Všichni, kteří si mysleli, že po vítězství jedné strany dějinného konfliktu pojmenovaného studenou válkou skončí i nesmiřitelnost, ze které byli Západem po celou dobu obviňováni komunisté, počínaje Marxem a konče u nás třeba Gottwaldem, jsou již nejméně deset let definitivně vyvedeni z omylu. Svět, jak se pořád jasněji ukazuje, byl vždycky, tedy po celou svou historii, rovněž pořád nyní, a asi bude do konečné sebelikvidace lidstva, rozdělen na nesmiřitelné protivníky. Základním projevem nesmiřitelnosti je vždy nemožnost nalezení konsensu, z čehož vždy rezultuje válečný konflikt, který musí mít jen jednoho vítěze. Pokud tedy válka neskončí totálním vítězstvím jedné strany, tak se konflikt pouze transformuje a za nějaký čas vyhřezne opět. Průvodním jevem nesmiřitelnosti je mimo jiné i jednostrannost výkladů současných a především minulých jevů. Vedlejším projevem takové jednostrannosti je pak hodnocení událostí metodou dvojího metru. Učebnicovým příkladem tohoto propagandisticko-patologického zjevu jsou volby na Ukrajině a v Sýrii, které proběhly první červnový víkend. Jedna část světa píše o volbách na Ukrajině že „proběhly v demokratickém pořádku“, ale o volbách z v Sýrii naopak jako „o podvodných“. Jiná část médií vidí volby v Sýrii jako právoplatné a na Ukrajině za zmanipulované. A vy nevědomí si vyberte. V žádném případě se nemáte možnost seznámit se skutečnosti alespoň trochu odpovídajícím hodnocením událostí. Ne skutečnost co nejbližší realitě, ale jen jednu z možností podle svého přesvědčení, či dokonce víry. Lidstvo podle mého vidění současné situace a hodnocení celých dějin jeho civilizace, nezničí klimatické kataklyzma, ba dokonce ani ne pád asteroidu, či výbuch supervulkánu. Lidstvo se zničí samo, protože se nikdy nedokáže zbavit nesmiřitelné nenávisti jeho jedněch skupin vůči jiným, která díky stále dokonalejší technologii válek nás všechny nakonec zahubí.

. Už nemusí být pochyb o tom, že pravice s obyvateli této země zase vybabrala. Je prostě mimo diskusi, že peníze vyhrávají na celé čáře. Jelikož bohatí mají obrovské množství nadbytečných peněz, mohou si najmout více slouhů, čímž se logicky zvyšuje pravděpodobnost, že vždycky na své rivaly vymyslí něco nového. Tak prakticky před každými volbami naše pravice pro levici připravila nejen něco objevného, ale především účinného. A i když levice přesto volby vyhraje, najde si pravice taktiku, aby výsledek nakonec obrátila. Pro poslední volby do sněmovny si pravice připravila hnutí ANO. To bylo nakonec natolik úspěšné, že překvapilo i samotného svého „generálního ředitele“. ČSSD sice získala o maličko víc hlasů, ale bez ANO nebyla schopna sestavit vládu. Sobotka neměl odvahu sestavit menšinovou vládu, čímž Babiše poněkud zaskočil. Podnikatel projektu ANO si uvědomil, že pokud nepůjde do vlády, ztratí u svých voličů volbami získaný, vysoký kredit. ČSSD a ANO vzaly do party ještě hadovitě přizpůsobivé Lidovce, čímž si ČSSD založila na definitivní budoucí prohru. Sobotka sice do vládního prohlášení dostal velkou část programu ČSSD, ale jeho obklíčení pravicí bylo tak silné, že každý znalec politických hrátek věděl, že sliby vždy zůstávají pouhou radostí bláznů a ničím víc. Hned v prvních dnech vládnutí ČSSD v obležení sehrané pravice bylo jasné, že Lidovci nikdy nebudou souhlasit ani s tou nejmenší revizí uzákoněných restitucí církvím. Toho samozřejmě využila pravicová a bohužel i propaganda KSČM, které okamžitě obviňili ČSSD z neplnění předvolebních slibů. Lidovci přece vždycky říkali, že z restitucí nesleví ani zrnko. Babiš sice v etapě sestavování vlády přikývl k třetí daňové sazbě, zrušení poplatků v nemocnicích, ordinacích a na