NORMALIZACE, JÁ A DOBA POSTPŘEVRATOVÁ

Následující text jsem měl v úmyslu napsat včera, ale nakonec mě nezbyl čas. V neděli, kdy jsem se zamýšlel nad svým životem ovlivněným událostí ze dne 21. srpna 1968, jsem dospěl k zajímavému názoru. Za normalizace jsem sice nebyl diksidentem, ale okolí mě považovalo za nepřítele režimu. To jen náčelník StB poznal, že nejsem nepřítelem socialismu, leč odpůrcem jeho normalizační praxe. Svůj odpor jsem projevoval především tím, že jsem se „angažoval“. Nejméně jednou týdně jsem napsal dopis nějaké instituci, v němž jsem vznesl dotaz, podal návrh, či jen kritizoval nějaký postup, proces, opatření a podobně. Tehdy totiž stání úředníci byli pod kontrolou strany, takže si nemohli dovolit nereagovat na „podněty“. Vymýšlel jsem si problémy, u nichž jsem věděl, že úředník ztratí mnoho hodin času s formulací odpovědi, ačkoliv mě to stálo jen pár minut a více méně mě to mnohdy ani nezajímalo. Jak jsem později zjistil, mnozí nakonec mou činnost prokoukli a ohlašovali ji právě na StB. Žádný disident, ale kverulant. Sice jsem určitý čas psal i samizdat, nebo se stal funkcionářem nejnižšího ranku, čehož jsem přece jenom dokázal využít proti některým jevům, s nimiž jsem nesouhlasil Povedlo se mi zrušit placení povinně dobrovolného měsíčního příspěvku do Fondu solidarity ROH, či formální podmínky soutěže o tak zvaný „Kolektiv socialistické práce“. Vždycky to skončilo tak, že jsem byl z funkce odvolán nějakým zásahem z KSČ.

Jak jsem psal, už v polovině roku 1990 mi bylo jasné, že se společnost nebude vyvíjet k demokratickému socialismu, leč k drsnému až nejdrsnějšímu kapitalismu. Začal jsem projevovat opět aktivity proti realizaci tvořícího se systému. Tentokrát jsem byl v mnohem vyšší pozici, takže mé názory a činnost byly známější. Ovšem stejně beznadějně neúčinné. V samotné konfederaci odborů se o mně hovořilo od počátku jako o radikálním předsedovi a později se šířilo, že jsem „zrudnul“. Hloupost, byl jsem rudý vždycky. I jako poslanec jsem cítil totální neúčinnost svých aktivit. Jak bylo zřejmé, opět jsem stál na opačné straně, čti proti reálné moci. Což platí do dneška.

A to mě nutí k zamýšlení. Není to nějaká vada charakteru?! Asi ne, ale příliš časté to v žádném případě není. Vypozoroval jsem totiž, že většina těch, kteří se vyprofilovali v odporu k normalizaci, se postupem doby stali odpůrci i polistopadového politického režimu. Někteří brzy, jako kupříkladu já, jiní až v posledních letech, kdy se počet takových lidí značně rozrostl. Takže spíše to vypadá, že patřím k těm, kteří předbíhají událostem. Což by bylo dobrým znamením pro budoucnost, jelikož změna už být značně nezbytnou.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *