Zemanova ambicióznost jej mimo jiné hnala i k tomu, aby se snažil zapsat do dějin, aby zanechal za sebou alespoň nějakou stopu. Typickým příkladem tohoto jeho chování byl návrh změny termínu státního svátku připomínajícího konec druhé světové války. Od roku 1946 se slavilo ukončení války v našem státě celých čtyřicet let pořád 9. května, tedy v den osvobození jeho hlavního města, Prahy. Zeman argumentoval, že skutečným koncem války byla ale kapitulace německé generality do rukou spojenců, která se udála o den dříve, nikoliv jakýsi fakticky už „poválečný“, tedy opožděný příjezd tanků Rudé armády do Prahy, která se podle některých odborníků prý fakticky osvobodila sama s pomocí Vlasovců. Od té doby mnoho Zemanových činů bylo snahou o nové a nové zviditelňování vlastní osoby s jediným cílem – stát se nejvyšším. Nejlépe to bylo vidět na akci s autobusem Zemák, což byla jakási Zemanova spanilá jízda po zemích České republiky, v rámci předvolební kampaně. Už fakt, že propagandistické vozidlo se nazývalo podle jeho osoby a ne podle strany, které byl předsedou a za níž kandidoval do parlamentu, nejlépe dokumentuje, že svou osobu povyšoval nad stranu, o což mu opravdu šlo. Zvláště když si uvědomíme, že autobusem jezdili i další poslanečtí kandidáti ČSSD, kteří s ním vystupovali na předvolebních shromážděních. Ve chvíli, kdy se stal prezidentem, otevřel se před ním ten nejširší prostor k jeho předváděcí obsesi. Našel ho mimo jiné i ve snaze co nejvíce se odlišovat od svých předchůdců. První „originalitou“ se stala jeho prezidentská fotografie, díky níž si vysloužil přídomek „svatý“. Pokračoval pak oficiální prezentací „první slečny“, jako nějaký královský pantáta, nabízející dceru ženitbychtivcům. Je trapné, že on, který na každém kroku zdůrazňuje vzdělávání, dopustil, aby jeho dcera nedodělala ani gympl. Prý teď začíná zase studovat. Originálním se dělá i svou překotnou aktivitou, navíc ve věcech, v nichž ze své funkce nemá žádné pravomoci, takže pouze rozdává „cenné“ rady, aby se před lidem zase jen a jenom ukazoval a eventuálně později se vymlouval, že on chtěl to či ono, leč jiní mu to mařili. Jako první „lidem“ zvolený prezident, často zdůrazňující, že je plebejec by mohl být originálním prezidentem, kdyby onu poněkud nadbytečnou funkci, zbavil odéru „tatíčkovství“ a především postmonarchismu.

Nikdy jsem nepovažoval dějepis za vědu, vyjma některých jeho pomocných technik, jako třeba archivnictví či archeologie. Historie byla v mých očích vždy pouze interpretací minulosti, sloužící doslova potřebám mocných v dané době. Nedivím se proto, když se v současnosti o velké části minulosti tvrdí až naprostý opak toho, co se o ní tvrdilo v dobách třídně nepřátelských dnešku. V sobotním deníku Právo napsal známý sloupkař Hanák text s názvem „Kolaps“. Vzpomněl v něm některé jevy či události z prvních let vlády komunistické strany. Zaujala mne jeho Interpretace poválečných měnových reforem. První byla vyhlášena hned prvního listopadu 1945. Ač trochu opožděně, přece jenom logicky. Bylo přece nutné zrušit oběh protektorátních peněz a především německých marek. Všechny peníze, které lidé přiznali, se jim měnily v poměru tři k jedné za nové československé koruny. Ovšem všechny lidem nebyly vydány, naprostá většina skončila na „vázaných vkladech“, které se později po přísných prověrkách mohly uvolňovat, ale pouze ve výši humanitární potřeby. Všichni totiž dobře věděli, že velké peníze po válce mohli mít jenom keťasové s potravinami, skrytí kolaboranti a jiní podvodníci, o čemž samozřejmě Hanák nějak nepíše. Zato se s neskrývanou nenávistí obul do reformy provedené v polovině roku 1953, kdy se vyměňovala na osobu jen malá částka v poměru 5:1 a vše ostatní 50:1. Hanák tvrdí, že byli okradeni především dělníci těžkého průmyslu a různé ty sirotčí a penzijní fondy. Samozřejmě pro takové tvrzení nemá číselné důkazy. I ti nejschopnější dělníci si za oněch osm poválečných roků mohli našetřit tak maximálně na nábytek, v žádném případě už ne na byt či dokonce dům. Mohli si našetřit na svatbu či jinou rodinnou událost, ale nikdy už ne na doživotní rentu. Po válce totiž bylo všechno nezbytné zboží na lístky, od potravin, přes textil. Později se trh začal dělit. Základní výrobky byly pořád na lístky a body, ale některé luxusnější se už prodávaly na tak zvaném volném trhu. Přesněji řečeno, dělník, který si chtěl koupit třeba rádio, tak za něj zaplatil pořádnou sumu. Mnohem vyšší cenu rovněž zaplatil za obyčejné potraviny, textil nebo boty, pokud je už nakupoval jaksi navíc, tedy ne na lístky. Takže dělníci těžkého průmyslu, kteří vydělávali víc, si mohli také víc dopřát. Vševědoucí Hanák při ochraně jejich zájmů navíc nějak pozapomněl na to, že právě oni měli dokonce na potraviny tak zvané přídavkové lístky, které představovali u masy prakticky dvojnásobnou dávku. Zato neopomněl napsat, že komunističtí funkcionáři při měnové reformě dostali o něco větší částky. Dneska už může plácat všechno možné, zvláště když neřekne kteří funkcionáři. Vím bezpečně, že mezi nimi nebyl nikdo, koho jsem znal. Díky dvojímu trhu se ovšem za oněch osm let začala vytvářet jakási vrstva zbohatlíků. Byli to ti, kterým se podařili utajit za války různé luxusní zboží, zlato a drahokamy a především pak takoví, kdo měli možnost podvádět a především za existence dvojího trhu šmelinařit. Nikdo nikdy neprovedl analýzu stavu, kolik lidí, kteří poctivě vydělali své peníze, bylo poškozeno měnovou reformou z roku 1953. Hanák tedy nemá vůbec žádná data o tom, zda bylo víc těch poctivých dělníků, nebo naopak oněch podvodníků všeho druhu. Jenže ono je to už šedesát let. Už není mnoho těch, kteří si to pamatují a nikdo z těch, kdo měl podklady k rozhodování. Takže už lze o minulosti žvanit cokoliv, nejsou-li průkazná data. I proto je kupříkladu důležité, provádět průzkumy veřejného mínění, či jen názorů. Aby se nemohlo v budoucnu tolik „vymýšlet“. V každé společenské nauce platí, že hypotézy se vytváří tak, že se odporující fakta zamlčují. V historii je tomu však daleko nejvíc. Takže ji považuji jen a jenom za vyprávění, jako z dob vytváření legend.

V první den tohoto týdne bylo určitě nejdůležitější událostí V Česku rozhodnutí ÚS o majetku církví. Letmou poznámku jsem o tom napsal hned 3. června. Teď se k tomu chci vrátit podrobněji. ÚS jako instituce nepopřel, že patří k obhájcům moci antikomunistických vítězů, což značí, že jakékoliv ustanovení Ústavy interpretuje v jejich zájmu. Jeho příslušníci nesporně patří k nejvyšší střední třídě, takže soukromým zájmem ne-li každého z nich, tak určitě velké většiny je, udržet se za jakoukoliv cenu v této příjmové grupě co nejdéle. Každý jeho soudce/soudkyně je neoddělitelnou součástí obslužné elity stávajícího režimu. Musel/a to celým svým životem, nebo alespoň konáním v posledních dvaceti letech spolehlivě prokázat a dávat tím skutečným mocným záruku, že je bude bezproblémově obsluhovat. Čtyři soudci se vzepřeli většinovému verdiktu. Jsem přesvědčen, že skoro všichni další mají osobní názor v něčem odlišný od výroku. Jinak by ze zákona nevyškrtli hodnotící slovo „spravedlivé“, myšleny restituce. Tím jediným slovem říkají, že se nechtějí plést do hodnocení dějin, už jenom proto ne, že dobře ví, že je vždycky píší vítězové. Možná, že dokonce mnozí z nich předpokládají, že jen to jediné slůvko dává budoucím mocným vážný argument k tvrzení,  že majetek byl předán církvi sice legálně, leč podle práva vítězů, ale naprosto proti přesvědčení většiny veřejnosti, čili nelegitimně, tedy celkem nespravedlivě. Eo ipso, může být proto jednou odebrán a to dokonce bez náhrady. Kdo z dnešních mocných věří, že ještě v onom dálném roce 2043 se bude podle toho zrádného Kalousko-nečasovského zákona církvím něco platit, tak je daleko větším politickým idiotem, než ti, kdo věřili, že ÚS zákon v současné politické atmosféře zruší. Bude kupříkladu dostatečně legitimní, když budoucí moc vyhlásí plebiscit o majetku církví, i o tom prodaném. Pokud pak plebiscit většinou schválí, že majetek patří všemu „lidu“, pak se může opravdu splnit to, o čem zpívá Jarek Nohavica, cituji: „Jednou všechno, co nám vzali,/ zpátky k nám se přikutálí./ Zaklepe to u dveří, / smutný ten, kdo nevěří.“ Sociální inženýr Klaus autoritářským diktátem vytvořil první a základní třídu českého kapitalismu a politické pravice – boháče. Kalousek s Nečasem k tomu přidali novu skupinu vládnoucí třídy – katolicko-dukovskou církev.

Koncem příštího týdne se v Českém Těšíně a v Cieszyne uskuteční již 23. ročník tradiční a největší příhraniční akce, nazvané „Svátek třech bratří“. Fakticky je to slavnost připomínající zakladatelskou epizodu Cieszyna, ke které se především po roce 1989 otevřeně přihlásila i část „zaolzanských“ občanů, jak říkají území na levém břehu Olzy Poláci z jejího druhého břehu. Je skutečností, že oficiální instituce obou měst, po politickém převratu v ČR, se snaží spolupracovat v co nejširším měřítku a opravdu v zájmu obyvatel obou částí rozděleného Těšína. Mám však podivné tušení, že samotní naši tzv. „poláci“ stále oživují jiného ducha. Kupříkladu toho, který padesát metrů od řeky na jejím pravém břehu postavil pomník polským vojenským veteránům, kteří padli za svobodu Polska v různých bitvách světa. Mimo jiné jsou tam totiž jako takováto bojiště jmenovány i Bohumín a další dvě obce na území ČR, kde bojovali Poláci po skončení první světové války, než mezinárodní arbitráž přiřkla zmíněná území Československu. S čímž se naši fanatičtí „poloci“ nikdy nesmířili. Proto mimo jiné kupříkladu nedovolili, aby byla v parku T.G.Masaryka obnovena jeho socha, jež tam stála mezi válkami. Prý to zdejší menšinu uráží. Nakonec souhlasili alespoň s deskou s jeho portrétem, kterou Češi, jakoby natruc provedli skoro v životní velikosti. Takových epizod je podle mého soudu zbytečně hodně. Tak například v posledním čísle dvouměsíčního zpravodaje radnice v Českém Těšíně, nazvaném Těšínské listy se objevila podivná redakční oprava. Prý ve Wikipedii je nesprávně nazýván polský předválečný režim fašistickým. Většina historiků prý jej označuje za autoritativní. Docela by mne zajímalo, kdo tu většinu zjišťoval. Docela bych připustil, kdyby redakce konstatovala, že třeba polská historiografie prosazuje takové hodnocení. Ale většina?!!

Už za nadvlády KSČ byly na některých veřejných budovách Těšínska a Jablunkovska dvojjazyčné nápisy, především na školách s polským vyučovacím jazykem či na domech PZKO, čili Polskigo zvjonzku kulturalno osviatovego. Jejich výskyt byl tedy natolik sporadický, že nevyvolával žádnou odezvu u většinové části obyvatel. Je tomu však asi deset let, co si „Poláci“, žijící na Těšínsku, prosadili dvojjazyčné názvy ulic. Při tom se necitlivě do polštiny překládala i osobní jména českých historických osobností. To už mělo odezvu. Nejznámější se objevila kousek od našeho sídliště. Soukromý vlastník pozemku, na jehož plot město připevnilo dvě tabule s označením jména ulice, jednu v češtině a druhou v polštině, je doplnil na čtveřici, přidáním názvu v němčině a slovenštině. Mnoho lidí si to vyfotografovalo, radnice protestovala, ovšem nakonec tam všechny čtyři tabule zůstaly. Šlo přece o jeho majetek, tabule přesně odpovídaly normě a v Českém Těšíně bydlelo kdysi víc lidí mluvících německy, než polsky a dneska je zde snad také víc Slováků, než lidí mluvících polsky. A pro pos. Žijí tady vůbec Poláci? Mezi dvěma válkami měla polská vláda velké problémy se Slezskem. Jeho vůdci v Katovicích velice silně prosazovali autonomii Slezska a centrální vláda mu proto v mnohém ustoupila. Třeba existencí slezského sněmu. Na Slezsku se nemluvilo polsky, ale „po našemu“, čili „šlonsky“, a ve velké míře německy. Ale zpátky k současným aktivitám. Před třemi lety byly zavedeny dvojjazyčné nápisy i na železničních stanicích. Výsledkem bylo časté přemalovávání polských názvů, ba dokonce rozbíjení těch, které byly na svítících skleněných tabulích. Tehdy už jsem odpor proti „polským nápisům“ začal považovat za vážný. Letos byly zavedeny nové vlakové soupravy, v nichž se hlásí jednotlivé stanice. I v tomto hlášení se stanice oznamují v obou jazycích. To už považuji za směšné, nebo dokonce provokativní z české strany. Proč? Protože všechna ostatní hlášení jsou pouze v češtině, jen název stanice je v polštině (nehledě na to, že výslovnost je trapná). Každý místní obyvatel dobře zná češtinu a název stanice v „polštině“ fakticky nepotřebuje. Pokud by sem přijel rodilý Polák, s velkou pravděpodobností by českým větám v hlášení nerozuměl a název stanice prakticky jinak vyslovit nelze, než uboze popolštěnou češtinou. Čím víc se nad vývojem dvojjazyčnosti zamýšlím, tím víc ho vnímám jako fanatismus ze strany několika zdějších „poláků“, kteří nikdy neuznají, že toto území jejich vlastně nebylo, protože bylo Slezské.