recept, ba dokonce se zrušením druhého pilíře penzijní reformy, ale prozřetelně se osobně posadil na ministerstvo financí. Byl si jistý, že později, po detailním seznámení se stavem erární pokladny, s jistotou najde argumenty, aby mohl zdůvodnit odstoupení od mnoha svých slibů z koaliční smlouvy i z vládního prohlášení. Proto s lehkostí sobě vlastní oznámil tento týden veřejnosti, že jeho souhlas s třetí daňovou sazbou, zrušením poplatků a druhého penzijního pilíře byly jeho chybou. Je dobrý taktik, pokud tím neztratí příliš na popularitě, čili na volebních preferencích, může svůj prozatím pouze verbální odpor, proměnit v čin. Jako vedlejší produkt získá navíc tak vysoké znevěrohodnění ČSSD, že to bude s velkou pravděpodobností i konečný vítězný bonus pro celou pravici. Nepochybuji, že pravici „obsluhující“ média se o takové zostuzení ČSSD s chutí a kreativitou postarají. K uvedenému názorovému přemetu Babišovi dopomohla jeho vysoká oblíbenost u občanů, dobré výsledky ANO ve volbách do Evropského parlamentu, ale především celkový úspěch pravice v oněch volbách. Pokud se nyní bude Sobotka cukat, Babiš má dneska již prakticky jistotu, že po eventuálně předčasně vyvolaných volbách by s TOP09, ODS a Lidovci spolehlivě sestavil vládu. Vládu, kterou si přejí privilegovaní této země, vládu rozhodující v jejich prospěch, čili vládu pravicovou. Což na tomto místě zdůrazňuji pro ty, kdo stále častěji plácají o tom, že v současnosti se už politický prostor nerozděluje na pravici a levici.

Ředitel Ústřední zpravodajské agentury (CIA) John O’ Brennan stojí v přední linii přemisťování americké zahraniční politiky směrem k nepřátelským postojům vůči Číně, Rusku a dalších států, které se nechtějí podrobovat americkým globalistickým cílům. V rámci Obamova „mostu do Asie“ se prezident s Brennanem rozhodli nahradit vlády přátelské Číně v jihovýchodní Asii vládami nepřátelskými Pekingu a přátelštějšími k USA. Tyto aktivity se rozvíjí v Thajsku, Laosu, Vietnamu, Filipínách, Kambodži, ale i v Mongolsku a Indii. CIA a její thajští spojenci využili soudní lest vedoucí k thajské královské rodině na svržení demokraticky zvolené premiérky Yingluck Shinawatraové. Otisky praktik CIA se nejspíš objevily i při katastrofickém pádu letadla v Laosu, při němž zahynulo několik vlivných činitelů Laosu. Téměř okamžitě jistá média CIA, některá z nich napojená na Rádio Svobodná Asie, hlavní iniciátor ujgurských separatistů v Číně, začala hovořit o nevyhnutelném boji o moc mezi tajnůstkářským laoským Politbyrem. CIA měla prsty i ve sporu Vietnamu a Číny týkající se vod v Jihočínském moři. Obama se osobně angažuje v obnovení vojenských základen na Filipínách a v zátoce Cam Ranh v jižním Vietnamu. USA každoročně organizují vojenské cvičení  Angkor Sentinel. Námětem toho letošního, ukončeného v dubnu, bylo potlačování vnitřních nepokojů. Spojené státy také okolo Číny budují síť vylepšených stanic pro signálové informace Národní bezpečnostní agentury. Nedávný výlet amerického ministra obrany do Mongolska měl za cíl probrat s mongolskými obrannými činiteli vylepšení taktických mobilních jednotek pro signálové informace u čínské hranice. Většina těchto praktik se provalila díky Snowdenově aktivitě. Rozpínavost USA v mém způsobu vidění připomíná nekontrolovatelný růst globální moci. Každý nekontrolovaný růst v organickém systému je fakticky jeho rakovinou. Svět by si měl proto konečně připustit, že planetární vojenský hegemon, vzniklý po pádu SSSR, který již od konce poslední velké války realizuje roli globálního četníka údajné demokracie, je největším rizikem existence všeho lidského rodu na Zemi. A podle toho by se měl začít chovat.

…ale zase přes Východ. „Babrák“ Obama se koncem minulého týdne rozohnil před potenciálními vrahy, čili před frekventanty vojenské akademii ve West Pointu. Vypouštěl před budoucími veliteli USArmády světapanské nadutosti země, v jejímž čele se dočasně producíruje. Mimo jiné i celému světu z katedry vojenské vysoké školy sdělil, cituji: „Spojené státy budou používat vojenskou sílu, klidně i jednostranně, když to naše klíčové zájmy budou vyžadovat, když budou naši lidé ohroženi, když budou naše zdroje dány v sázku, i když bezpečnost našich spojenců bude ohrožena“. Konec citace. Opakovaně také zdůrazňoval, že USA jsou vůdčí zemí…musejí být jako světový vůdce vždy připraveny na nejhorší…Jako každému, mocí zhlouplému vůdci v tu chvíli jistě ani nenapadlo, že obyvatelé jeho země nemusí být ochotni prožívat to nejhorší, které se v žádném případě samotných vůdců nikdy ani nedotkne. Takže se první negr, pardon černoch, nyní afroameričan na trůnu, nijak neodlišuje od všech dosavadních diktátorů světa. Jako vždy i on se v rozvášnění ukanul, když poslouchajícím sdělil, cituji: „Naše schopnosti utvářet světové mínění pomohla izolovat Rusko“. Tím nepokrytě přiznal, že USA měly prsty všude, kde se vyvíjely aktivity proti Rusku. Přesně podle radílka, rusofoba Brzezińského, který po pádu SSSR vydal pro USA maršrutu: Rusko se už nesmí stát velmocí. Tím, že Amíci směřují na Rusko přes Evropu, tedy z východu, jdou ve šlépějích Hitlera a s vysokou pravděpodobností i tak skončí, neboť historie se sice neopakuje, ale kdo se nepoučil, tak z ní udělá frašku. USA se tedy vydaly k ovládnutí světa směrem přes Rusko. Nejsou prvními v dějinách, ale konečně by měly být posledními před vznikem tolik lidstvu potřebné, „Planetární Unie“.

Nizoučká účast voličů v ČR mne nepřekvapila. Prakticky všichni politici ČR i jejich mediální lokajové totiž skoro každé své nepopulární konání svádí na EU. Naprostou většinu doby našeho členství v EU byl v čele Česka stárnoucí pantáta, který EU dodneška považuje za jakýsi nový Sovětský svaz a totální konec samostatnosti jednotlivých států, což neustále zdůrazňuje i po odchodu ze svého trůnu. Samotní politici EU, včetně Českých europoslanců, naprosto nedostatečně informují o činnosti institucí a orgánů sjednocující se Evropy. Řečeno natvrdo, ten, kdo se sám nezajímá o dění v EU, tak se prakticky ze sdělovadel vůbec nic nedoví a když přece jen něco, tak určitě negativního. Soukromě mám radost, že se do EP nedostal Falbr a na druhé straně že jsou jeho členy oba kandidáti, které jsem kroužkoval. Největším problémem EU je tak zvaný deficit demokracie. Jenže každý si ho vysvětluje po svém. Podle mne jím není fakt, že občané se prakticky nemohou nijak podílet na tvorbě politiky EU, což bývá v demokratických systémech to poslední, co se mocní podvolí realizovat. Tvorba EU je revolučním procesem. Je proto logické, že se začínala spíše diktaturou, diktaturou vědoucích. Dneska podle mne již ale nastal čas, aby se demokratizace Unie posunula na vyšší stupeň. Nemělo by se rozhodovat především v Evropské komisi a dokonce v Radě Evropy, ale právě v Evropském parlamentě. Radu Evropy bych pomalu rušil a začal vytvářet reálnou vládu Unie, alespoň v mezinárodních otázkách, obraně a financích. EU sice má jakéhosi svého premiéra, ba dokonce i „ministra zahraničí“, ale Parlament nemá jednoznačné pravomoci k naprosté suverenitě rozhodování ve zmíněných oblastech. Vidím tento úkol jako hlavní poslání nově se tvořícího parlamentu. Pokud tuto úlohu nezvládne, je zbytečný. Kromě toho by si měli poslanci vynutit, aby ve sdělovacích prostředcích veřejnoprávních televizí národních států měli dosti velký prostor na vytváření proevropského konvenčního myšlení. Je pro mne nepochopitelné, že instituce EU trpí, že politici, novináři a další všeobecně známé osobnosti z členských zemí EU, mají právo propagovat protievropskost, ba dokonce volat po zrušení EU. Vždyť to je fakticky vlastizrada. Nemám samozřejmě nic proti kritice chování členů Evropské komise, konkrétních europoslanců a jednotlivých rozhodnutí politiků, i byrokratů, ale aby uvnitř EU byl dáván prostor jejím rozbíječům z řad politiků, to odmítám pochopit a netoleroval bych takové činy.

Vím, že pozdě, leč přece, jsem si právě teď přečetl e-mail ze 4. března letošního roku, který napsal údajný publicista pan Josef Reiman mému kdysi kolegovi Petru Kužvartovi. Hned v první větě svého dopisu odsuzuje skutečnost, že většina české společnosti otevřeně podporuje agresi na Krymu, kterou on sám hodnotí jako, cituji: „jednoznačné porušení integrity nezávislé Ukrajiny“, konec citace. V prvé řadě není pravdou, že většina Čechů podporuje agresi na Krymu, leč je pravdou, že asi dost občanů uznává, že si občané Krymu sami vybrali, kam chtějí patřit. Jelikož vůbec neznám pana Reimana, tak mohu s určitostí tvrdit, že když se ze zvůle tří nových mocipánů trhal Sovětský svaz, tak proti porušování jeho integrity ani nepípl, protože to bych se tehdy určitě dověděl. Takže si myslím, že je poněkud pozdní bycha honit. Jestliže něco mocipánům projde jednou, proč by to pak neopakovali kdykoliv to potřebují, aniž se ohlížejí na přání a zájmy obyvatel svých zemí, nadtož aby se jich na jejich názor ptali. Pro oživení paměti na tomto místě pouze připomínám, že 8. 12. 1991 se na dače v Bělověžském pralese sešli prezidenti Ruska a Ukrajiny, jmenovitě Jelcin a Kravčuk, kteří zde přesvědčili předsedu Nejvyššího sovětu Běloruska, Stanislava Šuškeviče, aby souhlasil s rozpuštěním Sovětského svazu a jeho nahrazení volným sdružením, tak zvaným Společenstvím nezávislých států (SNS). Tehdy veškerý antikomunistický svět a jak je dneska vidět i prtiruský svět, doslova řičel štěstím jako při nejvzrušivějším orgasmu. Nikdo si ani nepřipouštěl, že jde teprve o začátek skrývané diktatury nových „majitelů světa“. Na Krymu alespoň formálně byla dodržena vůle obyvatel, což asi nejvíc vadí dnešnímu globálnímu panstvu. Rozbití SSSR pouze třemi, ve skutečnosti komunistickými pohlaváry ale bylo, je a bude před soudem historie navždy největší možnou zradou víc jak století probíhajícího boje dělnictva proti tisícileté nadvládě panské, superbohaté vrstvy. O ní samotné snad někdy příště.

