Rok co rok této zemi ordinují politici rozpočet s mankem víc jak sto miliard korun. Nová sněmovna nám nyní schválila rozpočet na rok 2014 s dluhem 112 miliard, když jeho příjmy činí necelý 1,1 bilion a výdaje převyšují 1,2 biliony korun českých. Celkové zadlužení země tvořilo ke konci třetího kvartálu letošního roku už 1,668 bilionu korun, podle evropského pojmosloví, čili víc jak jeden a půl milionu milionů. Ekonomická výkonnost naší země při tom je kolem 4 bilionů za rok, takže za takových pět let dosáhne státní dluh celé poloviny toho, co za rok vyprodukujeme. A to v lepším případě, pokud se tak na celý vývoj dívám. Politici při tom neustále hovoří o jakési rozpočtové odpovědnosti, prosazují nějakou rozpočtovou ústavu a jiné slovní výmysly. Jejich návrhy hospodaření však dokladují pravý opak. Reálné hospodaření pak neúprosně dokazuje, že zem se neustále propadá do bažiny nesolventnosti. Čípak je to asi zájem? Nebo se již počítá s tím, že státní dluh se nikdy nebude splácet?! Jak by mohl, vždyť kupříkladu USA už svým věřitelům dluží kolem 115 000 miliard dolarů, čili v evropském pojmosloví 115 bilionů. Existuje ještě nějaký naiva, který předpokládá, že věřitelé své peníze někdy uvidí?!

Raketa vypálená z amerického bezpilotního letadla zabila ve středním Jemenu nejméně třináct civilistů. Zjevně šlo o záměnu, při níž byl konvoj aut s hosty jedoucími na svatbu omylem považován za kolonu vozů al-Káidy. Její jemenskou odnož považují USA za jednu z nejnebezpečnějších. Raketa zasáhla pět z jedenácti aut jedoucích z města Radda, které je správním střediskem provincie Bajdá, do nedaleké vesnice. Radda je známa jako bašta ozbrojenců al-Káidy. Místní představitelé podle agentury AP uvedli, že po zásahu rakety zůstala na silnici ohořelá těla a hořící auta. Útoky amerických bezpilotních letadel jsou v Jemenu poměrně časté. Americká armáda se tak snaží oslabit síť al-Káidy v této chudé jihoarabské zemi, napsala agentura DPA. Potud zpráva z médií. K ní pouze dodávám, že rozkazy ke každému útoku „dronů“ vydává sám nositel Nobelovy ceny za mír, Obama. Dalšího komentáře podle mne netřeba.

Kdo si myslel, že s novými tvářemi se konečně zvýši kultura chování poslanců sněmovny, má hned při prvním ostrém jednání, tedy při projednávání rozpočtu, jasno. Rváč, hulvát a cynický tlučhuba Kalousek nejenže se předváděl, ale vyprovokoval Babiše k vyjadřování příhodnému spíše pro kapitána korzárů, než vrcholného politika. Jestli bude šéf ANO pokračovat v tomto trendu, brzy sice nahradí Ratha, leč ztratí aureolu nejen rozvážného byznysmena, ale i slušného člověka. Kytička pryč. Mnohem horší je důvod pro ztrátu druhé kytičky. Ta situace by se dala označit jako skok na špek Zemanovi. Prezident delší čas vyšachovával Babiše z vlády stupidním trváním na – tentokrát kupodivu „neidiotské“ – ústavní zvyklosti, podle níž ministři mají mít lustrační osvědčení. Po měsíci si to však nějak nechal rozležet v té alkoholické hlavě a rozšířil svou touhu hovořit do sestavování vlády jakýmsi svým právem veta ke každému, údajně kdo není odborníkem. Při tom naznačil, že Babiš by mu na ministerstvu finance naopak nevadil. Všeobecně se ví, že Zemanovi jde především o Zaorálka, protože ten by jako ministr zahraničí byl Zemanovým protihráčem, řekněme si bez obalu, minimálně velmi nepříjemným. Sobotka jednoznačně odmítl, aby prezident zasahoval do jmenování ministrů, jenže jeho koaliční partner, alias Babiš asi po vydařeném setkání se Zemanem, především ale bez konzultace s ostatními koaličními partnery, okamžitě uznal Zemanovo právo rozhodovat o ministrech. Ukazuje se, že na politiku je opravdu zatím příliš nedorostlý. Pokud totiž politici nebudou držet proti Zemanovi pospolu, tak postupně zařízne každého z nich. Přece má mandát „všeho“ lidu!

