Nehodlám rozebírat problémy, před kterými Zeman nyní stojí. Jen se alespoň některé pokusím vyjmenovat. Prakticky ve všech svých vystoupeních zdůrazňuje potřebu vzdělanosti a u vedoucích politiků pak odbornost ba až doslova expertnost. Nyní mu vládní koalice za premiérku předhodila Němcovou, která ani neprojevila snahu zvýšit si vzdělání, když už se dostala až do rangu nejvyšších politiků. Naprosto bez výjimky vždycky odsuzoval vládu současné koalice a dokonce ji pojmenovával jako asociální, tunelářskou, zkorumpovanou a tedy nepřijatelnou pro dolních deset milionů obyvatel naší země. A nyní má rozhodnout o tom, že by snad měla pokračovat dál, jenom s poněkud jiným náčelníkem. V politice vysoce stavěl každého, kdo prošel volebním kláním. A najednou flirtuje se jmenováním úřednické vlády. Velkohubě žvanil, kupříkladu přímo na sjezdu ČSSD, že jí přeje volební vítězství. A nyní nedělá nic jiného, než aby ho oddaloval a tím možná až zásadně snížil. Zamýšlím se proto alespoň trošičku nad tím, proč se takto protilidově vybarvuje. Deset let žil mimo politiku. Jeho rodina vedla dvě domácnosti. Dcera studovala za drahé peníze. Manželka jistě nevydělávala majlant, pokud ji někdo „nesponzoroval“. On sám svými dvěma knížkami díru do světa také neudělal, takže oněch deset let jej kdosi podporoval, aby zůstal v povědomí veřejnosti. Ale především, někdo mu musel zaplatit prezidentskou kampaň, na kterou prokazatelně vydal nejvíc ze všech kandidátů. Řečeno bez obalu, dneska se za to musí komusi odvděčit. Jelikož vím, že už od samých počátků své kariéry byl doslova finančně vydržován, jsem si jist, že jakékoliv jeho rozhodování nebude svobodné a nezávislé, leč obsluhou svých sponzorů.

Od samého počátku rostoucí nenávisti vůči Romům v naší zemi pozoruji, že jí trpí převážně lidé u dna sociálního kotle a pak ti, kdo jsou pádem do těchto hlubin ohroženi. Doslova je deprimuje, že žádný cikán není bezdomovcem a jen výjimečně žebrá. Cikáni totiž tvoří pevnou komunitu, která dokáže všem svým příslušníkům zajistit jakousi tu životní nezbytnost. Všem takovým vzkazuji. Mějte tu odvahu a žijte jako cikáni, takže nebudete nadále frustrováni jejich údajným parazitismem na sociálních dávkách. Když se už víc jak týden dívám na krkolomeniny naší politické „vrchoviny“, maně mne napadá, zda si alespoň někdo ze zuřivých anticiganistů uvědomil, že do afér, skandálů, prokazatelných zlodějen a dalších špinavostí není zapleten ani jediný Rom. Cikáni nepatří do sféry nejvyšší politiky, ale zůstává pořád kardinálním problémem, zda všichni cikáni v ČR za celé polistopadové období okradli společnost o víc, než ta nepočetná banda politiků.

Dalo se předpokládat, že demise premiéra a tím celé vlády vytvořila situaci, které Zeman využije k co největšímu posílení své pozice. A to dokonce nad jakýkoliv rámec Ústavy. V současné době totiž odstoupení vlády není pouhou vládní krizí, ale krizí především celé sněmovny. Strany vládní koalice v ní totiž nemají nadpoloviční většinu a tak, pokud chtějí sestavovat vládu, budou muset ulovit poslance, čti, uzavřít s ním a pokud možno raději hned s několika, obchod. Musí tedy v zájmu své další moci použít jednu ze zásadních metod degenerace zastupitelské demokracie, ohrožující demokracii vůbec. Už to samo by mělo být pro Zemana základní orientací. Vládní koalice si musí někoho koupit, což by pro prezidenta mělo znamenat, že její strany učebnicově ohrožují demokratický politický systém. Proto se velice divím, že se do problému vůbec zaplétá, že v prvé fázi odmítal předčasné volby, později naznačoval, že sestaví jakousi „svou“ úřednickou vládu a nyní několik dní po sobě vyjednává se všemi stranami, jako nějaký budoucí premiér, který chce současnou vládní koalici udržet u moci. Prezident má nutit sněmovní strany k tomu, aby vyřešily krizi sněmovny, v žádném případě se nemá stavět do pozice jakéhosi jejího lídra. Je pořád jen a jenom první osobou výkonné moci, v žádném případě nemá absolutně žádnou kompetenci k manipulaci se zákonodárci.

Od počátku celé policajtské exhibice mám divné podezření. Životní zkušenost s naší polistopadovou politickou scénou mi říká, že nejde o nic jiného, než o souboj mafií. O Praze to platí s tak vysokou pravděpodobností, že ji považuji za jistotu. První potvrzení mého tušení se v médiích objevilo, leč ona s tou informací dále nepracovala, už někdy 16. června. Byla zveřejněna informace, že Tomáš Hrdlička, jeden z vlivných pražských kmotrů, napojený jak na ODS, tak na ČSSD, poslal z údajného „exilu“, jak to sám označil, výsměšnou SMSku spojenci Nečase a Svobody, Marku Bendovi. Mimo jiné v ní dokonce vyhrožoval, že se už vrací a udělá v pražské ODS pořádek. Takže v metropoli jde o souboj mafií skoro jistě. Čím víc sleduji vývoj celostátního spektáklu, tím víc mne přepadají mnohem horší chmury. Nečas byl prvním premiérem, který dal orgánům činným v trestním řízení prakticky naprostou volnost. Svoboda zase začal příliš okatě šťourat do různých zakázek na magistrátu. Opravdoví vládci, čti nejvyšší kmotři, proto zaveleli: pryč s nimi. Pokud tomu opravdu tak je, pak teprve v naší zemi ta pravá řež o onu skutečnou, leč neviditelnou moc propukne. Také proto prezident, rovněž napojený na jednu z mafiánských skupin, nechce předčasné volby. Příliš by to zkomplikovalo usazování kalu po tom poněkud velkém rozvíření viditelné hladiny.

Jakoby reprezentaci ODS nestačilo, že má po pádu vlády obrovský problém. Před několika minutami totiž představila v ČT, tedy celé veřejnosti, za svého kandidáta na funkci předsedy vlády dosavadní předsedkyni sněmovny. Vyrobila tím dokonce větší problém, než jaký vyřešila. Zatímco stačí, aby se na osobě premiéra dohodla vládní koalice a nic nenamítal prezident, tak osoba předsedy/kyně sněmovny, musí být zvolena všemi poslanci v tajných volbách. Při současné nepřehlednosti ve sněmovně bych si nebyl vůbec jist, že se tak do čela sněmovny dostane ten, na kom se shodnou koaliční partneři, zvláště když podle koaliční smlouvy má na tuto funkci nárok ODS, dneska již strana bez jakékoliv důvěry veřejnosti a jak je vidět i v personální bídě. Když jsem poslouchal úřadujícího předsedu Kubu s jeho žvásty – jinak totiž jeho sdělení ani nelze nazvat – o odpovědnosti vůči této zemi, uvědomil jsem si naplno, že oni nemají vůbec žádný pocit odpovědnost k lidem této země, ale pouze ke komusi, kdo je pro ně „touto zemí“. Vládu současné koalice si nepřeje skoro devadesát procent lidí. Všichni politici při tom nějak „pozapomněli“, že žádná strana z této koalice fakticky volby nevyhrála. Zvítězila přece ČSSD s Paroubkem v čele. Tak co si čechrají peří! Nárok na sestavení vlády má mít nyní ČSSD. Ta by to jednoznačně odmítla a teprve potom by měl mít šanci k sestavení vlády někdo jiný. Zatím v celém tom guláši se mi zdá za nejméně sympatické vystupování Zemana, který silácky koalici vzkazuje, že nebude souhlasit s kýmkoliv na postu premiéra. Ačkoliv má tak jedině právo sklapnout kufry a nic víc. Zase se pouze pokouší povýšit se nad Ústavu. Ještě daleko sprostější z jeho strany je, že odmítá nové volby. Prý by byly finančně náročné. Pravdou spíše je, že jeho nohsledi na ně ještě nejsou připraveni, takže jde o čistý podraz vůči ČSSD. Zeman tím mimo jiné dává všem jejím odpůrcům rok času na to, aby ji oslabovali. A nakonec jedna pouze zdánlivá maličkost. Když Němcová na závěr své řeči na tiskovce opravila Kubu, že ji ODS nenominovala za předsedu vlády, ale za předsedkyni vlády, samci stojící všude kolem ní, se srdečně zasmáli. „Mačové“. A Kuba neměl ani tolik soudnosti, aby se následně za své opravdové faux-pas okamžitě své kolegyni a vlastně všem ženám omluvil. I to, svědčí o nádenické úrovni naší politické garnitury.

Nečasova vláda ve svém programovém prohlášení sama sebe nazvala vládou rozpočtové odpovědnosti, práva a boje proti korupci. Rozpočtovou odpovědnost v praxi realizovala osekáváním všemožných sociálních požitků, za které bojovaly více jak sto minulých let celé generace především odborářů, zaměstnanců a různých druhů socialistů. Právo v pojetí Nečasovsko-Kalouskovské kliky představovalo vyhlašování zákonů, kterými si vlivné, mocenské a vládnoucí vrstvy kodifikovaly svá privilegia a garantovaly naplňování svých zájmů. S korupcí si dlouho vláda nevěděla rady. A nebylo to proto, že za prvního antikorpučníka vybrala kdysi investigativního novináře, bez schopností jakéhokoliv organizačního fungování. Jakmile se ale ve vládě vytvořily skutečné podmínky účinného potírání korupce, začalo být dusno. Příliš mnoho lidí se cítilo ohroženo, takže bylo nutné proces zastavit. Vždycky jsem tvrdil, že veřejnost neuvěří ve stát práva ve stylu padni komu padni, dokud se do jeho sítě nezaplete někdo z vládnoucí ekipy a ne pouze z opozice, což byl případ Ratha. Tohoto faktu si jsou vědomi i ti, kdo jediní vládnou prostřednictvím „demokraticky“ zvolených politiků. Jakmile se cítí být opravdoví vládci ohroženi, vtáhnou do nebezpečné sítě někoho z vysokých politiků, čili své obslužné elity. Tak tomu bylo kupříkladu tehdy, když Zeman šel do vlády se silácky velkohubou akcí „čisté ruce“. Skuteční vládci mu v jejím rámci zlikvidovali ministra financí a chápavý Zeman sklapl kufry. Nečas hned od počátku svého předsednictví v ODS dostal od médií přezdívku „pan čistý“. Ten obraz byl ale pouze jednoúčelový, vymyšlený pouze pro předvolební klání. Což mělo vytvářet dojem, že se ODS zabavuje vlivu zbohatlíků, v řeči médií kmotrů. Jakmile se ale stal „nejvyšším“ exekutivcem, bylo bezpodmínečně nutné ušpinit ho, aby se rovněž srovnal do latě. To se plně nepovedlo. Bohužel pro něj si navíc neuhlídal iniciativy některých horlivých členů vlády, kteří vyměnili neschopného a tím nikoho neohrožujícího Johna. Ti totiž svým tlakem začali ohrožovat beztrestnost i oněch neviditelných, leč o to vlivnějších, nejvyšších vládců, jež řídí celý polistopadový systém pouze a jen korupčními triky. Jelikož si tato vrchnost nebyla jista už ani Nečasem, nechala jej zlikvidovat hned jak splnil to, co měl od ní uloženo, od penzí, přes trestní kodex až po restituce církvím. Současná aféra, či aféry, nejsou v mých očích tedy ničím jiným, než varováním pro celou třídu politiků od třídy nejvlivnějších vládců. Také proto byli do nastrčené sítě chyceni i tři poměrně významní poslanci.