První, kdo si troufl správně pojmenovat rodící se situaci na Ukrajině, byl v první prosincový den minulého roku její tehdejší premiér Azarov. Jasně už tehdy řekl, že jde o státní převrat. Každý takový násilný akt plodí v politické třídě předmětné země nejméně dvě antagonistické skupiny. Pro další klidný vývoj je ale nutné, aby k poraženým se nepřidal prakticky nikdo z veřejnosti. Což se na Ukrajině dalo předem vyloučit, protože ta je tvořena od počátku dvěma národy, které díky sousedství mají vždycky nějaké ty nevyřízené účty a z toho plynoucí reminiscence mezi některými příslušníky politických prominentů. Současná situace, jež vyhrotila v souvislosti s příliš předčasnými volbami prezidenta, už je fakticky občanskou válkou mezi etnikem Rusů a Ukrajinců, čili Malorusů. Tento vývoj zanechá mezi jejich příslušníky takové následky, že jednou bude muset dojít k jejich oddělení, i když se budou obě strany, možná i poctivě, snažit o jakýsi typ federalizace. Každá federace vytvářená z jednotného státu je cestou k rozdělení. Federalizace má smysl tehdy a jenom tehdy, když se naopak dva státy hodlají spojit, tak přechodně mohou ustavit federaci. Opačný postup je nesmyslný, protože stejně nakonec dojde k rozdělení. Takže Ukrajinu nic jiného nečeká, než krátký, ale spíše dlouhodobý proces rozbíjení společného státu. Čím delší, tím přinese více utrpení. Bylo by proto prozíravější, celý proces v zájmu jeho obyvatel urychlit. Sice dobrá rada, leč v tak emotivních situacích naprosto zbytečná, zvláště když se do situace motají cizí země, dokonce především zaoceánský „majitel Zeměkoule“.

Je tomu letos 35 let, co jsme se s horníkem, který pracoval na dole ČSM a který před rokem 1969 byl mládežnickým funkcionářem celostátní působnosti dohodli, že budeme jako jiní aktivisté politického a nejen politického podzemí, rovněž vydávat samizdat. Nazvali jsme jej tehdy „NNNNN“ čili „Naše noviny, neb nehorázné názory“. Netajím se tím, že mne k názvu inspiroval tehdejší slogan „sedmi N“ v určité době velmi rozšířený na „naší“ šachtě zejména mezi havíři, jež byl jejich odpovědí na šikanu ze strany poněkud málo schopných, leč o to víc politicky věrných techniků. Sedm N se vykládalo slovy: „Nás nikdo nikdy, nikterak ničím, nemůže nasrat!“ Když jsem pak obnovoval v počítačové době pět vydávání samizdatu, tentokrát v postpřevratové éře, vrátil jsem se k onomu původnímu názvu, leč v praxi jsem, asi pod vlivem bujícího hulvátství, pomalu opouštěl jedno N, jímž je nehoráznost. Když ale čtu texty nejen různých blogerů, ale dokonce státních úředníků, především obslužnou kamarilu Klause, rozhodl jsem se vrátit k nehoráznosti. V té se ale hodlám vyžívat nikoliv v blogu, ale především, ne-li jenom, v delších textech.  A začnu hned dneska.

