V určitém období těsně před rozpadem sovětského tábora a po něm, se dostala do módy literatura o nemocech mocných v průběhu dějin. Vzpomněl jsem si na to nyní, při výročí použití atomové bomby, jak se této zbrani říkalo v oněch dobách. Prezident Truman v té době trpěl srdeční slabostí, špatnou funkci ledvin a zažívacími problémy. Musel brát denně spoustu léků, které v té době byly vesměs návykovými drogami. Možná že jenom proto se stal v historii lidstva jediným státníkem, který třikrát rozhodl o použití jaderné zbraně. Mimo těch dvou „japonských“ dal totiž generálu MacArthurovi rozkaz k užití podobné bomby v době Korejské války. Sice za přísných podmínek, které ale nemohl ovlivnit, takže jenom díky velení Severokorejců nedošlo k situaci, pro kterou měl šéf amerických vojáků užití bomby povoleno. Když už tak vzpomínám na nemoci mocných, nemohu nevzpomenout o vůdcích druhé světové války. Hitlera nechci posuzovat, protože to byl v mých očích od prvopočátku uřvaný psychopat, který měl sedět v blázinci a ne v kancléřství. Vzpomínám si proto na jeho soupeře. Stalin před konferencí v Teheránu prodělal mozkovou příhodu, takže bral různé léky. Roosevelt byl dlouhodobě tělesným mrzákem trpícím děsivé bolesti, takže bral celou dobu léky proti ní, čili byl už na nich tak závislý, že propadal depresím a navíc trpěl arteriosklerózou. Na konferenci do Jalty jel ve stavu, kdy již prakticky moc nevnímal okolní svět. A konečně Churchill, člověk, jenž propadal v průběhu konference těžkým depresím, jelikož v uplynulém roce prodělal tři těžké zápaly plic. Navíc byl doslova závislý na whisky, jíž vypil údajně láhev denně po celá dlouhá léta, čímž slušně srovnával s „vodkovým“ Stalinem krok. Takže tři toxikomani rozhodli o světě nejméně na půl století. Podle toho ten svět po celou tu vypadal. Vždycky jsem si proto kladl otázku, zda za takových okolností byly závěry Teheránské, Jaltské a Postupimské konference vůbec legitimní?