Nejprve fakta. Johnsonovi konzervativci dosáhli většího vítězství, než kdysi Thatcherová. Konzervativci zvítězili i tam, kde již půl století neustále prohrávali. Konzervativci získali absolutní většinu. Nyní dohady. Proč? Všeobecně se má za to, že občané a další voliči v Británii už měli plné zuby nejistoty a jelikož kdysi v referendu rozhodli o odchodu z EU, tak to nyní jenom potvrdili. Zatím neexistují průzkumy, které by to plně potvrdily. Vidím totiž nejméně dva další důvody pro vítězství Johnosona. A jsou neméně siolné. Prvním je dobře vedená kampaň. Johson vsadil na málo témat a jednoduchost programu. Věděl, že v zemi jsou tři hlavní problémy, které si voliči přejí řešit. Brexit, zdravotnictví a vnitřní bezpečnost. Proto kromě rychlé dohody o brexitu k 31.lednu 2020 měl v programu postavení čtyřiceti nových nemocnic a zvýšení počtu policistů o tisícovku, jestli se nemýlím. Ale také, ne-li především návrat k ochraně hranic a regulaci migrace. Nabídl tak zvaný australský systém, tedy bodové hodnocení pro každého přistěhovalce. Kdo nezíská potřebný počet bodů, tak bude ze země deportován. Jelikož je Británie ostrov, jako ta Austrálie, je to celkem reálný program. Přikláním se rovněž k názoru, že Johnsonovi pomohl k vítězství jeho hlavní soupeř Corbyn, v čele labouristů. Ten za volební program vyhlásil doslova socialismus. Tradičně abnormálně nesocialistické obyvatelstvo Británie, hrozící se komunismu víc jak války, tím doslova od své strany voliče odpudil, takže nakonec prohrál i v těch tradičních pilířích Labour party, kde ani Železná lady nikdy nezvítězila. Nakonec můj názor na Brexit. Tvrdil jsem vždycky, že Británie do Evropy nepatří, jak to prosazoval de Gaulle. Je to nejméně od konce první světové války nepotopitelná letadlová loď USA. Před tím to bylo první světové impérium, nad nímž skutečně nikdy slunce nezapadalo a její obyvatelé se z té pýchy dosud neosvobodili. To jsou v mých očích hostečné důvody nepovažovat Británii za Evropu.

Když ve vyhledávači zadáte dotaz, kolik je pohlaví, dozvíte se prapodivné věci. Prý se jich dá rozlišit 52, podle jednoho českého popularizujícího psychiatra zase 63 a v Británii prý rozlišují až 71. V mých očích jsou tyto názory výplodem exhibujících intelektuálů, kteří si nedovedou najít ke svému přemýšlení a výzkumy pro lidstvo důležitější problémy. Při tom ale všichni tvrdí, že s ohledem na rozmnožovací funkci jsou jen dvě pohlaví. Buď rodící, nebo oplodňovací. V přírodě pak mohou být tvorové, kteří jsou oboupohlavní, nebo mění své pohlaví. Ale i tam vždycky v určitý čas je jedna funkce oplodňovací a druhá rodící v akci. Hnidopišní chytrolíni si vymysleli, že termínem pohlaví budou šermovat ovšem i v případech, když rozlišují tvory podle mnoha jiných skutečností. Zda má jedinec chromozom XX, nebo XY, zda má varlata, či vaječníky, zda má penis, či dělohu, zda je hormonálně muž, nebo žena a dokonce jak se cítí, či sám sebe vnímá. Nemám nic proti všem těmto dělením, ale ať si všichni ti intelektuálové, kteří nemají nic rozumnějšího na práci, pro tyto diference mezi lidmi vymyslí jiný zásadní termín. Ať laskavě neříkají člověku, který má chromozomy XX, má penis, hormonálně je hermafrodit a cítí se jako třeba lesba, že má pohlaví číslo 43 a v jejich přechytřelé tabulce má dokonce přesně určený piktogram svého pohlaví. Pohlaví až jsou pouze a jedině dvě. Vše ostatní ať se nazývá třeba „genderový znak“, nebo jakkoliv jinak. Jsem přesvědčen, že ještě dlouhá staletí, ne-li do konce života na této planetě, budou existovat jen a pouze dvě pohlaví a tečka. I u lidí. Přece i gayové a lesby jsou pohlavně jednoznační. Dokonce i u hermafroditů se tato anomálie dá ještě pohlavně určit, Každý člověk jistě ví, jakého pohlaví je bytost s penisem a prsy a jakého s vaginou a plnovousem. Vždyť to není ještě tak dávno, kdy gayové a lesby měli/měly vlastní děti. Pro jistotu, aby je společnost nešikanovala, ba dokonce netrestala podle tehdejšího práva.Naprosto dneska stačí, když společnost všechny anomálie genderových znaků toleruje a snad se jednou dopracuje i k tomu, že je fakticky nebude ani vnímat, tak jak se již dneska v některých společenstvích nevnímá barva kůže člověka.

Brzy po osudném 11. září 2001 Bush ml. ve funkci prezidenta USA vyhlásil globální, minimálně alespoň Západem vedenou válku proti terorismu. Pokud mne paměť neklame, pak zmíněná válka nebyla oficiálně dosud ukončena. Z toho pro mne plyne, mimo jiné, i jeden závěr týkající se bytostně současné politiky naší země, leč i souručenství NATO. Od nás i od oficiálních funkcionářů Aliance je totiž v poslední době proklamováno, že Rusko je větším nepřítelem než terorismus. Ano, Rusko je tím vydáváno za většího válečného soupeře, než je ten, s nímž už skoro dvacet let válčíme. Z čehož plyne, že jsme prakticky v intenzivnější válce s Ruskem, než s terorismem. Tedy alespoň naše zem i celé NATO. Existují pro takové tvrzení i nepřímé důkazy. U nás kupříkladu poslední výroční zpráva BIS, či aktivity ministerstva zahraničí. V NATO pak soustřeďování pozemních i raketových vojsk na západní hranici Ruska. V neposlední řadě i ideologické usnesení Evropského Parlamentu, které tvrdí, že viníkem druhé světové války jsou společně Německo i Sovětský svaz. Chtěl bych tímto upozornit, že i nepřímo vyhlášená válka opravňuje, podle mezinárodního vojenského práva, ohroženého na preventivní vojenská opatření. Proto si dovoluji tvrdit, že veškeré chování Ruska, protivící se naší vůli, jakož i vůli NATO vnímám jako plně oprávněná opatření vůči zjevnému nepříteli, který se svým nepřátelstvím vůbec netají.

Nedávné třicáté výročí posledního politického převratu v naší zemi přineslo ve vzpomínkách účastníků i v komentářích později narozených několik opakujících se tvrzení, která stojí zato okomentovat. Jedním z nich bylo konstatování, že disidenti byli hrdinové. Absolutně tento názor nesdílím. V dobách normalizace osamoceným odpůrcům režimu hrozilo pouze podřadné zaměstnání, veřejně, či organizovaně činným pak nanejvýš vězení. Většinou prominentní, nebo alespoň oddělené od těžkých kriminálníků. Souhlasím s klasikem, který tvrdí, že je tragedií národa, když potřebuje hrdiny. V mých očích posledními hrdiny v naší zemi byli svolavatelé i účastníci Mimořádného sjezdu KSČ, který se uskutečnil po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Nejvyšší činitelé strany a státu byli tehdy odvlečeni do Sovětského svazu, prakticky pro veřejnost neznámo kam. Sjezd zvolil ze svých řad funkcionáře, kteří je měli v nepřítomnosti nahrazovat. To byla jednoznačně vzpoura, což v době vojenského zásahu je smrtelné riziko. Od té chvíle si nikdo z nich nemohl být jist svým životem. Bylo jasné, že čím vyšší postavení ten který funkcionář měl, tím větší riziko podstupoval. Z toho důvodu také považuje Františka Kreiegela, jediného z unesených, který nepodepsal Moskevský protokol, faktické to odmítnutí ideálů Pražského jara, za posledního a nejhrdinštějšího příslušníka našeho národa. K tomu jenom dodávám dvě myšlenky. Palachovo gesto bylo neadekvátní době. Život v naší zemi pod vedoucí rolí KSČ nebyl nikdy tak tragický, aby v odporu vůči němu bylo zapotřebí podstupovat smrt. Pozdější činy disidentů, které strany „odměňovala“ vězením, byly rovněž nesmyslné. Život v normalizaci nebyl pak už vůbec tak špatný, aby kvůli odporu vůči němu bylo zapotřebí riskovat vězení. Pokud takto riskoval bezdětný, nebo dokonce svobodný člověk, pak se to dalo ještě pochopit. Pokud takto ohrožoval rodinu s dětmi, pak šlo o hrubou nezodpovědnost. Tečka.

Před několika týdny Sněmovna P ČR konečně začala projednávat hned dvě výroční zprávy ČT, které tam ležely roky. Proč to zdržování? Protože mnoho politiků je nespokojeno s počínáním ČT, především s jejím „fandovským“ politickým zpravodajstvím. A jelikož je uzákoněno, že neschválení dvou výročních zpráv za sebou má pro radu ČT a samotnou ČT fatální důsledky, vyčkávalo se na příhodnou dobu, aby se konečně s některými lidmi v Radě i ve vedení ČT zúčtovalo. Ve sněmovně sice došlo k nebývale siné kritice ČT, ale nakonec byly přece dvě zprávy schváleny. Existuje řada lidí, kteří zmíněné schválení považují za velkou Babišovu chybu, ba dokonce selhání, které ho může stát politickou kariéru. ČT je totiž jedním z nepřátel Babiše i celého hnutí ANO a ani vstřícnost ANO vůči ní, na onom vztahu asi nic nezmění. Osobně jenom předpokládám, že Babiš má kolem sebe dostatečně schopné analytiky, kteří vyhodnotili poměrně přesněji, co by bylo pro Babiše v současnosti horší. Po neschválení zpráv by totiž bývalí „privatizátoři“ ČT spustili doslova vřavu a Babiš by měl proti sobě dva silné soupeře Chvilkaře a ČT, kteří by společně už byli těžce zvládnutelnou silou. Takže bylo asi vyhodnoceno, že je pro Babišovo hnutí prozatím výhodnější vyčkávat na vhodnější dobu pro zúčtování s ČT.

Od prvního pohledu na fotografii Grety T. mi na ní „cosi vadilo“ a já pořád nevěděl co. Nezajímal jsem se ovšem podrobně ani o její aktivity, ani o její životopis, takže mé vědomí ovlivňují pouze útržky zpráv sdělovacích prostředků.  S růstem informací o jejích aktivitách a především o činnosti PR týkajících se její osobnosti mé pochybnosti přerůstají v podezření. Mám velice útržkovité a spíše laické znalosti o transhumanismu, o době posthumánní , vím něco o technologiích kyborgů a o umělé inteligenci. Mám na druhé straně osobní zkušenosti se silou meditace. Vím, že jejími metodami se dneska provádí sebeléčení, ba dokonce i kvalifikovanější zásahy do vlastního genomu.  To mne přivádí k základním otázkám. Není Greta nějaký výsledek podobných pokusů? Nakolik je fakticky zmanipulovanou bytostí? A je Grata pouhou lidskou bytostí? Konspirační teorie se mne sice nedotýkají, ale myšlení, o němž se často říká spekulativní, ve mně vždy budilo otázky, na něž jsem hledal odpověď, většinou však marně. Jako asi i tentokrát.