S vysokou pravděpodobností je to konflikt na Ukrajině, co způsobilo v Rusku oživení kauzy „Gorbačov“. Víc jak dvacet let existují v Rusku, ale nejen tam síly, které volají po obvinění Gorbačova. Za vlády opilce a zlosyna Ruska číslo jedna, se nedalo očekávat, že k něčemu takovému dojde. Ale předpokládal jsem, že za vlády Putina k trestnímu stíhání Gorbačova přece jenom nastal čas. Způsobil totiž Rusku, ale samozřejmě nejen jemu obrovské škody, dokonce horší, než poslední velká válka. Osobně jsem přesvědčen, že Gorbačov byl zrádce a ne naivní politický hlupák. Pokud se schopnosti státníka posuzují podle toho, jak dopadl stát pod jeho vedením, pak je Gorbačov dokonce horším státníkem, než Hitler. Německo přece jenom přežilo, ale SSSR totálně zanikl. Pokud se v současnosti rozvíjí iniciativa žádající soudní stíhání Gorbačova, je opravdu poslední možnost. Ten domýšlivec nemá právo dožít svůj čas jako každý jiný slušný člověk. Přinesl svému lidu tolik utrpení, celému světu tolik těžkostí, že je naprosto správné, aby ještě za svého života se od lidu, národa a světa dověděl, že je zločincem nejvyššího stupně. Nezáleží na tom, zda bude nějak potrestán, protože žádný trest by pro něj nebyl dost velký, ale je spravedlivé, aby neodcházel z tohoto světa s aureolou velikána, jakou nosí, když je považován za největšího Němce v dějinách, či dokonce Brita. Plně proto podporuji iniciativu za trestní stíhání Gorbačova, která se v Rusku rozbíhá.

Všichni, kdo mají rádi spekulativní teorie, mohou být štěstím bez sebe. Dostali totiž nový velký prostor pro své zkoumání. Přece podle nich žádný přemýšlivý člověk nebude věřit, že vzpoura prozápadních Ukrajinců se vzepjala jen tak, sama od sebe. Všichni politicky znalí zase ví, že „štěstí“ přeje připraveným. Čili. Spouštěčem možná byla živelná akce, ale okamžitě byla využita všemi připravenými, CIA počínaje a Ruskem konče. Také všichni čeští jestřábi, válkychtivci ba i Havlem na čas osleplí vlastenci, se mohou radovat. Získali výjimečný argument pro své zmrtvýchvstání. Jediné, co k dalšímu svému prospěchu potřebují, jsou samozřejmě peníze. Proto je základním úkolem všech jim poplatných sdělovadel, čti oblbovadel, aby tezí o strachu z Ruska zaslepili veřejné mínění, které pak snadno zkousne zvýšení nákladů na armádu, zbrojení, součinnost s NATO, ba až přítomnost vojsk této mrtvoly bipolárního světa na našem území. Alespoň si trochu užijí naše prostopášné holčice. Zaujalo mne v prvním květnovém Magazínu deníku Právo, jak všichni dotazovaní, od herců, přes spisovatele po mecenáše, jednoznačně jsou pro zvýšení nákladů na armádu. Dokonce by sem tam někdo nebyl ani proti povinné vojenské službě, nejlépe všech mladých bez rozdílu pohlaví, jako je tomu v Izraeli. Neboť, světe div se. Ne už Německo, jako tomu bylo po celých tři sta, přesněji posledních tisíc let, ale jedině Rusko nás ohrožuje. I když si všichni oslovení ani možná nevšimli, že s ním už vůbec nesousedíme. To si asi myslí, že si na Rusku dodávky ropy a plynu vynutíme vojenskou silou, nebo co. Holt blázni byli, vždyť kordy měli. Ale rozumu stále velký deficit. Vydali jsme se před čtvrt stoletím na Západ a s ním se také staneme bezvýznamným, protože jeho čas už dávno minul. Všechno děláme pozdě. Zhlouple rozvíjíme stavbu dálnic, když se ke konci svažuje éra individuální dopravy, zbavujeme se zemědělské produkce, když ceny potravin budou v budoucnu pořád jenom růst a prodali jsme všechno svoje zlato, když se blíží doba jeho hodnotové jedinečnosti. A teď se chováme jak puberťáci, kteří si myslí, že budoucnost lidstva bude spočívat na předpotopním šíření nenávisti a jiných válečných hnusot, místo naprosto nezbytné spolupráce všech lidí a států na této planetě, pokud chceme alespoň přežít, ne se mít stále lépe a lépe, jak si to představují magoři pokroku a věrozvěsti všemocnosti člověka.