Předseda Asociace krajů ČR, jihomoravský hejtman a první místopředseda ČSSD Michal Hašek patřil mezi politiky, kteří se v první dny povodní zviditelňoval především v ČT víc, než je na můj vkus vhodné. Jenom zdánlivě měl k tomu důvod, protože z jeho funkce v žádném případě nevyplývá, že je nějakým mluvčím kteréhokoliv hejtmana v zemi, ba není dokonce ani mluvčím nějakého jejich kolektivu. Je pouze jakýmsi koordinátorem spolupráce těch hejtmanů, kteří jsou členy ČSSD. Takže jsem při nejlepší vůli nenašel důvod, proč se za protipovodňového vypětí motal v Ústeckém kraji, místo toho, aby seděl ve svém domovském Brně. Osobně v jeho chování vidím až zákeřný boj o moc v nejvyšším vedení ČSSD. Dobře si totiž byl vědom toho, že jeho „soupeř“, pardon týmový kolega, nemá žádný zástupný důvod zavazet v činnosti kompetentních funkcionářů velících souboji s velkou vodou a tak šel sbírat body popularity. Nejsem sám, kdo označuje Haškovo chování za populismus, který včera dokazuje František Štván na webu http://www.vasevec.cz/blogy/je-jihomoravsky-hejtman-hasek-povodnovym-populistou . Zmíněný autor mnoha textů na webových stránkách společnosti Vaše Věc navíc připodobňuje Haška k Zemanovi, když je oba nepřímo líčí jako populisty se sklony k diktátorskému chování, plynoucímu z jejich chabé znalosti právních norem. Podle mne má ČSSD převeliký problém. Je totiž objektem nejvyššího zájmu prezidenta Zemana. Pokud ten chce hrát dominantní úlohu v naší politice, musí mít za sebou silnou politickou stranu. Jeho „Zemanovci“ jsou vyčerpaní a pomalu mizí, musí tedy znova okupovat ČSSD. K tomu má v nejvyšším vedení dva nesporné kumpány. Odvěkého spojence ve své lenosti a poživačnosti Škromacha a především superambiciózního a pletichářsky zdatného Haška. Zemanovské pnutí, které nyní doslova sužuje vedení ČSSD, je v mých očích daleko horší pro budoucnost naší země, než divadélko, které nám předvádí tak zdánlivě rozhádané ODS a TOP09. ČSSD pořád chybí „buldozer“ Paroubek, který by jmenované „hnidy“ postavil do latě.

