Španělský soud vydal zatykač na prezidenta Čínské lidové republiky za, jak to zdůvodnil, „údajnou genocidu v Tibetu“, která by se měla – asi podle ne závislého myšlení zmíněného soudu – veřejně, tedy před zraky světa, soudně vyšetřovat. Pokud to není poněkud brzký silvestrovský vtip, tak na větší stupiditu globalizujícího se práva budeme asi ještě dlouho čekat. V prvé řadě již právní řád Španělska, který dovoluje stíhat kohokoliv za cokoliv, je poněkud mimo mísu. Od počátku takový přístup vnímám jako postkoloniální drzost Španělska, jímž jeho „politici“ chtějí zasahovat do vnitřních záležitostí především v hispánských státech Jižní Ameriky. Za druhé pak politickou páku v boji proti mocím, ohrožujícím panující politický systém v samotném Španělsku. V neposlední řadě pak známý cynismus všech zločinců, kteří získali moc a etablovali se díky takto získanému bohatství do společnosti „slušných“ lidí. Jedné z největších genocid v historii se dopustili, pod znameními katolické církve, právě Španělé v Jižní a Střední Americe, kde zabili tři čtvrtiny jejího obyvatelstva, zbytek zotročili a z celého kontinentu vydrancovali zlato. Za jeho pomoci se pak stali v jednom období dějin vlivnými pány Evropy a získali punc velmoci. Málokterá země na světě je tak zřetelným dokladem toho, že její bohatství je „kryto“ zločiny, jako Španělsko. A to chce nyní, když si již nakradlo a získalo vážnost, někoho soudit? Mělo by chodit kanálama, jak se říká. Minimálně jejich král by měl všechen svůj majetek vrátit indiánům. A pak, možná, by mohli mudrovat.

Pravicová dogmatika v reálu získala další vítězné body. Statistický úřad z poloviny minulého měsíce konstatoval, že stále více penzistů má zájem být dále zaměstnán. Podle našich vládců je to důkaz, že zdravotní stav populace se ve stáří zlepšuje a dožití, především pak pracovní aktivita, může trvat stále déle. Čti to důkladně, půjdeš do penze v sedmdesáti a ještě budeš pracovat a rád. Bodejť ne, když ti penze bude stačit tak akorát na živoření. Druhým důvodem k jásotu, jímž se pravice utvrzuje v pravdivosti svých předpovědí je, že stále více zaměstnanců je ochotno dojíždět do zaměstnání na větší vzdálenosti, jak s povděkem konstatovaly televizní zprávy začátkem října nad jedním, jistě nezmanipulovaným průzkumem veřejného mínění. Dokonce s ideologicky nezpochybnitelnými titulky jako: „Krize zaúřadovala“, či „Všechno špatné je k něčemu dobré“. Zotročování populace globálním kapitálem tedy v reálu zdárně postupuje. Jenže přes halas pravice zatím většina veřejnosti nezaznamenává, že již i u nás se začíná slovo kapitalismus opět vracet do obecné mluvy v rozměru, který odhalil Marx, což přivodilo v dějinách stav, kdy pravici nakonec zmrzl jásot na rtech.

V naší zemi existuje celá plejáda publicistů a jinak aktivních lidí, kteří zlehčují spor mezi nejvyššími představiteli ČSSD, jenž se provalil těsně po volbách. Útočnější z nich převrací dokonce fakta, osočují média, jmenovitě pražská, z pořádání honu na čarodějnice, snižují se ke spekulacím, ba dokonce k logickým nesmyslům. Jako ilustraci posledního si dovoluji uvést, že každého, kdo kritizuje prezidenta, zvrhle označují za fandu jeho soka ve volbách. Tím ale pouze dokazují, že soudí jiné podle sebe. Jelikož nekriticky fandí Zemanovi, tak lidi s jiným názorem na něj podezírají z fandovství ke K.S. Spory v ČSSD a nejen v jejím nejužším vedení, mají kromě viditelné bitky person ještě dvě vrstvy. Pod bojem o koryta je skryt souboj dvou skupin funkcionářů. Jedna chce modernizaci strany, spočívající především ve spolupráci s širokou paletou občanských iniciativ a nestranických aktivistů, jakož i otevření podílu na tvorbě programu strany levicovým intelektuálům. Tuto snahu torpéduji straničtí zasloužilci, protože se cítí ohroženi aktivitou především mladých lidí a o intelektuálech žvaní jako o „Pražské kavárně“. Ještě hlouběji, tedy pod hrubě popsanou vrstvou zdánlivého sporu o politickou taktiku, je skryt naprosto zásadní spor. Je to rvačka o peníze, o financování strany. Jednak o způsobu, ale především o návaznosti na bohaté subjekty. Každý, kdo stranu finančně podporuje, čeká totiž protislužbu a tak za Sobotkovci se skrývají jiní donátoři, za Haškovci zase jiní, ale především více než donátoři, zkušení a superbohatí loutkoherci, jejichž zájmy musí ti viditelní a zdánlivě volení, prosazovat.

