Tak by s vysokou pravděpodobností charakterizoval můj už zemřelý švagr původem Slovák, sobotní protivládní demonstraci v Praze. Podle mého názoru dala veřejnost jejím prostřednictvím Fialově vládě ještě šanci. Ale slibovaná demonstrace po celé zemi za měsíc už tak slušná nebude, hlavně proto, že už na lidi dolehne tíže důsledků vládního nic nedělání proti krizové situaci. Domýšlím se.
Zemřel někdejší prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov, jedna z velmi významných politických osobností 20. století. Co bychom v této souvislosti mohli připomenout?
Omlouvám se, že se opakuji, ale v souvislosti s Michailem Gorbačovem více než třicet let tvrdím: DOBRÝ STÁTNÍK ZANECHÁVÁ PO SOBĚ ZEMI V LEPŠÍM STAVU, NEŽ JI PŘEVZAL. TO NENÍ GORBAČOVŮV PŘÍPAD. Byl to typ komunistického funkcionáře třetí generace, který vyrostl v prostředí, kde převládaly byrokratické formy práce. Chyběla romantika první generace a válečná zkušenost generace druhé. Správně postřehl rozdíl mezi deklarovaným a reálným stavem, ovšem řešení v první fázi hledal ve „zvědečtění“ řízení: pokusil se při rozhodování opřít o vědce a umělce. Toto v podstatě osvícenské vnímání politiky opomíjelo fakt, že v politice se nestřetávají jen pravda, omyl a lež, ale především zájmy. Když pochopil, že od tří vědců dostane pět odlišných stanovisek, vsadil vše na jednu kartu: na sebe.
Gorbačov sice vyvedl politiku z budov stranických sekretariátů, ale uzavřel ji do salonů. Místo deklarované práce mezi lidmi zhlédl se v dohodách s mocnými tohoto světa, především s těmi, kteří přicházeli z Washingtonu. Ti dílem PROHLÉDLI JEHO NAIVITU, DÍLEM S NÍM UZAVÍRALI GENTLEMANSKÉ DOHODY, KTERÉ NEMOHLI DODRŽET – TŘEBA PROTO, ŽE JE VYSTŘÍDAL NĚKDO, KDO SE TĚMITO DOHODAMI NECÍTIL VÁZÁN. A tak Gorbačovova oddanost míru skončila válkami v Gruzii, v Národním Karabachu, na Ukrajině… Zdá se, že zemřel nejvyšší představitel Sovětského svazu, který NEPOROZUMĚL DĚJINÁM RUSKA.
Takovým způsobem odpověděl známý levicově orientovaný politolog Parlamentním listům, jak jsem se dneska dočetl.
Až dneska jsem zaregistroval, že zemřel Michal Sergejevič Gorbačov. Takže s třídenním zpožděním. Ale i tak bych asi na jeho smrt hned nereagoval. Pro mě to byl nejneúspěšněji politik dvacátého století, ne-li dokonce všech dob. Vymazal z mapy světa vlastní stát, kterého byl nejvyšším představitelem. Stát, který byl v jeho době jednou ze dvou supervelmocí světa. To se nepovedlo ani Hitlerovi. Jelikož mě u politiků nezajímá, co chtěli, nýbrž co dokázali, tak je v mých očích jeho hodnocení jasné. Absolutní propadák.
Druhu myšlenku, kterou o něm šířím už od převratu je, že trpěl psychickou indispozicí, kterou jsem si pojmenoval „ceaušeskovským syndromem“, čti chorobnou touhu být viděn s nejmocnějšími lidmi světa. Příliš brzy se provinční politik dostal do nejvyšší politiky a jeho pýcha tím vzrostla natolik, že se považoval za genia, který nepotřebuje schopné lidi kolem sebe. Při čemž mu viditelně trčela sláma z bot, jak se lidově říká. Dělalo mu navíc dobře, že jej Reagan či Thatcherová veřejně prohlašovali za svého přítele a tykali si s ním.
Jako člověk viditelně nebyl vůdcovským typem. Doslova trpěl svou bázní, pochybnostmi a nerozhodností, které mu natolik svazovaly ruce, že nedokázal řešit žádnou z kritických událostí. Viz vzpoury v Pobaltí, či na Kavkaze.
Jako politik byl doslova naivním hlupákem, který věřil i těm nejhorším nepřátelům SSSR a největším nenávistníkům socialismu, jako byly dva jmenované vůdci Západu. Tak obrovský nedostatek prozíravosti nesmí chybět ani regionálnímu politikovi, nadtož státníkovi jedné ze dvou nejmocnějších zemí světa.
Nebyl člověkem na úrovni své doby, nikdy nebude patřit do galerie velkých politiků minulého století. Správně o něm kdosi napsal v minulých dnech, že to byl prototyp politika jedenadvacátého století. Podle mě totálně neschopných zvládat úkoly plynoucí z jejich postavení.
Jelikož se do konce svého života nekál ze svých obrovských chyb, odešel z něho bez odpuštění, ale hlavně slitování od nejvyššího politického božstva – veřejného mínění.
Tento známý literární teoretik a zapálený vlastenec před několika dny na webu http://www.regionalninovinky.cz/zpravy/politika/grygar-zemanuv-prerod-a-zatloukani-minskych-dohod/ publikoval text pod titulkem „Zemanův přerod a zatloukání minských dohod…“. Nevím, nakolik znal Zemana, ale nejsem sám, kdo velice dobře ví, že Zeman se „nepřerodil“. On se totiž už pouze nemusí přetvařovat. Což je veškeré tajemství jeho veřejného vystupování od 24. února 2022, které velice silně popudilo jeho fanoušky, kteří ho ve skutečnosti neznali. Zeman byl po celý život samorostem, typu radikálního intelektuála s nebývale vysokým egem, a ještě vyšší touhou po nejvyšších státních postech. Sám to na sebe několikrát prozradil. Při tom byl zbabělcem, který se neodvážil otevřeně vystupovat proti nadvládě KSČ. Teprve když bylo jasné, že normalizační stranovláda padne, tak napsal na ni rádoby kritický článek, který ho po Listopadu okamžitě katapultoval do nejvyšší politiky. V ní pak lavíroval s umem mariánského intrikána. Byl jedním z těch, kdo dobře pochopil, že v tak zvané demokracii se probije až na politický vrchol jen když bude populistou. On, který fakticky vnitřně pohrdal každým, dokonale hrál po celou polistopadovou dobu roli „lidového“ mluvčího. Jinak řečeno vždycky věděl, co chce většina národa slyšet. Jelikož teď už nemůže být volen, tak se odkopává a projevuje se takovým, jaký byl ve skutečnosti po celý svůj život. Žádný přerod. Odhození škrabošky.
Vláda premiéra Fialy si v žádném případě nezaslouží být odstraněna demokratickým způsobem. Jde totiž o vládu:
– Sloužící výhradně zájmům jiných států,
– upřednostňující zisky vlastníků, zvláště zahraničních před životní existencí svých obyvatel,
– která nás zatáhla do války s jadernou mocností,
– jejímiž křídly je zakrýván výcvik zahraničních teroristů a někteří její členové terorismus schvalují,
– jejíž někteří členové jsou zapleteni do organizovaného zločinu,
– zavedla vládu diktátorskou za pomocí cenzury a postihování opozičních názorů,
– devastuje mravy obyvatel kupříkladu podněcováním k udavačství,
– pohrdá nejen právem, ale dokonce i ústavou.
Už tento neúplný výčet jejích zločinů stačí k následujícímu postupu občanů. Taková vláda musí být násilím doslova smetena. Za normálních revolučních, či převratových podmínek by její jednotliví členové měli být souzeni. Ovšem v podmínkách války, které ona sama vytvořila, by měli být jednoduše postaveni ke zdi a zastřeleni. Bez výjimky. A k nim ještě přidat předsedkyni Sněmovny a předsedu Senátu.
Když se Západ prsatil, že chce Rusko porazit na bojišti, tak Putin všem řekl; jen ať to zkusí, vždyť Rusko ještě ani nezačalo. Od té doby se událo hodně protiruských provokací ze strany Ukrajiny řízené Západem. Jenom tak namátkou:
– Dvakrát byl ostřelován a poškozen Antonovský most přes Dněpr,
– několikrát bylo napadeno území samotného Ruska, i když pouze blízko hranic,
– došlo k několika sabotážím na vojenských objektech na Krymu a jinde v Rusku,
– byla několikrát ostřelována JE v Záporoží,
– v sestřeleném dronu byla objeven botulotoxin, čti ZHN,
– Hluboko v Rusku, prakticky ve velké Moskvě, byla zavražděna Duginova dcera.
