DEN ZLOMU MÉHO ŽIVOTA

Dvacátý první srpen roku 1968 byl jedním z několika dnů, které určily můj další životaběh. Mojí bezprostřední reakcí na vstup vojsk Varšavské smlouvy (VS) bylo obrovské zklamání. Za ním pak, během doslova několika hodin, následovala racionální úvaha o emigraci, zvláště když jsem za dva týdny měl odjíždět na horolezeckou výpravu do Švýcarska a v té době jsem se poměrně slušně dokázal domluvit jak německy, tak francouzsky. Během oněch dvou týdnů jsem měl, coby funkcionář KSČ příležitost několikrát hovořit se sovětskými důstojníky. Byli to všechno vysokoškoláci s celkem dobrou znalostí češtiny, takže jsme se domlouvali tak, že každý pomalu, a jednoduchými větami hovořil ve své mateřštině. Jejich názory mi poskytly jiný pohled na „Pražské jaro“. Já jsem jejich hodnocení sice odmítal, ale přece jenom jsem dokázal chápat sovětské hodnocení „reforem“, které probíhaly v ČSSR. Vstup vojsk VS na území Československa jsem nikdy nenazýval okupací. Zažil jsem totiž okupaci v podání nacistického Německa, a ta byla naprosto jiného rozměru.

Přesto jsem do Švýcarska odjížděl s myšlenkou na emigraci. Všude na Západě, kam jsme přijeli jsme cítili velké sympatie, což posilovalo mé emigrační naladění. Proto jsem se ve Švýcarsku zajímal o zaměstnání a skutečně jsem mohl okamžitě nastoupit, a dokonce bych po příjezdu rodiny dostal okamžitě byt. Vadilo mi pouze to, že dělníky té tunelářské firmy byli jen a jenom Italové, v mých očích tak trochu mafiáni. Všechno ale rozhodla má první manželka. Zásadně odmítla emigrovat. Takže jsem se vrátil, i když ještě víc jak hodinu jsem se na hranicích rozmýšlel, zvlášť když jsem viděl že službu tam už vykonávají příslušníci sovětské armády.

Vstup armád VS do ČSSR jsem pojmenoval „vojenskou intervencí názorů byra ÚV KSSS na vývoj v ČSSR“. Už v průběhu romantismu svobody a demokracie především pak po květnu 1968 jsem nesouhlasil s názory fanatických reformátorů, a podle mě politických hlupců, kteří žádali vystoupení naší země jak ze společenství Rady vzájemné hospodářské pomoci, tak především z vojenského sdružení VS. Proto jsem tvrdil, že vojska VS do naší země nepozvalo 99 Pragováků, jak se tehdy šířilo antikomunistickou propagandou, ale právě tito političtí tupci, i když šlo o filosofy, právníky, či jiné vzdělance. Konkrétně třeba Svitáka či Pitharta. Nesouhlasil jsem však s onou vojenskou intervencí, protože jsem byl přesvědčen, že se ještě mělo vyjednávat. Vnitřně jsem uznával nárok sovětské strany na její pohled, veřejně bych to ale nepřiznal.

Nakonec bych asi všechno překousl, ale Brežněvova arogance po hokeji r. 1969 mi příliš připomněla diktátora, takže jsem definitivně přestal důvěřovat celé ideologii, kterou šířili vedoucí KSSS.. Toto mé vědomí bylo posíleno dalším vývojem tak zvané normalizace coby „měkké diktatury“, čili nevraždění odpůrců režimu. S tímto přesvědčením jsem žil až do roku 1990.

V březnu toho roku jsem se totiž dostal přímo do blízkosti politického centra nové moci po politickém převratu, toho slova druhém v mém životě. Už v červnu 1990 mi byly jasné dvě věci. Invaze vojsk VS v roce 1968 opravdu zabránila rozvratu socialistického režimu v ČSSR, jak po celou dobu Pražského jara tvrdil Biľak. Za druhé o dvacet let byla oddálena totální destrukce hospodářství naší země, která z nás udělala doslova kolonii Západu.

A v roce 1992 došlo k poslední revizi mého názoru na 21. srpen 1968. Osobně jsem totiž poznal Dubčeka a ohodnotil jsem si ho jako naprosto neschopného státníka, snad poslabšího funkcionáře nějaké obce, a především figurky absolutně bez vůdcovských atributů. V době jeho slávy se o ni postarala propaganda nejen naše, ale především Západu a mu, coby ve skutečnosti nýmandu dělala velice dobře jeho popularita. Dospěl jsem k přesvědčení, že sovětské vedení tehdy mělo pravdu, když bylo přesvědčeno, že Dubček nedokáže situaci zvládnout tak, aby zabránil rozvratu socialistického režimu u nás. A tento názor jsem za třicet let už nezměnil.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *