Až dneska jsem zaregistroval, že zemřel Michal Sergejevič Gorbačov. Takže s třídenním zpožděním. Ale i tak bych asi na jeho smrt hned nereagoval. Pro mě to byl nejneúspěšněji politik dvacátého století, ne-li dokonce všech dob. Vymazal z mapy světa vlastní stát, kterého byl nejvyšším představitelem. Stát, který byl v jeho době jednou ze dvou supervelmocí světa. To se nepovedlo ani Hitlerovi. Jelikož mě u politiků nezajímá, co chtěli, nýbrž co dokázali, tak je v mých očích jeho hodnocení jasné. Absolutní propadák.
Druhu myšlenku, kterou o něm šířím už od převratu je, že trpěl psychickou indispozicí, kterou jsem si pojmenoval „ceaušeskovským syndromem“, čti chorobnou touhu být viděn s nejmocnějšími lidmi světa. Příliš brzy se provinční politik dostal do nejvyšší politiky a jeho pýcha tím vzrostla natolik, že se považoval za genia, který nepotřebuje schopné lidi kolem sebe. Při čemž mu viditelně trčela sláma z bot, jak se lidově říká. Dělalo mu navíc dobře, že jej Reagan či Thatcherová veřejně prohlašovali za svého přítele a tykali si s ním.
Jako člověk viditelně nebyl vůdcovským typem. Doslova trpěl svou bázní, pochybnostmi a nerozhodností, které mu natolik svazovaly ruce, že nedokázal řešit žádnou z kritických událostí. Viz vzpoury v Pobaltí, či na Kavkaze.
Jako politik byl doslova naivním hlupákem, který věřil i těm nejhorším nepřátelům SSSR a největším nenávistníkům socialismu, jako byly dva jmenované vůdci Západu. Tak obrovský nedostatek prozíravosti nesmí chybět ani regionálnímu politikovi, nadtož státníkovi jedné ze dvou nejmocnějších zemí světa.
Nebyl člověkem na úrovni své doby, nikdy nebude patřit do galerie velkých politiků minulého století. Správně o něm kdosi napsal v minulých dnech, že to byl prototyp politika jedenadvacátého století. Podle mě totálně neschopných zvládat úkoly plynoucí z jejich postavení.
Jelikož se do konce svého života nekál ze svých obrovských chyb, odešel z něho bez odpuštění, ale hlavně slitování od nejvyššího politického božstva – veřejného mínění.