K NOVÉMU ZÁKONU O VYSOKÝCH ŠKOLÁCH

V akademické obci se vede vášnivá debata o přípravě zákona o vysokých školách.  Nebylo by na tom nic k divení, pokud by nešlo o zákon poněkud účelový. Iniciací jeho urychleného přijetí bylo Zemanovo odmítnutí jmenovat profesora, což je podle mne příliš nicotný důvod ke změně nejen zákona, ale dokonce Ústavy. Každý, kdo kandidoval na funkci prezidenta věděl, jaké jsou její povinnosti, vyplývající z Ústavy. Pokud některé neměl v úmyslu plnit, neměl kandidovat, nebo měl jasně voličům sdělit, že hodlá tu, či onu konkrétní kompetenci změnit. Jsem proto toho názoru, že měnit Ústavu kvůli vrtochům jakéhosi střečkujícího starocha, nemá opodstatnění. Zeman se tváří, že se vzdává jakéhosi svého práva, ale to je zásadní omyl. Krutou pravdou totiž je, že odmítá plnit svou ústavní povinnost a to by se nemělo promíjet nikomu. Takže by měl, coby zákonů dbalý politik, abdikovat. Na druhou stranu je pravdou, že v současnosti je vysokoškolských profesorů obrovské množství. Ne jako na začátku minulého století, kdy tato tradice u nás vznikla. V právním státě by tedy v prvé řadě měl být vydán zákon o změně statutu profesorů VŠ a pak teprve měnit způsob jejich jmenování, čili Ústavu. Osobně nevidím žádný důvod, aby akademičtí učitelé získávali tituly profesora na celý život a dokonce v jakémsi obecném pojetí. Profesory by měly podle odborných potřeb „vytvářet“ katedry, či fakulty a jmenovat by je měl pouze rektor a to jen na dobu, po níž učiliště jejich potřeby využívá. Pokud s titulem odejde konkrétní osoba do penze, tak by se snad její titul mohl uchovat ve formě „emeritního profesora“. Popsaný způsob jmenování profesorů by podle mne i posiloval autonomii vysokých škol, po níž tyto stále více volají.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *