Pro nemoc jsem nemohl sledovat sdělovací prostředky v době smrti Karla Gotta. Na facebook jsem včera pouze napsal svou vzpomínku. Tady ji opakuji: „OBROVSKY JSEM SE ZMÝLIL. Za dob svých studií jsem jezdil každým rokem na několik týdnů do Prahy. při jednom pobytu jsem se šel podívat na koncert orchestru Karla Kraugartnera ve Vltavě. Zpíval tam, v mých očích ječel, mimo jiné také nějaký mladíček. Jeho jméno jsem si ani nezapamatoval. Mým oblíbencem byl tehdy chlapský hlas Waldy, jehož jsem osobně znal. Sám jsem si docela rád zazpívat jeho písničky, western country a trampské songy vůbec. Za nějaký čas, to už jsem pracoval, na sekretariátě ředitele našeho dolu jsem zaslechl v rozhlase zpívání nějakého Gotta a vzpomněl jsem si, že je to ten ječící vyhublý mladíček z Vltavy. Sekretářka se tehdy rozplývala nad jeho zpěvem a řekla, že to bude náš nejlepší zpěvák, Vysmál jsem se jí. Leč Gottova hvězda, proti mé předpovědi stoupala. Nikterak to ale nezměnilo můj názor na jeho zpěv. Začal jsem si ho vážit až tak kolem jeho pětapadesátky. Hlas se mu usadil, celkový projev ztratil pohyby tajtrlíčka. Skutečně vyspěl. Od té doby jsem si ho začal více všímat a brzy jsem jej začal považovat a budu pořád považovat, za unikát a to nejen mezi českými zpěváky. Sice je pro mne pořád nejoblíbenějším zpěvákem Johny Cash, ale Gott je a především zůstane pro mne víc jak zpěvákem. Bude to pan Někdo, symbol neopakovatelné jedinečnosti. Opravdový „Gott“ Gott.“ Konec citace. Dneska bych k tomu dodal tři poznámky. Děsí mne, jak v naší zemi roste nenávist. Už snad neexistuje jediná událost, která by neprobudila v některých lidech zuřivé projevy naprosto nesmiřitelné zloby, nekontrolovaných negativních emocí až ztráty soudnosti pod tlakem nenávisti. Po několika minutách jsem přestal na netu číst vyjadřování lidí, kteří neměli Gotta v oblibě, nebo mu primitivně záviděli. Chápal bych to u příslušníků jeho branže, kde platí opravdu jen tvrdé lokty. Že se ale do té hnusné debaty nad ještě nevychladlou mrtvolou zapojuje tolik lidí, kteří patří do politické sféry, mne už opravdu naplňuje děsem z budoucnosti této země. Abych se právě k této skupině rádobyvelikánů jasně vyjádřil, tak říkám, že znám jenom tři opravdové České velikány minulého století, jehož většinu jsem prožil a všechny proto znal. Byl to v mých očích nejen sportovec Emil Zátopek, nejen herec Vladimír Menšík a nejen zpěvák Karel Gott. Všichni tři byli ojedinělými fenomény, vymykajícími se ze svých profesí na jakousi vyšší rovinu nedostižnosti. Vedle nich všichni politici, mrtví, či žijící nejsou ničím jiným marionetami parazitujícími na dějinách.

Na událostech 11. září 2001 mne nejvíc zaujala metoda činu. Nikdy dosud nebylo něco takového v dějinách války užito. Japonští kamikadze byli přece jenom něco jiného. Tady šlo o využití civilních letadel k útoku na symbol superbohatství. V mých očích velice nápaditý počin, projev doslova lidové kreativity. Za stejně výborný nápad považuji použití dronů k útoku na ropná zařízení Saudské Arábie. Dosud nikoho nepředstavitelně slabšího nenapadla tato technika boje, proti němuž i to technologicky nejvyspělejší protiraketové vojsko nemá zatím šanci. Dokladuje mi to, mimo jiné, obrovskou kreativitu lidového kumštu, fortelu a vynalézavosti. Něco mi říká, že proti ní nemá šanci ani ta nejhrubější síla globální generality. Ukazuje se tu názorně, že k odporu proti moci to prostě potřebuje jen nové a nové nápady. A snad se pak „lidu“ skutečně definitivně podaří vymanit z tisícileté poroby superbohatých.

Čekal jsem celý týden, zda někdo v ČR letos vzpomene na kardinální událost dějin Evropy, která byla začátkem úpadku tisícileté Osmanské říše. Jelikož ale dneska psát proti islámu nejenže není in, ale je dokonce postihováno, našel jsem jen jedinou připomínku jmenovaného historického zlomu. Tady je, cituji: „Na výročí vítězství u Vídně (12.9.1683 – má poznámka) je dobré připomenout tiché hrdiny, na které se dočista zapomnělo. Osmanskou armádu rozstřílely desetitisíce císařských žoldnéřů, a následující útok polské jízdy do zdecimovaných tureckých řad skončil po pouhých 30 minutách takovým masakrem, že se z toho islámské impérium nevzpamatovalo několik generací. Ty žoldnéře ale musel někdo zaplatit. Peníze vyplácel rakouský císař, ale byly to převážně peníze vydřené z českých rolníků a řemeslníků. Ne náhodou bitvě u Vídně předcházelo několik vln selských bouří v Čechách – výbuchů zoufalství lidí dohnaných na hranici smrti hladem. Zaplatit kompletní náklady vybudování a výcviku čtyřicetitisícové žoldnéřské armády, v situaci, kdy si každý šlechtic a úředník po cestě mohutně přilepšil, to vyžadovalo z dnešního pohledu nepředstavitelné prostředky. Bylo by férové, kdyby stál u Vídně pomník českého zemědělce – zachránce křesťanské civilizace“. Konec citace z webu https://petrhampl.com/0-glosy-z-osobniho-profilu v den 11.9.2019. Jak znám úctu Rakušanů k historii, tak by takový pomník nikdo ve Vídni neboural ani za oněch třistatřicetšest let a jeden týden.

Pokud existuje reinkarnace, pak se už nikdy nechci znovu narodit v této planetární soustavě a už vůbec ne na třetí planetě od její centrální hvězdy. Jsem totiž, pro mne z neznámého důvodu, tvorem naprosto nesoutěživým a tedy pro existenci na Zemi nevhodným. Mému naturelu rovněž absolutně nevyhovuje fundamentální princip života na této planetě, jímž je agrese. Uznávám z Darwinovy teorie nutnost adaptace na měnící se prostředí, ale neuznávám boj mezi druhy, uprostřed druhů a každý jiný, který potvrzuje jeho objev principu přežití nejsilnějšího. Je to princip vyvolaný neřízeným rozmnožováním v prostředí omezeného množství zdrojů. Jsem přesvědčen, že mohou existovat i jiná prostředí k životu, dokonce i té nejvyšší představitelné formy, která rozpor mezi nedostatkem zdrojů a přebytkem živých bytostí nedopouští. Tím si přirozeně zajišťuje, že o zdroje se nemusí soupeřit. Jakékoliv soupeření totiž ve svém důsledku přináší vymizení života v daném teritoriu. Což odporuje nutnosti věčnosti života ve vesmíru.

. USA ústy Bushe staršího musely uznat, že rozpad SSSR byl pro ně neúspěchem. Bush to dokonce nazval svým nevětším neúspěchem. Rusko se totiž zbavilo příživníků, které muselo v rámci SSSR dotovat – Ukrajinské zaostávající zemědělství, nízkou životní úroveň v republikách střední Asie a na Kavkaze a nadtož celá RVHP a VS, které by bez SSSR nebyly životaschopné. Rozpadem SSSR mělo Rusko vytvořen předpoklad rychlého zbohatnutí díky svému prakticky nevyčerpatelnému surovinovému bohatství. Proto se Američtí mocní následně ze všech sil pokoušeli rozparcelovat Rusko, k čemuž skvěle využili opilce Jelcina. Když se to ale nepovedlo dotáhnout do konce, pouze se podařilo Rusko ožebračit do stavu horšího než po druhé světové válce, tak teď musí vsadit na ještě riskantnější kartu. Musí dostat Rusko do války se silným partnerem, do války, která by ho znatelně oslabila. Amíci samotní si totiž mohou troufnout na válku s Ruskem jen v některých okrajových částech světa, jako třeba v Sýrii, či teď ve Venezuele. Otevřená válka s ním by nesla riziko zničení lidstva. Existenčně ovšem potřebují zatáhnout Rusko do velké války. Nejlépe pak v Evropě, čímž by Amíci dosáhli hned dvou záměrů. Oslabení Ruska a opětné rozvrácení Evropy se zničením superstrátu EU. Otázkou zůstává, koho poštvat proti Rusku. Francie i Němci již dostali přes hubu. I když se nyní spojily, tak jejich armády by potřebovaly desítky let, než by mohly uvažovat o porážce Ruska. Jsou ovšem v Evropě známí tupci, vředy na její mapě, jak je pojmenoval Churchill. Takovým je Polsko. Ve spojení s beznadějně rusofonními Ukrajinci je to už dostatečná síla, která by díky svému fanatismu dokázala Rusko napadnout, i když nikdy porazit. Za skryté pomoci USA a podlosti Pobaltských států by šlo Rusko oslabit a hlavně s dobrou propagandou mu vytvořit na dlouhou dobu pověst nebezpečného agresora. Na tom se teď v USA dlouhodobě pracuje. Bohužel pro jejich jestřábí taktiku začal být vážnou překážkou Trump, když se stal prezidentem. Ten totiž o válečné soupeření s nikým, tím spíše s Ruskem nestojí. Chce dobývat svět obchodem. Sice pro USA je v tom směru už pozdě, ale přece jenom pro svět je to lepší cesta.

Matkou Grety Thunbergové je známá operní sólistka. Otec je herec. Takže exhibicionismus, nebo alespoň sklon k předvádění se, musela Greta zdědit bezpodmínečně. Ovšem v rodokmenu jejího otce je navíc světoznámý spoluzakladatel fyzikální chemie a nositel Nobelovy ceny ještě z dob, kdy měla obrovskou prestiž, Svante August Arrhenius. Jméno tohoto vědce v dobách solidní vzdělanosti znal minimálně v Evropě každý středoškolák, o vysokoškolácích ani nemluvě. Jestli dívčina zdědila i něco z jeho genů génia, mohlo se to v ní docela dobře zvrtnout do duševní poruchy, ba dokonce poruch, která jí byly prokazatelně indikovány. Našel jsem si dneska čas a porovnával fotografie Arrhenia a Grety. Jsou opravdu význačně podobní. Zkušení kriminalisté by v jejich podobách určili určitě mnoho shodných prvků.

V letošním roce jsem své krátké poltické komentáře přesunul na facebbok, až jsem v tomto měsíci na něj vyvěšoval skoro všechny názory. V tomto týdnu mne několik přátel upozornilo nejen na mazání příspěvků na FC, eventuelně krátkodobé zablokování účtu, ale dokonce na zrušení celého účtu se smazáním všech textů. Proto měním svou publikační aktivitu. Na svém účtu FC budu nějakou dobu upozorňovat na svůj blog, až nakonec plně přejdu na vyvěšování svých textů pouze na svém blogu.

Dneska jsem na FC zveřejnil následující text:

UDÁLOST: Předseda senátního zahraničního výboru Pavel Fischer (nestraník) apeloval na Čínu, aby se v situaci kolem protestů v Hongkongu zdržela násilí a hledala smír. Uvedl to v otevřeném dopisu, který dnes odeslal čínskému velvyslanci v Praze Čang Ťien-minovi.

MŮJ KOMENTÁŘ: Ubohý nýmand se zapomněl. Senát, čti senilnějící odložení politici, je nejzbytečnější institucí v naší zemi a to nejen politickou. Její nejsenilnější členové, jak je vidět, už jsou úplně mimo realitu. Neuvědomují si, že je nebere vážně nikdo ani v ČR. Jejich mezinárodní angažmá je proto vrcholem jejich ubohosti. Doufám alespoň, že se neodhodlají napomínat, třeba „stvořitele vesmíru“.

Ministr Staněk odvolal ředitele kulturní instituce pro špatné hospodaření. Umělci, napojení na finanční toky této instituce rychle vytvořili atmosféru občanského odporu. Protože bylo před volbami do EP, Hamáček se zalekl o výsledek a prosazoval odvolání ministra své strany. Prezidentovi se uspěchanost a neopodstatněnost odvolání nelíbila a začal se stavět na zadní. Opřel se o neprůstřelný názor, že nelze ztrestat ministra za to, že vyvozuje závěry z kontroly hospodaření. Navíc měl za sebou výklady Ústavy ČR od prestižních ústavních právníků, kteří jeho jednání nehodnotili dokonce ani za vládní, nadtož pak ústavní krizi. Hamáček, místo toho aby hledal kompromis, okamžitě na uvolněné ministerstvo navrhl velice kontroverzní osobu, která zdaleka není tak schopná, jako odvolávaný ministr. Vedení ČSSD pojalo celou situaci opět jako souboj s prezidentem a od počátku vyhrožovala, že pokud Zeman nepovolí, její ministři odejdou z vlády. Spor trvá už několik měsíců, což je dost dlouho, aby se voliči zamysleli alespoň nad dvěma otázkami. Copak je ministerstvo kultury tak významné, aby se kolem něho rozhořela bitka o existenci současné vlády? Copak už ČSSD klesla tak hluboko, že je ochotna odhodit zájmy voličů jež může ve vládě hájit a raději z ní odejít jenom proto, že trpí protizemanovským komplexem? Tím by jenom potvrdila současný trend, že se stává nevolitelnou.

Jistý Luboše Palata, zveřejnil na webu https://www.denik.cz/komentare/komentar-lubose-palaty-20190623.html své přesvědčení, které veřejnosti vnucuje jako fakt. Cituji text onoho publicisty, či co vůbec je: „Především ty lidi na Letné nikdo neplatil a Milion chvilek za demokracii není žádnou odnoží Sorose, jak jste se možná v minulých dnech dočetli v některém z řetězových e-mailů. Letná byla zorganizována z peněz malých přispěvatelů a těch několik set tisíc lidí tam přijelo a přišlo o své vůli a zadarmo“. Konec citace. Z osobní zkušenosti, o níž jsem nedávno napsal na http://www.novarepublika.cz/2019/06/prispevek-k-financovani-protestnich-akci.html vím, že každé takové hnutí má dvojí účetnictví. Veřejné a to druhé, čili přes banky a z ruky do ruky. První je v současnosti publikováno na internetu, aby všichni kdo chtějí, věřili. O druhém ví jen maximálně tři lidé z vedení, to aby peníze od těch hlavních a největších donátorů si někdo nevyužil pro svou soukromou potřebu. Největší dárci, tedy jejich kurýři, přináší peníze v hotovosti jako zkušení mafiáni v kovových kufřících, ti amatérští třeba v krabici od vína. Stačí jim jednoduchá stvrzenka, či lépe přímo „selfíčko“ z předávání. Můj názor je tvrzením proti tvrzení pana Palaty. Důkazy nemáme ani jeden z nás. Veřejnost ať posoudí, jestli je možné za dva roky vybudovat po celé zemi přes tisíc buněk spolku „Milion…“, a půl roku organizovat monstr akce za částku, kterou se dušuje pan Minář.

Žádný z iniciátorů, sponzorů ani vlastních organizátorů demonstrací jistě není tak naivní, aby předpokládal, že po skandování davů, nactiutrhačných výlevech héééreček, ba dokonce výzvách k útoku jejích krígskolegů na Hrad, se Benešová, Babiš či dokonce Zeman rozbrečí a budou abdikovat. Předpokládám, že i většina demonstrantů si to nemyslela a teď už vůbec nemyslí. Jenže co dál? Přece nelze pořád, i když třeba ve stále se zvětšujícím množství, chodit na náměstí se vzrušovat, ukájet svou frustraci a…pořád nic. Sice nějaká americká socioložka, čti pseudovědkyně, vydedukovala, že k pádu vlády stačí, aby pouhých 3,25 procent obyvatelstva vyšlo „spontánně“ do ulic a vláda musí padnout. Ovšem v diskusi pod jejím článkem lze číst pouhopouhý výsměch této tezi. Zkušenosti z akcí odporu hovoří o něčem jiném. Pouliční protesty, to je jenom měkké násilí. Nejeden klasik politické teorie i praxe je hodnotí spíše jako palebnou přípravu. Pokud nepřinesou očekávaný výsledek, musí přijít skutečné násilí. Proto nejeden z nich kdysi musel zvolat: „To chce krev“. A právě v tomto punktu vidím velké nebezpečí demonstrací vedených Milionem chvilek. Jsou příliš profesionálně organizované, ba dokonce celostátně, takže zoufale potřebují alespoň nějaký výsledek. Jejich sponzoři, ti opravdoví, rozhodující a ne ti uvádění v „transparentních“ účtech, patří mezi investory, kteří nejsou zvyklí vyhazovat peníze pro zábavu, nadtož někoho cizího. Takže se opravdu už čeká pouze na tu „krev“. Lze tedy oprávněně očekávat nějakou provokaci, nebo promyšlené malé místní násilí, jež by vyprovokovalo jakýkoliv zásah policie. Ten se totiž dobrou propagandou dá vždycky lehce zneužít. Vždyť Listopad je toho přece velkým vzorem.