Den nezávislosti je po celém Polsku vždy velkolepě slaven. Především pak armádou. Je mim líto toho národa. Ve svých dějinách byl čtyřikrát bezezbytku rozdělen mezi své sousedy, takže Poláci neměli svůj stát. Při tom jde o druhý největší, čistě slovanský kmen. Bohužel národ, který neumí žít v přátelství se svými sousedy. Proto jej tolikrát zlikvidovali. Armáda si vždycky připisuje zásluhy za každou novou samostatností Polska. Je to klam. Její aktivity jsou, v porovnání s celkovými válečnými událostmi mezi jejich sousedy, nicotné. O to víc se jimi armáda chlubí a vytváří tak kult vlastního hrdinství. Má to bohužel vedlejší účinek. Poláci jsou neustále nepřátelští vůči sousedům, i když se u nich zásadně změnila politická konstelace. Zůstávají neustále gerojskými šavličkám, jak se o nich vyjádřil Walesa, když jim prezidentoval. Churchill je nejen proto označil za vřed Evropy, čímž myslel Západní Evropu. A Rusko se marně v jednotlivých etapách snažilo si je spřátelit. Oni nenávidí Východní Evropanství. Západ je fakticky nemá rád a oni nemají rádi Východ. Jsou proto odsouzeni k dalším a dalším ztrátám své svrchovanosti, myslím si.

Vláda označení „předsudečná nenávist“ schválila spolu s výroční zprávou ministerstva vnitra o Extremismu a předsudečné nenávisti za rok 2018 na svém jednání 29. dubna 2019. „Zpráva nově vedle pojmu extremismus zavádí označení projevy ,předsudečné nenávisti´. Reaguje tím na fakt, že vliv tradičních extremistických subjektů slábne a jejich rétoriku a aktivity postupně přebírají jiné subjekty, které nelze jednoznačně označit za extremistické,“ uvádí se k novému pojmu ve zmíněné zprávě ministerstva vnitra. Od té doby se nový právní pojem pokusilo ministerstvo vnitra blíže specifikovat, vyjádřilo se k němu několik renomovaných advokátů a dalších právníků. Dokonce svou „hřivnou“ přispěl i Ústavní soud, poněkud okrajovou poznámkou že strašení lidí u nás není právně regulováno. Kdo zadá do vyhledavače slova „předsudečná nenávist“, najde dostatek textů, které se pokouší z lejna uplést bič novodobé diktatury. Brzy po Hamáčkově textu o předsudečné nenávisti jsem napsal, že jde o „přípravu na budoucnost“. Lze totiž důvodně počítat s tím, že poroste odpor společnosti vůči dnešnímu režimu liberálního kapitalismu, řečeno slušně, přesněji proti korporátnímu fašismu, jak už současnou situaci ve světě popisují někteří odborníci. Mocní dneška si novým termínem připravují půdu ke kriminalizaci svých zásadních odpůrců, k trestnímu postihu politiků, ba i ostatních aktivistů, kteří budou prosazovat zásadní, tedy systémovou změnu. Připravují si diktaturu své ideologie.