Svatý Martin sice nepřijel na bílém koni, leč naše ČNB přijela na oři inflace. Nechci tady plýtvat rozumy kopírujícími novodobé ekonomy, čti odborníky, kteří dovedou analyzovat vše, co se událo, ale zatím nikdy nedovedli předpovědět, jak se bude hospodářství vyvíjet v budoucnosti. Selským rozumem pouze konstatuji následující. Všichni naši občané obdrželi od cedulové banky ČR nezvyklý vánoční dárek. Zdražování. Pravé to antilidové opatření. Banka pod velením mladého guvernéra zavinila nejen vyšší výdaje na nákup dárků, ale především nám zvedla spotřebitelský žlab pro vánoční a silvestrovské povyražení. Souhlasím s těmi, kteří dokonce tvrdí, že opatření ČNB není ničím jiným, než pokračováním škrt reforem, které už je nemůže provádět Nečasova kompanie a Rusnokovci si to přece jenom nemohou dovolit, protože by poškodili „image“ skutečného předsedy současné vlády. Nota bene, který přece není v demisi. Není proto divu, že Rusnok krok banky uvítal a Zeman zdánlivě ne. Ze všeho nejstupidnější však bylo Singerovo zdůvodnění „devizové intervence“. Prý se tím podporuje zvýšení exportu, což následně zvýší zaměstnanost, čímž pak poroste spotřeba, která v konečném, díky konkurenci, způsobí snižování cen. Klasický to příklad katedrového ekonoma, nemajícího o skutečném dění v hospodářství ani potuchy a slepě věřícího ve vypreparovaná dogmata tržní ekonomiky, která nikdy, nikde neplatila. A nebo!!? Naopak příliš vychytralého služebníka nejvyšších světovládců, tak zvaných globálních financiérů, neviditelné to, nepersonalizované jediné moci celého světa.

Všichni teoretici demokratické moci hovoří o jakýchsi třech jejích složkách, doslova pilířích, jejichž interakce prý působí, nebo alespoň má působit, jako soustava brzd a ovlivňování, zjišťující mocenskou rovnováhu ve státě. Myslím si, že pokud to někdy vůbec platilo, tak jen v bohatých státech a to pouze do druhé světové války. Od té doby platí jiné tři pilíře moci, každé moci, demokratické nevyjímaje. Jsou jimi banky, televize a armáda. Televize veřejnost zhloupne, armáda uhlídá vzpurné a banky na to všechno poskytnou finance. Za pomoci těchto tří institucí ovládá neviditelná, abnormálně nepočetná skupinka osob bez národnosti a státní příslušnosti celý svět. Všichni ostatní si musí dávat jenom dobrý pozor, aby nebyla zkonstruována ve vesmíru umělá planetka, která by pojala tak půl milionu lidí, kteří by přežili vylidnění naší planety.

Za celou popřevratovou dobu jsme vyhráli jen jedny volby do sněmovny a ty jsme ještě prokaučovali. Špidla totiž patřil do skupiny zdánlivých levičáků, chovajících se ortodoxně středově. Vždyť přece byl předsedou sociální demokracie, strany tradičně revizionistické v celém světě. V zemi postreálného socialismu pak navíc s historickým odporem ke komunismu, ba i socialismu, do té doby autentické to levici. Když k tomu připočteme ještě Špidlův osobní pocit, že mu KSČ nedovolila naplňovat jeho ambice, máme celkem jasno, proč se z něj stal politik inklinující ještě více e zpozdilému polistopadovému antikomunismu, než mnozí zarytí pravičáci. Sečteno a podtrženo, levice prakticky ani tehdy nevyhrála, protože ČSSD v celé polistopadové době nebyla reálnou levicí a za Zemanovy vlády, která přecházela volebnímu vítězství ČSSD pod vedením Špidly, už vůbec ne. V této zemi je levice dokonce v obrovské menšině. A to od převratu v listopadu 1989. Největší vinu na tom mají představitelé KSČ, protože pod jejich vedením se nerozvíjelo tvořivé poznání společenského dění. V dobách lidového vzepětí proto všichni občané převzali ideová hesla z druhé strany barikády studené války. Myšlenkový svět celé země okupovali tvůrci demagogie totality, lidských práv, demokracie a svobody, velikých to slov, jejichž reálnou náplň noví mocní, jako všichni před nimi, zneužívají pro naplňování jen a jenom svých vlastních zájmů, na úkor většiny občanů. Současná levice není pořád schopna ani nástupu na cestu reálného odporu proti současné ideologii globálního kapitalismu, což je první nutnou podmínkou k vytvoření šance na úspěch každého současného politického soutěžení.

