Idea světovlády v dějinách putuje. Zachvátila postupně mnohé muže a jimi zfanatizované národy. Již více jak sto let pomalu, leč o to zhoubněji, devastuje myšlení příslušníků predátorské mafie, jejíž vůdčí exempláře se koncentrují v USA. Svět se díky technologickému „pokroku“ v některých oblastech už prakticky zglobalizoval. Chybí nyní jen dostat veškeré lidstvo pod kontrolu jediné moci. Skuteční vládci USA již nejméně od druhé světové války považují celou planetu za oblast svého zájmu. Kterýkoliv stát, jenž se nechce podvolit jejich vůli, označují proto za riziko pro bezpečnost svého impéria. Po rozpadu staletí trvající koloniální moci několika Evropských států trvalo skoro půl století, než se začaly formovat snahy o sjednocování Arabů, kolébky posledního velkého náboženství a sní spjaté svérázné kultury. Islám dneska již ovládá nejen jejich svět, ale i mnoho dalších teritorií a jakékoliv sbližování mezi zeměmi jeho vyznavačů zásadně ohrožuje vidiny Americké světovlády. Mocipanská vrstva USA dělá proto všechno možné, jen aby udržela Arabský svět, potažmo islám, v podřízeném postavení vůči světu bílého muže. Fanatismus islámských radikálů, ať již má původ v jakémkoliv podnětu, Američanům proto nebývale vyhovuje. Řečeno lapidárně, Islámský stát, který je pokračovatelem jak tálibánu, tak Al-Kaidy, se světovládným snahám USA výborně hodí. Brání tomu, aby se Arabský svět a muslimské země vůbec, přidaly k nově se tvořící geopolitické síle. Pokud by se nový pól globální moci tvořený ČLR, Ruskem, Indií, Brazílií a Jihoafrickou republikou stal přitažlivé pro Arabský, potažmo muslimský svět, pak by se značně urychlila přestavba mocenské struktury na planetě. Nejde tedy o žádnou válku civilizací, kterou nám, především Evropě, vnucují Američané. Nejmocnějším Amíkům jde jen a jenom o prodloužení své nadvlády nad glóbem.

Nejpozději v době první světové války si rozhodující mocnáři USA uvědomili, že nemohou vystačit se svou politikou izolace od světového dění. Roku 1823 ústy svého prezidenta USA světu pouze oznámila, že jakékoliv vojenské angažmá evropských zemí na kontinentu obou Amerik, bude považovat za ohrožení své bezpečnosti. Vojenskou sílu pro realizaci své pohrůžky už tehdy USA měla. Tím si Amíci zajistili, aby jim nikdo nepytlačil na „jejich“ kontinentu a o ostatní svět neměli valný zájem. Jejich vojenští teoretici si pouze byli vědomi toho, že USA se musí v budoucnu stát námořní mocností. Do první světové války takovou byla prakticky jenom Velká Británie, nad jejímž impériem skutečně nezapadalo slunce. První světová válka významně posílila světový význam USA právě na úkor Británie, Francie, Španělska, Belgie a dalších států s koloniemi. I když hlavním poraženým v oné válce bylo Německo, nebylo už tehdy stěžejním soupeřem zájmů USA. V Evropě, jak jsem se již zmínil před několika dny, bylo jedinou strategickou zásadou USA nedovolit spojenectví Německa s Ruskem. Což po revoluci v Rusku stejně nehrozilo. Druhá světová válka dovršila vývoj USA v námořní mocnost a to tak dokonale, že se země stala vůbec nejmocnější na glóbu. Což platí dodneška, kdy USA ovládá všechny oceány a většinu moří. Základem této vojenské síly jsou letadlové lodě a ponorky s balistickými raketami. Doznívá význam letadel s dalekým doletem, především těžkých bombardérů. Moc nad světem, čili geopolitika, byla, je a vždy bude soutěží mezi pevninskou velmocí a námořní velmocí, protože veškeré zužitkovatelné bohatství je na pevnině a v jejím nejbližším okolí. Hlavní zásadou strategie USA je proto v současnosti mobilita, především námořní, která jim má zajistit rychlý zásah kdekoliv a kdykoliv, kde by byly ohroženy jejich zájmy. Pevninská mocnost, která se po rozpadu SSSR zatím nevyprofilovala, stojí před úlohou, jak na tuto strategii odpovědět. Podle toho, co jsem viděl na vojenské přehlídce v Pekingu, která se uskutečnila před dvěma dny, ČLR už strategickou odpověď našla. Zkonstruovala rakety středního doletu, pohybující se rychlostí desetkrát vyšší, než zvuk a určené na boj s letadlovými loděmi. Tak rychlé rakety jsou nesestřelitelné a neskonale spolehlivější, než kamikadze, které proti letadlovým lodím USA užívalo Japonsko. Tím se zásadně mění rovnováha sil mezi námořní a pevninskou mocností v boji o asijskoevropský superkontinent. USA musí tedy nyní hozenou rukavici zvednout, pokud chce pokračovat v souboji o nadvládu nad planetou.