Rath údajně včera večer nastoupil do vězení. Po sedmi letech souzení dostal sedm let vězení za korupčních sedm milionů v českých. Finanční machinace to byla prakticky stejná, jaká způsobila před dvaceti lety pád Klausovy vlády, když se prolátlo, že ODS lhala kolem svého sponzoringu. Rath totiž nehamonil peníze pro sebe, kterých měl dostatek, ale pro svou stranu, čili ČSSD. Tehdejší výkonný místopředseda ODS údajně anonymní dary pro svou strany rozepsal na neexistující osoby, čímž porušil daňové zákony. Libor Novák vzal na sebe vinu, rezignoval na všechny funkce, včetně poslance sněmovny Parlamentu ČR. Tím nějak zaniklo, že celý skandál se původně roztočil prakticky kolem 170ti, až 200 milionů uložených pro ODS někde na zahraničních kontech. Soud sice Nováka odsoudil do vězení, ale mocnáři ODS správně počkali na opadnutí vlny zájmu o aféru, takže odvolací soud jej už osvobodil a v květnu 2001 tehdejší ministr spravedlnosti se rozhodl, že nepodá po osvobozovacím rozsudku stížnost. Za pozornost stojí, že tehdy vládla Zemanova vláda, údajně to vláda ČSSD a jejím ministrem spravedlnosti byl v tu dobu Jaroslav Bureš. Za stejnou pozornost stojí další kariéra Bureše, včetně toho, že jej Špidlova ČSSD stavěla v prezidentské volbě jako protikandidáta Klausovi. Vstřícnost Zemanovy vlády vůči ODS byla rovněž tichým důsledkem smlouvy mezi ODS a ČSSD, která umožnila čtyřletou existenci menšinového vládnutí Zemanova kabinetu. To všechno vzpomínám jenom proto, abych své nehorázné mudrování ukončil několika tvrzeními. ODS dokázala ochránit svého vysokého funkcionáře před vězněním za mnohem větší finanční manipulace, než měl Rath. ČSSD nejenže vůbec Rathovi nepomohla, ale mu ještě přitěžovala, včetně samotného Zemana, který z dob prvních let předsedávání ČSSD měl se sponzoringem velice husté máslo na hlavě. Podle mého soudu si proto nepřál, aby se financování ČSSD dostalo pod drobnohled slídilů ze sdělovacích prostředků. Sám o tom něco vím, protože jsem v prvních měsících jeho vládnutí v ČSSD byl často v Lidovém domě. Za Špidly, Grosse, nadtož Sobotky, neměla ČSSD ani nejmenší zájem Ratha z problému vysekat, protože upadala a každý její poslanec měl eminentní snahu sám se u koryta udržet. V žádném případě nepotřeboval takovou konkurenci, jakou byl Rath. Ten byl totiž ve své poslanecké funkci jednoznačně nejschopnějším politikem ČSSD a to nejen jako řečník, ale i jako pohotový improvizátor, dokonce vtipnější, než Kalousek.

Pěvecké hvězdě Placido Domingo bylo zrušeno vystupování v newyorské Metropolitní opeře kvůli desítky let starému, údajnému pohlavnímu obtěžování. Sociolog Petr Hampl před necelými čtrnácti dny k tomu napsal, cituji: „Obávám se, že způsobil větší trauma těm ženám, které vynechal, než těm, které obtěžoval. Konec citace. Pro mne jde o další konkrétní případ úpadku celé kultury Západu. V prvé řadě proto, že nectí zásadu, že naprostá většina trestných činů, ba i některá zabití, jsou po deseti letech promlčena. Za druhé pak proto, že fakticky pohrdá spravedlností, protože trestá bez soudu s prokázáním viny. Po tolika letech je totiž naprosto jasné, že žalující strana žádné důkazy nemá a jde o tvrzení proti tvrzení. Především ale, a to naprosto zásadně proto, že podporuje zvrhlé chování. Osoba, která byla v době obtěžování již plnoletá, tak jmenovaný skutek měla ohlásit hned. Pokud tak neudělala, pak určitě příliš dobře věděla proč. Ozvat se až po tak dlouhé době jednoznačně znamená, že jde nejméně o nactiutrhání, ale ve většině případů o zrůdnou mstu. Společnost s dominancí selského rozumu, by každého takového, velice opožděného žalobníčka okamžitě obvinila ze zatajování trestného činu i v případě že by měl nenapadnutelné důkazy pro své tvrzení. Bez nich by měl být okamžitě souzen za poškození osobní svobody žalovaného s patřičným, pěkně vysokým finančním odškodněním.