Po každém volebním neúspěchu levice se objevuje řada myslitelů, kteří volají po vzniku nové levicové strany. Jako prvá se pak diskutuje otázka, zda je v současném spektru stran vůbec místo na novou levicovou politickou stranu. Samozřejmě že je. Levice již dávno vykrystalizovala na tři základní typy. Revoluční komunistickou, reformní socialistickou a revizionistickou sociální demokracii. První dvě jsou vůči současnosti stranami antisystémovými, čili chtějí změnu kapitalismu. Jedna se nebojí dosáhnout toho revolucí, druhá postupnými reformami. Třetí strana je fakticky už podle momentálního chování pravice více, či méně na pozici středu, protože jí jde jen a jenom o humanizaci kapitalismu. Komunisté k revoluci inklinují proto, že jsou přesvědčeni, že příslušníci privilegovaných vrstev dneška se nabytého postavení a vlastnictví bez boje nevzdají. Ačkoliv to byli v dějinách jen a jenom jejich političtí předkové, protokomunisté (předáci reálného socialismu), kdo jako první za celá tisíciletí se vzdali nadvlády „demokraticky“, bez krveprolití. Jen oni se dokázali vzdát moci, jakmile poznali, že občané je už nechtějí. Napomohlo tomu především to, že jejich privilegia nebyla tak obrovská, aby stálo za ně bojovat se zbraní v ruce. Především neměli nesouměřitelně obrovské majetky. V naší současné rodině politických stran tedy místo na třetí levicovou stranu je. Chybí totiž skutečná socialistická strana. Pokusil se o její založení Paroubek, po odchodu z ČSSD, který byl od samého svého počátku socialistou a ne sociálním demokratem. Proto se na něj soustředil nevybíravý odpor pravice. Osud jeho strany názorně ukazuje, že ale není vůbec rozhodující, zda existuje prostor pro nějakou stranu. Důležité je, aby taková měla dost finančních prostředků a denní prezentaci v televizi. Peníze a celostátní, především „veřejnoprávní“ televize, jsou podle mne jedinými šancemi pro politickou stranu. Levice má možná ještě jednu šanci, početnost. Pokud by se levici podařilo vytvořit masovou stranu, pak by její vliv mohl být alternativou peněz i televize. Jen je asi třeba najít metodu, jak k tomu využít moderních komunikačních technologií.

Prezident se až do dneška ani slůvkem nezmínil o obsahu „potlachu levicových politiků“ v Lánech. Ani nemůže, protože si v prvé řadě není jistý loajalitou všech zúčastněných. Kdyby v tomto punktu jistotu měl, tak o schůzce jasně hovořil už v neděli, den po jejím uskutečnění, když se na ni ptal Moravec ve svém pořadu v ČT. Tehdy místo jasné odpovědi na redaktorovu otázku, nabídl občanům jednu, poněkud s případem nesouvisející, židovskou anekdotu. Už v oněch několika minutách, mohl jasně veškeré veřejnosti sdělit, že se sešel s některými funkcionáři ČSSD a dokonce mohl vysvětlit, proč tak rychle a bez účasti Sobotky. Pokud by volil rozumné až moudré věty, tak by mu sice asi až polovina lidí dále nevěřila, ale problém by se s vysokou pravděpodobností posunul do podstatně jiné polohy. Vytvořila ba se mnohem vyšší šance na možné hledání solidního kompromisu mezi oběma tábory. Takže by možná nedošlo k poněkud nenávistnému rozchodu, kdy byla jedna strana nakonec dohnána k naprosté kapitulaci a zahnána do zákopů jak stvořených k přípravě nového útoku. Prezident svým mlčením a mlžením v prvých dnech sporu ve vedení ČSSD neudělal nic k jeho zmírnění. Pokud ale mlčí o obsahu schůzky ještě dneska, pak naprosto nezpochybnitelně dokazuje, že neustoupil ani o krůček od svého dlouhodobého záměru, zničit kariéru minimálně Sobotkovi a Zaorálkovi.