Včerejší oslavy konce druhé světové války v ČLR už jasně dokazují, že se svět definitivně dělí. Na jedné straně atlantocentristé, tedy jejich vůdčí zem USA s lokajskou EU pod knutou agresivního NATO. Na druhé straně pomalu se sbližující zbytek světa. Blíží se tedy nezadržitelně konec pět století se rozvíjející bělošské nadvlády. Bojím se pouze toho, aby ona chcípající kobyla nekopala tak divoce, že by sebou do propasti dějin vzala celou civilizaci, nebo dokonce veškeré lidstvo.

Pokud se nemýlím, tak jsem na tomto blogu zatím neuveřejňoval mé příspěvky z diskusí u přečtených textů na síti. Dneska udělám výjimku. Stanislav Vozka na webu http://www.novarepublika.cz/2015/09/ostudna-pripominka-velkeho-vyroci.html?showComment=1441210285407#c9168587866944077378 publikoval text, který mne doslova vyprovokoval k reakci, v níž jsem vyjádřil své nejniternější přesvědčení. Proto si celý ten svůj diskusní text vyvěšuji i na tomto blogu. Možná že to jeho čtenářům některé mé texty objasní. Tady tedy je: „Jestliže hnutí, která odstraňovala soukromé vlastnictví „výrobních prostředků“ byla v proudu historie označováno za revoluci a ona to byla skutečně první opravdová změna v celých dějinách lidstva, pak zákonitě každý čin, který by revidoval onu majetkovou změnu, byl kontrarevolucí a basta. Pražské jaro z roku 1968 sice nemělo ve svých záměrech privatizaci, restituce a podobné libůstky bohaté vrstvy světa, ale podle výsledků aktivit z roku 1989 a následujících, by stejně k nim už v oné době došlo. Muselo by, jinak to tehdy, dnes a ještě i v daleké budoucnosti zatím nebude možné. Takže je v mých očích kontrarevolucí nejen všechno, co se děje ve světě od poslední dekády minulého století, ale byla kontrarevoluční i jednání mnohých aktivních lidí v roce 1968 v ČSSR. Husitství a dobu obrozeneckou laskavě nespojujte s tak zvaným Pražským jarem. Obě velká hnutí byla dlouhodobá a zanechala trvalé výsledky. Šlo o opravdový přínos češství do dějin alespoň Evropy a proto je tak z hloubi duše nenáviděn všemi nepřáteli Čechů. Pražské jaro vedle toho byla jednak pouhá epizoda, která navíc byla jakýmsi tréninkem uprostřed „tábora socialismu“ na budoucí, až dnešní „barevné revoluce“. Kdo tyto souvislosti nevidí, či dokonce odmítá, patří k jiným politickým silám, především protičeským a proboháčským. Což je pro mne nepřijatelné“. Konec citace.

Nejvyšší američtí mocnáři, údajně prý jde o 400 nejbohatších oligarchů, ve schizofrenní iluzi o své všemocnosti a světovládě, mají vůči Evropě jedinou zásadní strategickou koncepcí. Spočívá v zabraňování spojení německé technologické vyspělosti s ruskými surovinovými a lidskými zdroji. Což mělo být prakticky vždycky realizováno jakýmsi nárazníkovým pásem ze států od Baltu po Černé moře, které by byly alespoň přátelské k USA, pokud by vyloženě otrocky neplnily přání amerických mocipánů. Pokud USA ze zákulisí neorganizovala obě světové války, pak je, v zájmu svých zisků, určitě velmi účinně přiživovala. Díky tomu se stala USA nejbohatším, nejsilnějším a tedy nejvlivnějším státem dvacátého století. Každé absolutní vítězství má ale, na štěstí, už v sobě zakódovanou vlastní porážku. Současní vládci USA nejenže se nesnaží zabránit zhroucení své nadvlády nad světem, ale ve své pýše zánik svého planetárního významu urychlují. Ještě na počátku jedenadvacátého století mimo jiné pokračují ve své doktrinální politice vůči Evropě, čímž se stalo, že se nebývale sblížily rozhodující státy Asie, tedy Čína, Rusko, Indie a Írán. Tyto země nikdy neměly k sobě tak blízko, jako v polovině druhé dekády XXI. století. USA proto stojí před podstatně těžší výzvou, než jakou představuje Evropa.

Názor z posledního příspěvku o nové studené válce je pouze mým zbožným přáním. Realita je totiž naprosto jiná. Všechny mocenské síly USA, včetně oněch viditelných politických marionetek, zásadně odmítají vnímat Evropskou Unii jako subjekt mezinárodní politiky. Každý si mohl všimnout, že ani jeden prezident USA nikdy nepromluvil v Evropském parlamentu, žádný jejich vrcholný politik nevedl významné rozhodující jednání s reprezentanty Evropské Komise, či Evropské Rady. Američtí politici, poslušní svých loutkovodičů jednají vždy pouze s politiky jednotlivých států Evropy a ne s představiteli společných institucí EU. Evropská Unie pro ně reálně neexistuje. Důsledně dbají o to, aby ji svým chováním neposkytli formální uznání v mezinárodním veřejném prostoru a tím ji nepovýšili na geopolitického hráče, nadtož subjekt sobě rovný, s nímž by se měli alespoň na některých mezinárodních otázkách domlouvat. Podle mého přesvědčení se mocenské struktury USA chovají tak, jakoby EU a její instituce byly pod rozlišovací schopností politiků USA. Jakoby Američané považovali za nebezpečné vůči své zemi, kdyby jí, tedy jakýmsi „Evropským spojeným národům“ přiznali mezinárodní, čti své oficiální uznání.

Dneska se už najde málo politologů, kteří by popírali, že se, díky konfliktům na Ukrajině, rozběhla nová Studená válka. Osobně bych neměl proti ní nic, pokud by ale měla poněkud jiné složení. Přál bych si, aby šlo o soupeření Asijskoevropského prostoru s USA o „starou dámu“, Evropu. Politici starého kontinentu by neměli být blbci, přesněji lokajové amerických mocnářů a měli by začít „dělat drahoty“. Mít Evropu jako spojence by určitě záleželo jak Asii, tak Americe. Ať se laskavě ti dva o ni perou. A Evropa, ta ať se brání, lépe řečeno uzavírá, Africe i Arabům. To by byl pro nás ideální stav.

Ve volební kampani slibovala ČSSD mimo jiné revizi restitučních pravidel církví, zavedení progresivní daně z příjmu, či zvýšení daňové kvóty pro korporace. Od počátku to byly sliby, které bylo možné splnit tehdy a jenom tehdy, pokud by ČSSD získala v parlamentě většinu, nebo ustavila menšinovou vládu a pro uvedené zapeklitosti získala podporu KSČM. Jelikož se Sobotka rozhodl pro koaliční vládu s ideovými protivníky, stejně jako kdysi před ním antikomunista Špidla, svázal si dokonale ruce. Má znalost politiků ČSSD mi ale říká, že Sobotka celou operaci provedl záměrně. Dobře věděl, že v chystané vládní konstelaci se ani nebude muset snažit své předvolební sliby pokoušet splnit. Věděl velice dobře, že jakékoliv sáhnutí na majetek církví spolehlivě zablokuje nedávno naverbovaný „agent“ mocnářů z USA. A zvyšování daní bohatým, jedincům, či korporacím, dokáže zase lehce zabránit superbohatý oligarcha, sedící hned vedle předsedy vlády. Sobotkovi stačilo, aby formálně předložil návrhy zákonů plnících sliby ČSSD. Ty se samozřejmě ani nedostaly do sněmovny, jelikož vláda je stačila shodit se stolu. Jelikož Sobotkovi jde o koryto a ne občany, tak po takovém pokusu prohlásil, že ČSSD od dalších návrhů ustupuje a že věci mohou být řešeny až po dalších volbách. Je supernaivkou, pokud si myslí, že za této reality příští volby vytvoří pro ČSSD lepší výchozí pozici. Spíš to bude naopak. Voliči se zbaví profesionální slibotechny. Jediným správným chováním ČSSD by bylo, aby předkládala sněmovně další a další návrhy zákonů, naplňující její sliby. Veřejnost by viděla, kdo je zamítá a mohla se před volbami lépe orientovat. To by ale alespoň Sobotka musel být chlap a ne člobrdík „čekající na změnu pohlaví“.

O jedenadvacátém srpnu z roku 1968 jsem si už určitě napsal všechno, co jsem chtěl. V žádném případě jsem ale nenapsal všechno, co jsem si představoval a co jsem promyslel o roce 1968. A to ani o událostech v ČSSR, nadtož v celém světě. Což by se mi samozřejmě ani nikdy nepovedlo. Proto jenom k dnešnímu dnu přidávám, že jej považuji za bod zlomu v dějinách sociální celosvětové revoluce. Veřejnost světa definitivně ztratila iluze o realitě v bloku Sovětského svazu. Oním dnem se proto skončila první dějinná etapa celosvětového třídního boje s bohatými mocichtivci. Od zmíněného dne pak systém, nazvaný navíc „reálným socialismem“ už pouze erodoval. Tím celý problém roku 1968 zdaleka nekončil. Od zmíněného zlomu začínal ztrácet i evropský sociáldemokratismus, mnohými na Západě nazývaný dokonce socialismem. Západ prožíval koncem šedesátých let svou představu o sociální revoluci, svůj pocit nenaplněnosti života a svou nespokojenost s výkonem moci své vládnoucí vrstvy. Jejím nejviditelnějším jevem bylo nakonec pouze hnutí hippies, ale nejvlivnějším, čti alespoň trochu s trvalejšími důsledky, byla v mých očích hnutí černochů v USA a ženská hnutí vybuzená sexuální revolucí umožněnou všeobecným užíváním antikoncepčních pilulek. Asi si to málokdo přiznává, ale nakonec světová mocenská třída povolila svému plebsu pouze onu sexuální svobodu a černochům v USA alespoň tehdy již nezbytnou formální rovnoprávnost. To bylo ale vše a je také dodneška. Základní sociální problém lidstva zůstal naprosto nevyřešen a po pádu SSSR dokonce upadl ve zdánlivé totální zapomnění i u politických představitelů levice. Po čtvrtině století všeobecného vítězství neokonzervativní revoluce, je ovšem lidstvo v blízkosti svého „bifurkačního“ bodu. To znamená, že budoucí vývoj se nyní nedá předvídat, ovšem v dohledné době dojde k zásadní změně, která lidstvo, tentokrát už skutečně globální, ovlivní opět na delší dobu. Globální světovládci mají silně „navrch“ a je proto mnohem větší pravděpodobnost, že zavedou na onen delší čas svou diktaturu, až tyranii. A to všechno má původ v docela nicotné událost, kterou byl 21. srpen roku 1968 v jakési malé zemičce uprostřed Evropy.

V určitém období těsně před rozpadem sovětského tábora a po něm, se dostala do módy literatura o nemocech mocných v průběhu dějin. Vzpomněl jsem si na to nyní, při výročí použití atomové bomby, jak se této zbrani říkalo v oněch dobách. Prezident Truman v té době trpěl srdeční slabostí, špatnou funkci ledvin a zažívacími problémy. Musel brát denně spoustu léků, které v té době byly vesměs návykovými drogami. Možná že jenom proto se stal v historii lidstva jediným státníkem, který třikrát rozhodl o použití jaderné zbraně. Mimo těch dvou „japonských“ dal totiž generálu MacArthurovi rozkaz k užití podobné bomby v době Korejské války. Sice za přísných podmínek, které ale nemohl ovlivnit, takže jenom díky velení Severokorejců nedošlo k situaci, pro kterou měl šéf amerických vojáků užití bomby povoleno. Když už tak vzpomínám na nemoci mocných, nemohu nevzpomenout o vůdcích druhé světové války. Hitlera nechci posuzovat, protože to byl v mých očích od prvopočátku uřvaný psychopat, který měl sedět v blázinci a ne v kancléřství. Vzpomínám si proto na jeho soupeře. Stalin před konferencí v Teheránu prodělal mozkovou příhodu, takže bral různé léky. Roosevelt byl dlouhodobě tělesným mrzákem trpícím děsivé bolesti, takže bral celou dobu léky proti ní, čili byl už na nich tak závislý, že propadal depresím a navíc trpěl arteriosklerózou. Na konferenci do Jalty jel ve stavu, kdy již prakticky moc nevnímal okolní svět. A konečně Churchill, člověk, jenž propadal v průběhu konference těžkým depresím, jelikož v uplynulém roce prodělal tři těžké zápaly plic. Navíc byl doslova závislý na whisky, jíž vypil údajně láhev denně po celá dlouhá léta, čímž slušně srovnával s „vodkovým“ Stalinem krok. Takže tři toxikomani rozhodli o světě nejméně na půl století. Podle toho ten svět po celou tu vypadal. Vždycky jsem si proto kladl otázku, zda za takových okolností byly závěry Teheránské, Jaltské a Postupimské konference vůbec legitimní?