Listopadová kontrarevoluce kapitalistů, jako každá nová moc potřebovala nějakého nepřítele. Komunisté to být nemohli, protože noví mocnáři byli na řízení země příliš hloupí a bez komunistických byrokratů by nebyli schopni zem spravovat. Jako nepřítele si, coby „sametoví revolucionáři“, čti převratoví zbabělci, vybrali skupinu, která neměla šanci se bránit. Tak zvané spolupracovníky Státní bezpečnosti. Nikoho z nových mocipánů nezajímaly konkrétní osudy lidí. Šlo jim jen o to, vytvořit vrstvu provinilců, jakési nositele kolektivní viny. Zatím co pracovníci samotné StB se ve velkém rozsahu mohli zapojit do státních služeb, jejich oběti byly ostrakizovány, vyloučeny ze společenství slušných lidí a fakticky diskriminovány. Kolektivní vina byla ve své podstatě produktem nejen zbabělosti, leč i lenosti aktivistů nové politické moci. Seznamy údajných spolupracovníků StB nebyly oficiálně zveřejněny, takže postiženým nebyla dána šance k soudní obraně. Nová politická moc se totiž doslova děsila toho, že by každému jednotlivci musela dokazovat nějakou konkrétní vinu. Což je jediný možný postup vůči obviněným v právním státě. To by ale představovalo obrovské množství drobné práce a nepochybně i hodně osobní odvahy občanů, kteří by měli dokazovat, že byli tím či tím konkrétním spolupracovníkem StB poškozeni. Lustrační zákon byl tedy od samého počátku aktem mocenské svévole a jako takový je fakticky nelegální od samého počátku, protože je zákonem odporujícím právnímu myšlení. Naopak je učebnicovým příkladem revanšistické msty, čili bezprávím politického převratu. Aktem zavádějícím kolektivní vinu, důsledkem občanské zbabělosti a lenosti.

…chtěl jsem napsat nějaké slovo, které by vystihovalo celkově vážný pokles jeho hodnocení od veřejnosti i ze strany politiků. Jelikož jsem ho nenašel, musím tvrdit, že ztrácí všechno. Sympatie svých voličů, důvěru občanů, respekt u vůdčích ústavních činitelů, osobnostní kredit, dokonce i povinnou úctu k hlavě státu. Nepoliticky myslící si ho neváží pro jeho „jelcinovský syndrom“. Politici pro voluntaristickou interpretaci Ústavy a politicky myslící lidé pak pro jeho destabilizování stavu v zemi. Velká část pozorovatelů politické scény pak pro jeho neskrývané urážení každého a všech, jakož i pro neschopnost zakrýt svou touhu po pomstě. Pokud ještě někdo věřil, že vláda údajných odborníků „zemanského“ správce Rusnoka je krokem ke stabilizaci země, brzy pochopil svůj omyl, to když se ukázalo, že skoro polovina z nich kandidovala do sněmovny za stranu Zemanovců a druhá polovina se na svých postech chovala jako zběsilí kádrováci. Občané si přejí stabilitu vládnutí. Zeman ji nejen nepodporuje, ale viditelně rozkolísává. Přiznám se, že Sobotka projevuje svatou trpělivost vůči prezidentovi, který se chová tak, jak byl vychováván, čili jako rozmazlené děcko. Zeman jako nějaký královský otec vdavekchtivé princezny si vymýšlí stále další a další úkoly pro budoucího premiéra. Že přirovnání k samolibému králi není nepříhodné, dokázal Zeman kupříkladu včera v rozhovoru pro ČTK, když se samolibostí mocnáře označil svůj postup ve věci lustrací za gesto dobré vůle ze své strany. Hraje si už na něco, čím nikdy nebyl a určitě nikdy nebude. Od svých předchůdců se totiž liší zásadně. Ti v krizových dobách přispívali k uklidnění, on naopak krizi když ne vždy rozdmýchává, tak určitě nemírní.

