. Kupříkladu tak zvaná důchodová reforma není ani reformou, ani důchodů. Týká se především starobních penzí a je totálním převratem z kolektivistického na individualistický systém. Naprosto stejně je tomu se změnou ve zdravotnictví, když péče se stává pro některé lukrativním podnikáním a pro všechny svobodným obchodem. Tvrdím, že pro změny penzí i zdravotnictví neexistují rozumné, ale pouze ideologické důvody. Proto polistopadoví mocní svou řízenou činností museli teprve faktické argumenty vytvořit. To provedli celou řadou legislativních kroků. V prvé řadě uloupili národu jeho bohatství, čili státní podniky, které měly vydělávat na penze, zdravotnictví, školství, levné bydlení, dopravu a ostatní sociální potřeby veřejnosti. Vláda tedy ukradla bohatství všem a věnovala je jen několika, čili uskutečnila reálný antikomunismus. Komunisté přece na začátku své vlády sebrali bohatství několika a dali ho všem. Vlády od roku 1990 systematicky měnila zákonná pravidla, jimiž snižovala finanční zdroje na penze a zdravotní péči. Rovněž snižovaly reálné příjmy penzistů, aby uměle vzbuzovaly potřebu připojištění. Stejně tak snižovaly ze zdravotního pojištění financované léčby, aby občany nutily připlácet si na některé druhy zákroků. A konečně vlády nikdy neměly ani ten nejmenší zájem na kontrole vyžívání prostředků ze sociálního, nadtož zdravotního pojištění. Zdravotním pojišťovnám šlo samozřejmě pouze a jen o zisk a tak se nikdy neobtěžovaly přílišnou kontrolou pohybu peněz ve zdravotnictví. Dneska diktovaná politika Nečasova kabinetu je dokončením toho systémového, polistopadového zločinu, který lze pojmenovat jako záměrné ruinování veřejných financí. Smysl byl od počátku jediný, zprivatizovat všechno sociální, protože každé sociálno je zárodkem komunistického satanství.

Kdysi populární seriál anekdot na rádio Jerevan přinesl nedávno svou aktualizaci, naznačující směr budoucího vývoje globálního svobodného trhu. Dotaz zněl: Kdy budou Spojené státy Americké skutečně konkurenceschopné Čínské lidové republice? Odpověď: Až bude mít americký bankéř životní úroveň čínského dělníka. Vnímám v tom nejen ironii, ale především hlubokou moudrost pohledu na současný svět.