Dnešní kapitalismus bývá nazýván kasinovým kapitalismem, který se vzdálil hodnotovým postulátům, na nichž vznikl. To už není „spořte, odkládejte spotřebu, neste odpovědnost“. Tam často není žádná individuální odpovědnost, protože vlastnictví je mnohdy hrozně difúzní, jde spíše o fondy. Nikdo neodkládá spotřebu, naopak jsme motivováni k utrácení peněz. A pak to jsou iritující záležitosti, kdy se určitému typu amerických společností podaří přivodit celosvětovou finanční krizi, ty společnosti se nechají zachránit státem, a jelikož jim přitekly peníze na účty, tak dospějí k názoru, že to byl úspěšný rok, a rozdají si bonusy, protože přece neskončily ve ztrátě.  To ve vás nevzbuzuje pocit sounáležitosti, naopak to ve vás vzbuzuje pocit, že ta společnost je vnitřně rozdělená, a že jste vždycky v té špatné škatulce. A vy nejste ten, kdo má ty bonusy a kdo drží ty politické páky. Jste ten, na koho se všichni odvolávají, všem jde o vaše dobro, ať už jako spotřebiteli nebo jako voliči, pro všechny jste jakoby král – ale vy si málokdy jako král připadáte. Takže znovu končíme u toho problému nedůvěry a odcizení. Tolik anonymní text, který jsem nedávno obdržel.

Na světové síti je k dispozici zajímavá animace, http://reporti.net/polis/video-1945-1998-rytmus-2053-jadernych-vybuchu trvající necelých patnáct minut. Představuje historii všech 2 053 výbuchů jaderných bomb od jejich vzniku v roce 1945. Jde konkrétně o 1032 náloží vyrobených v USA, 715 Sovětských, 210 původem z Francie, 45 Britských, 4 Indické a dvě Pákistánské. Animace končí rokem 1998. Od té doby provedla jaderné výbuchy už jenom KLDR v počtu tří. Mezinárodní komise pro radiologickou ochranu vypracovala model, podle kterého na následky radiace z výbuchů zemřelo na rakovinu skoro 1,2 milionu lidí. Evropská komise pro radiační riziko odhadla riziko dokonce na 61,6 milionu postižených rakovinou.

Samolibost vládců vojenského hegemona planety opravdu nezná mezí. Obamova administrativa oznámila před několika dny světu, že potrestá vládu Ukrajiny sankcemi, pokud bude použito násilí proti demonstrantům, kteří – podle jednoho z Amerických senátorů – prý „volají Ameriku na pomoc“. Není tajemstvím, že supervládci USA mají ve svém dlouhodobém programu jako jeden z významných prvků svého tak zvaného „národního zájmu“ nejen odtržení Ukrajiny od „Velké Rusi“, ale dokonce rozbití i samotného Ruska. Není se proto co divit, že po „pádu železné opony“ zpravodajské sítě CIA vyvinuly v tom směru na Ukrajině nejednu aktivitu od „Oranžové revoluce“, až po dnešní „lidové“ demonstrace. Za opilce Jelcina to všechno vypadlo pro Američany slibně. Jenže Američtí „bílí koňové“ na Ukrajině se začali prát mezi sebou. Juščenko a Tymošenková nejenže táhli každý za jiný provaz, ale rovněž si při tom každý z nich vytvořil svou klientelistickou síť všeobecné korupce. Je dlouhodobě známo, že zpravodajci USA jsou stejně pyšní, jako vládci této země. Proto asi obojí ztrácí rozum. Mimo jiné nějak špatně vyhodnocují i současnou sílu Ruska. Že by ještě fungoval syndrom „Jelcin“, sice tělesně medvěd, ale s prochlastaným mozkem neschopným vést cokoliv, nadtož druhou vojensky nejsilnější mocnost světa? Asijskoevropský superkontinent, navíc s celou Levantou, je pro USA nezvladatelný, to by si už konečně měli Amíci přiznat. Rusové, kteří už dávno pochopili, že ve spojení s ČLR jsou silnější než USA, si budou moci ve svém sousedství dovolit brzy i to, co ještě před deseti lety vůbec nepřicházelo v úvahu. Tedy zasáhnout na Ukrajině i vojensky, což USA nikdy udělat nemohou. A Evropa? Pokud bude na jmenovaném superkontinentu služkou zájmů USA, tak spolu s nimi půjde od válu. Bohužel do úplné nicoty, protože navíc zásadní světové dění se přesune z Atlantiku do Pacifiku. A tam mimo jiné Čína bude potřebovat zase pomoc od Rusů. Takže dokud se Američanům nepovede vrazit klín do spojenectví ČLR- Rusko, může si o světové hegemonii už nechat jenom zdát.

Prezidentova hra na stárnoucího mocnáře, ve věci jmenování vlády, začíná pomalu vrcholit. Zemanova vláda pod vedením „guvernéra“ Rusnoka už zemi vladaří víc jak půl roku a dokonce bez důvěry ze strany sněmovny. Jelikož ale „rusnokovci“ nezískali důvěru „zástupců lidu“, což byla pro Zemana první a zásadní porážka od parlamentu, nemá už jejich vládnutí pro Zemana praktický význam, jelikož jejich misii není schopen prodlužovat a za druhé proto, že oni v demisi si nemohou troufat opravdu vládnout. Zemanovi proto již mnoho měsíců nejde o to, aby svou vládu udržel co nejdéle, ale především, ne-li jenom o to, aby se mstil Sobotkovi. Když díky spiknutí svých knechtů v ČSSD přišel Zeman o možnost Sobotku nejmenovat premiérem, tak se mu celé povolební období snaží všemožně vyhrožovat, klást až nesmyslné podmínky a dokonce skrytě vyhrožovat. To období se pomalu chýlí ke konci. Za prvé, Zeman slíbil Sobotku zítra jmenovat premiérem. Za druhé, vláda je sestavena.  Ovšem prezident ve svém, neskonalém vrchnostenském výkladu Ústavy, se rozhodl zdržovat jmenování ministrů tím, že si osobuje právo vést debatu s každým navrženým na ministerský posed. Asi počítá s tím, že přece jenom některé zvyklá a tím Sobotku oslabí, ba dokonce ještě jeho jmenování nakonec bude moci zrušit, protože se následně rozhádá koalice. Zeman až příliš riskuje. Velmi rychle totiž roste počet jeho voličů, kteří už mají plné zuby jeho eskapád. A o politicích přece už vůbec nemusí pochybovat, že ho mají doslova po krk a že se už určitě chystají na to, aby mu všechno spočítali. Naprostá většina právníků, odborníků na stát a právo, jim předkládá v tisku i v diskusích až nadbytek argumentů.

V akademické obci se vede vášnivá debata o přípravě zákona o vysokých školách.  Nebylo by na tom nic k divení, pokud by nešlo o zákon poněkud účelový. Iniciací jeho urychleného přijetí bylo Zemanovo odmítnutí jmenovat profesora, což je podle mne příliš nicotný důvod ke změně nejen zákona, ale dokonce Ústavy. Každý, kdo kandidoval na funkci prezidenta věděl, jaké jsou její povinnosti, vyplývající z Ústavy. Pokud některé neměl v úmyslu plnit, neměl kandidovat, nebo měl jasně voličům sdělit, že hodlá tu, či onu konkrétní kompetenci změnit. Jsem proto toho názoru, že měnit Ústavu kvůli vrtochům jakéhosi střečkujícího starocha, nemá opodstatnění. Zeman se tváří, že se vzdává jakéhosi svého práva, ale to je zásadní omyl. Krutou pravdou totiž je, že odmítá plnit svou ústavní povinnost a to by se nemělo promíjet nikomu. Takže by měl, coby zákonů dbalý politik, abdikovat. Na druhou stranu je pravdou, že v současnosti je vysokoškolských profesorů obrovské množství. Ne jako na začátku minulého století, kdy tato tradice u nás vznikla. V právním státě by tedy v prvé řadě měl být vydán zákon o změně statutu profesorů VŠ a pak teprve měnit způsob jejich jmenování, čili Ústavu. Osobně nevidím žádný důvod, aby akademičtí učitelé získávali tituly profesora na celý život a dokonce v jakémsi obecném pojetí. Profesory by měly podle odborných potřeb „vytvářet“ katedry, či fakulty a jmenovat by je měl pouze rektor a to jen na dobu, po níž učiliště jejich potřeby využívá. Pokud s titulem odejde konkrétní osoba do penze, tak by se snad její titul mohl uchovat ve formě „emeritního profesora“. Popsaný způsob jmenování profesorů by podle mne i posiloval autonomii vysokých škol, po níž tyto stále více volají.

Když se Lidovci v předminulých volbách nedostali do Sněmovny, uváděla se různá zdůvodnění oné události. Nikdy jsem si ale nevšiml, že by mezi nimi bylo vzpomenuto to, jež bylo podle mne rozhodující. Lidovci v postavě Čunka ztratili důvěru onoho malého zbytku svých voličů, kteří se rekrutují z jihu Moravy. Ti Čunka odmítali pro jeho rasismus, korupčnost a podivuhodné bohatnutí. To všechno se na bohabojném a především pracovitém Slovácku a okolí nenosí. I když je Čunek ještě pořád senátorem, Lidovci o něm nyní nemluví. A dělají dobře, že ho nejen neprotěžují, ale vůbec nepřipomínají. Dnešní jejich vedení má a bude mít již tak dost velké problémy. Po návratu do sněmovny by jim spíše svědčilo zůstat v klidnějších vodách opozice, než být ve vládě a ještě k tomu prakticky v opozici proti několika zásadním předvolebním slibům dvou zbývajících koaličních stran. Poslanci, ale především členové vlády z KDU-ČSL si nebudou moci dovolit dělat nějaké větší chyby, jinak opět ztratí přízeň prakticky regionálních voličů a to by asi znamenalo definitivní odchod z politické scény.

V Japonsku se prý za datum narození pokládá den početí. Sice nevím, zda to je skutečnost zapsaná v osobních dokumentech, ale zmíněná myšlenky mne přivedla k otázce, uvedené v titulku. Jmenovaný izraelský politik, ba spíše především válečník, utrpěl ve svých nedožitých 77tinách – 4. 1. 2006 cévní mozkovou příhodu. Od té doby už jenom existoval ve vegetativním stavu. Z kómatu se totiž neprobral. Letos 11. ledna, čili po celých sedmi letch, zemřel a dneska byl pochován. Osobně mne zajímá, kdy fakticky zemřel. Z vědeckého – tedy medicínského hlediska, je to nezpochybnitelné, ale co z hlediska různých náboženství, či dokonce z hlediska obecného duchovna?

Historikové hlavního proudu se dneska vesměs shodují na tom, že dvacáté století bylo velmi krátké, prakticky totiž trvalo jen tři čtvrtiny století. Do tohoto zkráceného století totiž řadí události od zahájení první světové války po rozpad SSSR. Hranicemi minulého století tedy jsou letopočty 1914 a 1991. Sovětský svaz přestal oficiálně existovat 26. prosince 1991. Velká válka, později pojmenovaná jako První světová, byla zahájena 28. července 1914, kdy císařství Rakousko-Uherské vyhlásilo válku království Srbskému. O den později císařské loďstvo na Dunaji začalo ostřelovat Bělehrad. Za následující čtyři roky se prakticky místní spor rozrostl v celoevropský až celosvětový konflikt Především se ale transformoval z války států, na válku vysoce sociální. Tvrdím, že konflikt z let 1914 – 1918 nebyl světovou válkou, ale politicko-sociální revolucí. Šlo o poslední evropskou válkou aristokracie s měšťanstvem, feudálů s buržoasií, tedy vlastníků půdy s průmyslníky a obchodníky, ergo kapitalisty. Podle této teze pak byla Druhá světová válka teprve první válkou kapitalistů se zbytkem lidstva. Zdůrazňuji ono slovo teprve, protože i válka kapitalistů s feudály měla několik kol.

V Evropě prý žije jen 766 dolarových miliardářů s celkovým bohatstvím 2,12 bilionu. V celém světě je těchto bohatých lidí (průměrně vlastní tři miliardy) pouhých 2170 a úhrnem disponují 6,5 biliony dolarů. Pro ilustraci: zhruba desetkrát méně lidí, než má Jindřichův Hradec obyvatel, disponuje majetkem představujícím hodnotu, kterou celá česká stávající ekonomika vytvoří za 32 dlouhých let. Egon Bondy o těchto lidech asi před patnácti lety řekl, že tak malé množství lidí nemůže být třídou, ale mafií. Pokud je to pravda, tak to jenom dokazuje, že ačkoliv byl vzdělán jako marxista, nepochopil Marxe. Podle zmíněného klasika jsou lidé se stejným vztahem k produkčním prostředkům společenskou třídou. Zmínění miliardáři patří prakticky všichni k „profesi“ investorů, čili vlastníků finančního kapitálu. Stejný vztah ke kapitálu, jako uvedení miliardáři, mají rovněž dolaroví sto a desetimilionáři. A těch je už velké, ba až nespočetné množství. I když všichni z nich samozřejmě nejsou čistými investory, ale třeba jen rentiéry, či produkčními kapitalisty, mají k finančnímu kapitálu stejný vztah a z toho plynoucí zájmy. Jsou tedy jednotnou třídou, ať chtějí, či ne, ba dokonce i když to popírají, protože v sociálních vztazích se budou vždy chovat podle svého zásadního zájmu, plynoucího z jejich dominantního vlastnictví. V mých očích tato třída je v současnosti jedinou, skutečně vládnoucí – a poprvé v dějinách konečně globální, společenskou vrstvou.

Jiří Přibáň, profesor na Univesity of Wales, je v posledních dvaceti letech jedním z nejznámějších teoretických právníků u nás. V den mých posledních narozenin s ním publikoval deník Právo tradiční, sobotní, celostránkový rozhovor. Na všechny otázky odpovídal neotřele. Mimo jiné kritizoval Ústavní soud za výroky o Klausově „velkoamnestii“, Nejvyšší soud za rozhodnutí o superširoké poslanecké imunitě, Zemana za jeho snahu o posun výkladu svých ústavních pravomocí. Přibáň tvrdí, že Zeman se snaží textu Ústavy vnutit úplně jiný význam, než na jaký jsou občané i politické reprezentace zvyklé. Nejvíc mne však zaujal názorem na Zemanovy snahy zasahovat do tvorby vlády, což je  v současnosti nejakutnější problém. Přibáň nevidí momentální a především potřebně rychlé řešení jmenování vlády ani v kompetenčním sporu, ani v ústavní žalobě. Nátlak prezidenta na politiky, kteří sestavují vládu, navrhuje řešit originálněji. Cituji: „ Pokud by se však prodlužoval a měl přerůst v ústavní konflikt mezi prezidentem a parlamentními stranami, tak Sněmovna může pro změnu například ekonomicky paralyzovat fungování prezidentského úřadu“, konec citace. Vnímám to také jako podstatně jiný výklad Ústavy. Sněmovna by vůči Hradu vystoupila jako jednoznačně nadřazený ústavní orgán, tak jako tomu v parlamentní demokracii má být.