Myslím, že o tom žádný znalec situace nepochybuje. Ukrajina je za prvé pro vstup do EU příliš velkým státem a za druhé vadí světovládným choutkám Bílého domu její možné spojenectví s Ruskem. Je tedy výsostně zapotřebí ji rozbít. Kdo zná etnické složení Ukrajiny, dobře ví, že zemi tvoří fakticky tři stejně velké celky. V jednom se mluví rusky, ve třetím ukrajinsky a v prostředním je to tak na půl. Jedním z nepopiratelných výsledků turbulencí na konci minulého století byl rozpad větších slovanských států. Udrželo se jenom Polsko a právě Ukrajina. Dlouhodobě neskrývaným záměrem USA je parcelace Ruska, které si, podle geostratégů Spojených států nezaslouží vlastnit tak velké a především na suroviny bohaté území. V Amerických politických plánech je už dávno Rusko rozdělené na Evropskou část, středoasijskou a východoasijskou část. Poslední by se měla stát satelitem Číny a střední v područí USA, kterým se daří v této části už nyní mít, po rozpadu SSSR, významný vliv. Rozbitím Ukrajiny by se dostaly USA zase o něco blíže k hranicím Ruska a při tom by to odnesla hospodářsky EU, které by se musela postarat o ekonomický růst doslova zaostalé, na suroviny chudé země. Je otázkou, zda by se Evropě povedlo ze zbytku Ukrajiny, který by jí spadl do klína, udělat alespoň obilnici, jak si to představoval už Hitler.

. Lenin byl praktický, realistický a skutečný machiavelista. Dokázal se spojit s kýmkoliv, koho šlo využít pro dosažení cílů, jež sledoval. Vzpomněl jsem si na jeho politickou metodu nyní, když ČSSD „musí“ uzavřít koalici s ANO, chce-li vládnout. V globalizujícím se světě totiž vznikla třída skutečných vládců, sestávající z celosvětových finančníků. Tento stav je základním rysem současné epochy kapitalismu, odlišující ji od všech předchozích forem kapitalismu. Pokud jsem sledoval vstup Babiše do politiky, zaznamenal jsem, že se prezentoval sice jako miliardář, ale vždy jako „makající“ podnikatel. Odborně řečeno, patří mezi produkční kapitalisty. Poslední ekonomická krize, které ještě pořád není konec, byla prokazatelně zaviněna globálně působícími finančníky. Doba si proto žádá postavit všechny lidi proti této supertřídě globální nadvlády. Politici nemohou ve skutečnosti efektivně vládnout, dokud „investoři“ mají reálně větší bohatství, než mnohé státy. Je proto podle mého soudu vhodná doba využít vlivu, bohatství, angažovanosti produkčních kapitalistů k sociálnímu souboji se světovými finančníky. Lenin by se o to určitě pokusil. Za pomocí „nižší kasty“ kapitalistů, by se v prvé fázi svého záměru snažil zlomit moc a vliv současné nejvyšší kapitalistické kasty.