Poslední žebříček světových miliardářů, sestavovaný agenturou Bloomberg uvádí, že deset nejbohatších osob drží majetek ve výši 522 miliard USdolarů. Z toho první přes 72 miliardy. Pořád mi v těch žebříčcích ale chybí ti hlavní. Na prvním místě je několik let skoro neustále Bill Gates. Ovšem v seznamu postrádám jména jako Rothschild, či Rockefeller. O nich se u nás nedávno rozepsal Keller a jejich majetky vyjadřoval v bilionech dolarů. Tedy tisíckrát vyšš než Gatesův. A nešlo o omyl v překladu z „američtiny“, protože šlo o německy psané zdroje. V těchto dnech vyšla u nás kniha Kapitál od Marxe. Ovšem ne od toho dávno mrtvého, ale od jeho jmenovce, který je v Německu arcibiskupem a také kardinálem. Ten v ní mimo jiné uvádí, že, cituji: „Více než polovina celosvětového majetku je v rukou pouhých dvou procent lidstva; nejbohatší procento světového obyvatelstva samo disponuje více než 40 procenty světového majetku. Na celou chudší polovinu lidstva připadá naproti tomu pouhé jedno jediné, skrovné procento světového majetku“, konec citace. Ani on však ve svých číselných informacích nehovoří o „superboháčích“, které Keller nazývá „nesouměřitelně „ bohatými. Pokud by odborné odhady majetku R + R byly takové, jak je dostupné zdroje uvádějí, pak lze odpovědně říct, že ty dva rodinné klany vlastní daleko víc, než polovinu světového bohatství – zatím. A dle mne není vůbec náhodné, že jde o Židy.

Snažím se ve svém deníku zásadně nepublikovat všeliké předpovědi. Ale po celý víkend jsem měl velkou chuť předpovědět výsledek dnešního projednávání stížnosti některých zákonodárců u Ústavního soudu na zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Vůbec jsem nepochyboval, že třetí a nejvyšší komora našeho zákonodárného souvrství, stížnost plně zamítne. Takže jediným a přiznávám že obrovským, překvapením pro mne je sdělení médií, že vedení ČSSD je verdiktem zklamáno. Pokud totiž v té straně existoval jen jediný funkcionář, který doufal v nějaký jiný nález od tohoto ÚS, pak je to napováženou. Znamená to, že ve vedení ČSSD existují nerealističtí politici a to je vždycky nebezpečné pro lid, kterému chtějí vládnout.

Kromě fanatických příznivců vládní koalice není asi v obyvatelstvu mnoho politicky myslících lidí, kteří by našli nějaký kladný přínos Nečasovců k vývoji v zemi. Všichni levičáci ale budou asi se mnou souhlasit, když řeknu, že teprve Nečasova vláda zajistila určité prozření z dlouhodobého pravicového opojení v naší republice. Teprve nyní podle mého přesvědčení vzrostl zásadním způsobem počet občanů, kteří si uvědomují, že politický systém, který u nás po listopadu vznikl, nejde reformovat, ale potřebuje, a to nutně, zásadní změnu. Což považuji za jediný kladný výsledek Kalousko-Nečasovského gangu. Problémem zůstává, jak si jednotlivé součásti levicové veřejnosti takovou změnu představují. A daleko větším problémem pak bude, jak se roztříštěná a nejednotná levice dokáže k potřebné změně spojit. Pro ty, kdo ještě pořád matou veřejný prostor tvrzením, že rozdělení politické scény na levici a pravici je dneska pasé připomínám, že takové dělení nejenže existuje, ale je stále výraznější. Pravicoví politici vládnou jen a jenom v zájmu bohatých elit a levicoví se alespoň nějaký čas snaží vládnout pro většinu obyvatel, tedy ne pro bohaté, ani jiné elity.

Prvním pučem bylo samotné ustavení první koalice v Praze. Volby sice vyhrála TOP09, ale než se jako nováček stačila rozkoukat, tak staří političtí mazáci z ODS a ČSSD se dohodli na pokračování společného vládnutí, čti, rozdělení postů nejen na magistrátu, ale snad především v představenstvech významných podniků Prahy. Druhým pučem, bylo pak vyhnání všech členů ČSSD jak z funkcí, tak ze zmíněných vysoce příjmových fleků. Oba převraty se děly pod taktovkou ODS a její nové tváře, gynekologa Svobody. Nyní probíhá třetí puč, spočívající v úplné likvidaci všech funkcionářů ODS. Tentokrát pod zákulisní taktovkou ministra financí a skutečného vůdce TOP09, Kalouska. Tímto aktem začal prakticky předvolební boj, především mezi dvěma pravicovými stranami. Praha byla zvolena proto, že jde doslova o baštu pravice. Úpadek ODS ještě před měsícem vypadal neodvratně, ale v posledních týdnech se situace poněkud změnila. Pyšná TOP09 začíná ztrácet. Do voleb je rok a do té doby Schwarzenberský „efekt“ určitě vybledne. Topka potřebuje proto nějaký nový „úspěch“. Praha pro svou mediální viditelnost je k tomu vhodná a je víc jak jisté, že problémů je v ní víc než dost na diskreditaci ODS.