S vysokou pravděpodobností se o výsledky včerejšího jednání ÚVV ČSSD zajímala obrovská většina politicky aktivních občanů. Vůbec nepochybuji, že i Zeman po celý den sledoval televizní zpravodajství, i když…díky svým zkušenostem s jistotou předpokládal většinu výsledků jednání a navíc, určitě nebyl odkázán jen na sdělení, která dostávala veřejnost prostřednictvím ČT. O to víc mne udivovalo, že vůbec nereagoval, nadtož bezprostředně, na stěžejní výstup ze zasedání ÚVV, který navíc už bylo, po rezignaci trojice předních haškovců, natolik předvídatelné, že nevyžadovalo ani jeho kvalifikaci vyhlášeného prognostika. Po šestnácté hodině se všichni obyvatelé země dověděli, že Sobotka zůstává předsedou strany a je pověřen vedením povolebního vyjednávacího týmu ČSSD. Zeman, podle jeho slov „již nejméně dvacetkrát řekl“, že pověří sestavováním vlády toho, koho strana vítězů voleb navrhne. A teď nějak mlčí. Kdyby měl ve zvyku chovat se tak, jak mluví, tak by včera večer podle toho i jednal. Nejpozději v 17 hodin by veřejně pozval Sobotku, aby mu dneska předal „pověřovací“ glejt. Kdyby nepovyšoval své ego nad zastávanou funkci, tak by nečekal jako mocnář, až bude poníženě požádán o přijetí, které je fakticky jeho ústavní povinností. A kdyby byl navíc charakterově člověkem velkého formátu, tak by Sobotkovi veřejně blahopřál k upevnění svého postavení ve straně. Vždyť Sobotka v této chvíli má takovou podporu, jakou určitě ve straně nikdy neměl a možná dokonce žádný předcházející předseda, protože toto je doslova přesvědčivě „vybojované“ vítězství. Když Zeman neudělal nic z toho o čem píši, tak jenom zvýšil podezření plynoucí ze zveřejněného rychlého průzkumu, podle něhož víc jak čtvrtina občanů považuje za hlavního viníka rozkolu v ČSSD, právě jeho. Přidávám k tomu už jen jednu osobní vzpomínku. Když jsem byl v březnu 1990 zvolen předsedou havířských odborů, ještě tentýž den večer jsem obdržel pozvání k předsedovi vlády. Proč? Protože to byl státník. Věděl, že do čela nejvlivnějšího odborového svazu v zemi se dostal nový člověk, takže považoval za politicky taktické, ihned reagovat na takovou změnu.

Nepochybně to bude u nás velmi pečlivě sledovaná událost. Mělo by splnit tři cíle. Prvním je vyřešení konkrétního sporu ve vedení. Druhým je jmenování vyjednávacího týmu za ČSSD a třetím pak schválení postupu celé strany po volbách. K prvnímu bych doporučoval uložit předsednictvu provést skutečně fundovanou analýzu předvolební kampaně, ve které by byly posouzeny výsledky i jednotlivých krajů. Za druhé se musí pokusit přesně popsat povolební konflikt mezi vedoucími osobami, co nejlépe definovat jeho důsledky na věrohodnost ČSSD. K jednotlivým aktérům přistoupit diferencovaně a nesnažit se je doslova zadupat do země. Naopak by někteří z nich měli dostat šanci na nápravu uložením konkrétních odpovědností za budoucí činnost ČSSD. Uložit předsednictvu hledat a postupně realizovat taková pravidla, jež budou zajišťovat snižování vnitrostranického napětí na všech stupních, včetně poslaneckého a senátorského klubu. Účastníci schůzky v Lánech a především Hašek by měli být přinuceni sdělit úplný obsah svého „potlachu“ s prezidentem a hlavně úlohu samotného Zemana. Dva hlavní protagonisté sporu by se měli na dnešním ÚVV vystupovat bez taktizování. Sobotka by se měl pokusit alespoň jasně definovat svou roli v předvolební kampani a uznat patřičný díl odpovědnosti za výsledek. Hašek by kromě objasnění skutečné své role v povolební snaze převzít vedení strany, v žádném případě neměl následně zaujmout konfrontační, ba až výhružnou pozici. Především sám by měl přijít s některými vstřícnými návrhy, jež by systémově snižovaly konfrontační styl vnitrostranické soutěže nejambicióznějších členů nejvyššího vedení.