Podle mého soudu už je toho opravdu dost. Takže jsem přesvědčen, že nastal čas, aby Rusko už začalo opravdu válčit. Podle celkového trendu je totiž naprosto jasné, že Západ už bude svou aktivitu na Ukrajině jen a pouze stupňovat. Rusku stejně nakonec nic jiného nezbude než začít skutečně válčit. Lidově řešeno, jednou do toho bude muset praštit. A podle ruského přísloví, když se nelze rvačce vyhnout, tak se má začít hned. Čili očekávám prakticky okamžité naplnění Putinových slov. Jinak Rusko ztratí před světovou veřejností tvář čili svět začne pochybovat o jeho praktických možnostech vést opravdovou válku. A na Putina se tím proflákne, že pouze blafoval. Což by mohlo mít katastrofální důsledky. Svět začne pochybovat především o oněch „zázračných“ zbraních, kterými Putin Západu vyhrožoval, jakož i o celém technologickém předstihu Ruska ve výzbroji své armády. A NATO by toho jistě plně využilo.
Následující text jsem měl v úmyslu napsat včera, ale nakonec mě nezbyl čas. V neděli, kdy jsem se zamýšlel nad svým životem ovlivněným událostí ze dne 21. srpna 1968, jsem dospěl k zajímavému názoru. Za normalizace jsem sice nebyl diksidentem, ale okolí mě považovalo za nepřítele režimu. To jen náčelník StB poznal, že nejsem nepřítelem socialismu, leč odpůrcem jeho normalizační praxe. Svůj odpor jsem projevoval především tím, že jsem se „angažoval“. Nejméně jednou týdně jsem napsal dopis nějaké instituci, v němž jsem vznesl dotaz, podal návrh, či jen kritizoval nějaký postup, proces, opatření a podobně. Tehdy totiž stání úředníci byli pod kontrolou strany, takže si nemohli dovolit nereagovat na „podněty“. Vymýšlel jsem si problémy, u nichž jsem věděl, že úředník ztratí mnoho hodin času s formulací odpovědi, ačkoliv mě to stálo jen pár minut a více méně mě to mnohdy ani nezajímalo. Jak jsem později zjistil, mnozí nakonec mou činnost prokoukli a ohlašovali ji právě na StB. Žádný disident, ale kverulant. Sice jsem určitý čas psal i samizdat, nebo se stal funkcionářem nejnižšího ranku, čehož jsem přece jenom dokázal využít proti některým jevům, s nimiž jsem nesouhlasil Povedlo se mi zrušit placení povinně dobrovolného měsíčního příspěvku do Fondu solidarity ROH, či formální podmínky soutěže o tak zvaný „Kolektiv socialistické práce“. Vždycky to skončilo tak, že jsem byl z funkce odvolán nějakým zásahem z KSČ.
Jak jsem psal, už v polovině roku 1990 mi bylo jasné, že se společnost nebude vyvíjet k demokratickému socialismu, leč k drsnému až nejdrsnějšímu kapitalismu. Začal jsem projevovat opět aktivity proti realizaci tvořícího se systému. Tentokrát jsem byl v mnohem vyšší pozici, takže mé názory a činnost byly známější. Ovšem stejně beznadějně neúčinné. V samotné konfederaci odborů se o mně hovořilo od počátku jako o radikálním předsedovi a později se šířilo, že jsem „zrudnul“. Hloupost, byl jsem rudý vždycky. I jako poslanec jsem cítil totální neúčinnost svých aktivit. Jak bylo zřejmé, opět jsem stál na opačné straně, čti proti reálné moci. Což platí do dneška.
A to mě nutí k zamýšlení. Není to nějaká vada charakteru?! Asi ne, ale příliš časté to v žádném případě není. Vypozoroval jsem totiž, že většina těch, kteří se vyprofilovali v odporu k normalizaci, se postupem doby stali odpůrci i polistopadového politického režimu. Někteří brzy, jako kupříkladu já, jiní až v posledních letech, kdy se počet takových lidí značně rozrostl. Takže spíše to vypadá, že patřím k těm, kteří předbíhají událostem. Což by bylo dobrým znamením pro budoucnost, jelikož změna už být značně nezbytnou.
„Poslední dvě desetiletí žijeme s děsivými důsledky samolibé povýšenosti Západu, jeho divokých postojů a násilného humanismu, které se skrývají za touhou po nejcennějším zdroji Blízkého východu – ropě“, píše Jonathan Cook na webu https://cz24.news/ti-kdo-odsuzuji-rushdieho-pobodani-se-neozvali-kvuli-mnohem-vetsi-hrozbe-pro-nasi-svobodu/ .
Dvacátý první srpen roku 1968 byl jedním z několika dnů, které určily můj další životaběh. Mojí bezprostřední reakcí na vstup vojsk Varšavské smlouvy (VS) bylo obrovské zklamání. Za ním pak, během doslova několika hodin, následovala racionální úvaha o emigraci, zvláště když jsem za dva týdny měl odjíždět na horolezeckou výpravu do Švýcarska a v té době jsem se poměrně slušně dokázal domluvit jak německy, tak francouzsky. Během oněch dvou týdnů jsem měl, coby funkcionář KSČ příležitost několikrát hovořit se sovětskými důstojníky. Byli to všechno vysokoškoláci s celkem dobrou znalostí češtiny, takže jsme se domlouvali tak, že každý pomalu, a jednoduchými větami hovořil ve své mateřštině. Jejich názory mi poskytly jiný pohled na „Pražské jaro“. Já jsem jejich hodnocení sice odmítal, ale přece jenom jsem dokázal chápat sovětské hodnocení „reforem“, které probíhaly v ČSSR. Vstup vojsk VS na území Československa jsem nikdy nenazýval okupací. Zažil jsem totiž okupaci v podání nacistického Německa, a ta byla naprosto jiného rozměru.
Přesto jsem do Švýcarska odjížděl s myšlenkou na emigraci. Všude na Západě, kam jsme přijeli jsme cítili velké sympatie, což posilovalo mé emigrační naladění. Proto jsem se ve Švýcarsku zajímal o zaměstnání a skutečně jsem mohl okamžitě nastoupit, a dokonce bych po příjezdu rodiny dostal okamžitě byt. Vadilo mi pouze to, že dělníky té tunelářské firmy byli jen a jenom Italové, v mých očích tak trochu mafiáni. Všechno ale rozhodla má první manželka. Zásadně odmítla emigrovat. Takže jsem se vrátil, i když ještě víc jak hodinu jsem se na hranicích rozmýšlel, zvlášť když jsem viděl že službu tam už vykonávají příslušníci sovětské armády.
Vstup armád VS do ČSSR jsem pojmenoval „vojenskou intervencí názorů byra ÚV KSSS na vývoj v ČSSR“. Už v průběhu romantismu svobody a demokracie především pak po květnu 1968 jsem nesouhlasil s názory fanatických reformátorů, a podle mě politických hlupců, kteří žádali vystoupení naší země jak ze společenství Rady vzájemné hospodářské pomoci, tak především z vojenského sdružení VS. Proto jsem tvrdil, že vojska VS do naší země nepozvalo 99 Pragováků, jak se tehdy šířilo antikomunistickou propagandou, ale právě tito političtí tupci, i když šlo o filosofy, právníky, či jiné vzdělance. Konkrétně třeba Svitáka či Pitharta. Nesouhlasil jsem však s onou vojenskou intervencí, protože jsem byl přesvědčen, že se ještě mělo vyjednávat. Vnitřně jsem uznával nárok sovětské strany na její pohled, veřejně bych to ale nepřiznal.
Nakonec bych asi všechno překousl, ale Brežněvova arogance po hokeji r. 1969 mi příliš připomněla diktátora, takže jsem definitivně přestal důvěřovat celé ideologii, kterou šířili vedoucí KSSS.. Toto mé vědomí bylo posíleno dalším vývojem tak zvané normalizace coby „měkké diktatury“, čili nevraždění odpůrců režimu. S tímto přesvědčením jsem žil až do roku 1990.
V březnu toho roku jsem se totiž dostal přímo do blízkosti politického centra nové moci po politickém převratu, toho slova druhém v mém životě. Už v červnu 1990 mi byly jasné dvě věci. Invaze vojsk VS v roce 1968 opravdu zabránila rozvratu socialistického režimu v ČSSR, jak po celou dobu Pražského jara tvrdil Biľak. Za druhé o dvacet let byla oddálena totální destrukce hospodářství naší země, která z nás udělala doslova kolonii Západu.
A v roce 1992 došlo k poslední revizi mého názoru na 21. srpen 1968. Osobně jsem totiž poznal Dubčeka a ohodnotil jsem si ho jako naprosto neschopného státníka, snad poslabšího funkcionáře nějaké obce, a především figurky absolutně bez vůdcovských atributů. V době jeho slávy se o ni postarala propaganda nejen naše, ale především Západu a mu, coby ve skutečnosti nýmandu dělala velice dobře jeho popularita. Dospěl jsem k přesvědčení, že sovětské vedení tehdy mělo pravdu, když bylo přesvědčeno, že Dubček nedokáže situaci zvládnout tak, aby zabránil rozvratu socialistického režimu u nás. A tento názor jsem za třicet let už nezměnil.