Jak je v oné straně zvykem, sám pro sebe se ptám, jakou trafiku za to dostane. Kdyby byl Nečas opravdovým, velkým hráčem, tak by si svou záchranu začal zajišťovat nejméně po tom, co byl prvním místopředsedou ODS „zvolen“ Kuba, čti prosazen skutečnými hybateli naší veřejné scény. Od zahájení policejního tyátru bylo podezřelé, že je vedena až z Ostravy, to aby komunikace byla složitější, s více prostředníky a složitějšími procedurami. Loutkovodiči našich hlavních politiků si tak zajistili přece jenom víc časového prostoru na své triky. Navíc oni operovali v Praze, čili „doma“, zatímco osoby činné v trestním řízení v naprosto cizím prostředí. Nejvíc podezřelé mi bylo propojení několika případů onoho příliš medializovaného policejního spektáklu, což byl můj první dojem, na který moc dám. Bylo jisté, že bulvár, který hlavně manipuluje s většinou obyvatel, svede všechno do jedné jediné stoky, která většinu lidí nejvíc zajímá, tedy do „sexuelní sféry“, kdo s kým, kdy a proč. Vládní koalice tak dostala od třídy svých chlebodárců jasnou šanci. Zbavte se hlavy. Dostanete možnost pokračovat a tím získáte ještě rok na vylepšování svého postavení vůči voličům. Zeman prakticky okamžitě veřejnosti sdělil, že pokud získáte 101 hlasů ve sněmovně, že vás nechá dál existovat. Pak to už bude záležet na vás, dosavadní vládní politici. My, kteří si vás vybíráme, platíme a jinak preferujeme, máme stejně ve hře už i další hráče. Podařilo se nám zásadním způsobem rozdělit ČSSD a Zeman?, ten pro své ambice udělá pro nás všechno. To máme přece už nejméně dvakrát vyzkoušené.

Téměř před třemi lety se proflákla aféra kolem jedné majorky vojenského zpravodajství. Publicisté o ní psali jako o české Mata Hari. Tehdy celé instituci vojenského zpravodajství šéfoval nyní obžalovaný Páleník, kdysi úspěšný sportovec, později ještě úspěšnější vojenský velitel v Afghánistánu. Za ministryně Parkanové celou kauzu rozehrál a s největší pravděpodobností dozoroval, když ne přímo řídil. Během ní museli odejít ze služby tři generálové, kupodivu všichni, jimž se dávala šance dopracovat se až do funkce náčelníka generálního štábu. Zajímavé dále je, že prakticky ve stejnou dobu museli své posty opustit i další tři generálové, kteří měli rovněž podobné aspirace. Do situace zasvěcení tušili, že za tím vším jsou nezdravé ambice Páleníka, sportem vychovaného rváče v soutěži o co nejlukrativnější post. Když se na jeho místo dostal nedávno Kovanda, s vysokou pravděpodobností se začala připravovat akce pomsty, jakési definitivní likvidace Páleníka. Zaujalo mne totiž, že v policejním spektáklu mezi zatčenými byl i současný šéf vojenského zpravodajství Kovandy, který byl ale prakticky briskně propuštěn (hned v sobotu), i když nezbaven obvinění. Údajně proto, že se přiznal a bude spolupracovat, čili práskat na jiné. Je samozřejmé, že veřejnost se o podstatě a především o hlubinných proudech celého případu ve vojenském zpravodajství nedoví nic, co si tato vlivná smečka nebude přát. Soudu dobří vojenští advokáti vždycky lehce dokáží, že to či ono je v režimu utajení, takže se věc zamlží. Není vůbec podstatné, co policie údajně vyšetří a kdo, či co nakonec v celé sledovačské aféře bude souzeno a nakonec sankcionováno. Podstatné v mých očích je to, co jsem už napsal včera, že tato vedlejší, klaunovská a prakticky vykonstruovaná aférka je „čtenářsky“ lákavá pro bulvár a nejen pro něj, takže nakonec zastíní to hlavní, co je na současné politické sféře doslova nebezpečné, korupční propojení politické moci a světa byznysmenů. Pokud by kvůli takové prkotině nakonec padla vláda, byly vypsány nové volby, pak by šlo o největší absurditu Nečasova vládnutí. Ti opravdu mocní v zákulisí dokázali vládu po celé tři roky vždycky uchránit od pádu při jakémkoliv asociálním, nedemokratickém a jiném protilidovém konání, aby nakonec by museli spolupracovat při její likvidaci kvůli stupiditě jedné, do Nečase zamilované ženské a chorobně ambiciózního vojáka, odkojeného sportovní soutěživostí.

Dívám se do svého PC a spočítal jsem si, že Nečasova vláda prošla neuvěřitelným počtem krizí, napočítal jsem jich čtrnáct. Takže i kdyby premiér odešel z politiky, mohl by se prakticky u kterékoliv firmy ucházet o post krizového manažera. Má asi k tomu talent, nejen předpoklady vypracované dlouhodobou účastí na politických piklech. Akce, kterou zahájilo státní zastupitelství v Ostravě, na mne nedělá příliš dobrý dojem. Okatě z ní zavání amatérismus. A doslova mne rozesmálo, že jednou z kauz, které vytvořily stíhaný propletenec, je prý soukromá sledovačka. Nagyová, ředitelka kabinetu předsedy vlády, požádala vojenskou zpravodajskou službu, aby sledovala premiérovu manželku. Lepší fór z vládních kruhů jsem ještě neslyšel. Určitě máme zase světový primát. Premiér má tak oddanou podřízenou, že se mu snaží získat důkazy k rozvodu. A daleko nejveselejší je, že se našel u vojenských zpravodajců nějaký osel, který něco takového dokonce realizoval. Ať už se ukáže, že to bylo úplně jinak, či obvinění účastníci případ jakkoliv zamotají, podstatné je, že média a nejen ta bulvární, budou se vyžívat právě na této prkotině, či jí podobných, aby odvedla pozornost od opravdu závažných, jež budou na konkrétních příkladech prokazovat soumrak zastupitelské demokracie, spočívající v kartelizaci politických stran, čili jejich přímé propojení na bohaté občany, kteří si je platí jako služebné realizátory svých zájmů.

Podle nedávného průzkumu agentury Levada, která hledala nejúspěšnějšího politika XXtého století, má v Rusku k Brežněvovi pozitivní vztah 56, Leninovi 54, Stalinovi 50, caru Mikuláši II. 48 a Chruščovovi 45 procent dotázaných. Jelcina hodnotí spíše pozitivně 22 a Gorbačova pouze 21 procent respondentů. Negativně hodnotí aktivitu Brežněva, jenž byl v čele státu v letech 1964 až 1982, pouze 29 procent dotázaných, v případě Lenina pak 28, Stalina 38, Mikuláše II. 21 a Chruščova 35 procent. Nikoho asi příliš nepřekvapí, že s Gorbačovem není spokojeno 66 a s Jelcinem 64 procent Rusů. Nejde při tom o nějakou výjimečnou změnu v myšlení obyvatel Ruska po zániku Sovětského svazu. V roce 2008 provedlo kupříkladu Všeruské středisko pro výzkum veřejného mínění obsáhlý průzkum, který se zajímal o odpověď na otázku, za kterého vůdce se Rusko nejvíc vyvíjelo tím správným směrem. Ve výčtu lídrů, pod jejichž vedením se Rusko vyvíjelo tím správným směrem, získal samozřejmě tehdejší prezident Vladimir Putin 80 procent a za ním se seřadili Leonid Brežněv (41 procent) a Vladimir Lenin (33 procent). O dva procentní body za nimi zaostali Josif Stalin a car Mikuláš II. Nikita Chruščov skončil s 29 procenty a Boris Jelcin s Michailem Gorbačovem si získali sympatie 17 procent dotázaných. V tehdejší anketě na druhé straně vévodil žebříčku vůdců, kteří vedli Rusko „špatným směrem“ Jelcin. Na čemž se shodlo 64 procent dotázaných a hned o procento za ním skončil Michail Gorbačov. Teprve za nimi následovali Stalin a Chruščov (42 a 41 procent) a Lenin a Brežněv (po 35 procentech). Nejméně „bodů“ v antirantingu nasbírali car Mikuláš II. (22 procent) a Putin s osmi procenty. V té souvislosti pouze vzpomínám, že koncem roku 2008 v Rusku proběhla anketa o nejvýznamnější osobnost v dějinách země. První tři jména byla: Alexandr Něvský, legendární panovník a vojevůdce ze 13tého století, Pjotr Stolypin, předseda vlády z počátku 20tého století, těsně před Stalinem, který v anketě velmi dlouho vedl, až proti tomu protestovaly různé lidsko-právní organizace. Závěrů z anket jsem si udělal několik. Pro mou osobu nejpříznačnější je pak názor, kterým je uveden tento text.