Senátoři Miroslav Antl a Eliška Wagnerová navrhli novelu trestního zákona, která by omezila poslaneckou imunitu. Návrh reagoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který svým rozhodnutím vyňal bývalé poslance Tluchoře, Šnajdra  a Fuksu z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, kteří jejich rezignaci na funkce označili za korupční jednání, jelikož za odměnu získali výnosné posty. Jsem toho názoru, že Nejvyšší soud nejenže překročil svou pravomoc, ale především se choval protiústavně. Senát návrh svých kolegů dneska zamítl. Je mi celkem jedno, kdo ze senátorů jak hlasoval. Ovšem pokud i v senátu jasně ovládaném ČSSD neprojde návrh na rozumné omezení imunity, pak jsem toho názoru, aby jim imunita byla odebrána úplně. Vždyť za současného stavu se politici na půdě sněmovny mohou beztrestně snad i pozabíjet a nemusí to být nakonec trestným činem, pokud se najde soudce, který to uzná za „projev svobody“ na půdě parlamentu. Když nebudou mít imunitu, tak alespoň budou muset být k sobě slušní a už vůbec si nebudou moci dovolovat urážet dokonce občany, jak to často stává. Začněme s bouráním oligarchie, skryté pod pláštíkem jakési demokracie zrušením jakýchkoliv privilegií poslanců.

Známý komentátor Mitrofanov uveřejnil v sobotním vydání deníku Právo text, jímž obnažil další problém zastupitelské demokracie. Celý poslední sloupec jeho komentáře si zde raději zacituji: „…Babiš nebude moci existovat ihned ve třech různých podobách a ve všech skutečně fungovat bez narušení podstaty látky. Jinak řečeno, nemůže být hodnověrný, kdy bude zároveň řídit jako firemní diktátor Agrofert nebo přinejmenším mít na jeho řízení základní vliv, ve stejnou chvíli působit jako člen demokratické vlády ve vysokém postavení a k tomu ještě dodržovat pravidla parlamentní demokracie jako poslanec. Dokud to byl jen velký muž byznysu, nebylo jeho chování prioritně ve veřejném zájmu. Když se ale dobrovolně dal do služeb státu, máme všichni nárok po něm chtít, aby si vybral, čím chce být. Zda predátorem, či zaměstnancem voličů“. Konec citace. Předpokládám, že Mitrofanov je alespoň natolik demokratem, že neupírá nikomu, tedy ani miliardáři, aby se stal profesním politikem. Pouze asi chce vnutit čtenářům představu, že poslanec, který se pro dobu výkonu mandátu vzdá vedení firmy, s ní automaticky už nebude mít opravdu, „doopravdy a docela skutečně“ naprosto jistě, nic společného. Což je buďto naivita, nebo krytí podvodu. Právě naopak. Je potřebné, aby všichni nejen politici, ale i občané věděli, že takový poslanec při každém svém projevu, při každém jednání či nakonec samotném hlasování je tím, čím opravdu je, tedy velkopodnikatelem. Dlouhodobě demokratické země s „dospělácky“ vyvinutou politickou kulturou, mají již dávno v jednacích řádech parlamentů klauzuli, která každému poslanci nařizuje, aby před svým vystoupením řekl, zda je na projednávané věci nějak osobně zainteresován. Pokud jsme země alespoň trochu demokratická, není možné, abychom komukoliv zakazovali účast na „službě státu“, ani ve vládní funkci. Jen musíme najít mechanismy, podle nichž všichni jasně dokáží posoudit, kdy takový politik ještě vykonává službu státu a kdy už jenom sám sobě. Nemohu se zbavit dojmu, že Mitrofanov je dobrým komentátorem pouze tehdy, když píše o vnitřních vztazích v ČSSD. Jakmile však zabrousí do obecnějších politických problémů, tyk na sebe příliš rychle prozradí, že v podhoubí jeho myšlení něco chybí.

Celý život jsem podrobně sledoval knižní produkci v naší zemi. Proto nemohlo uniknout mé pozornosti, že brzy po převratu se v prodejnách knih objevovaly neobvykle výpravné, také přiměřeně drahé, publikace o generálech německého wehrmachtu velících vojskům za druhé světové války, o konkrétních úspěších významných německých vojáků v té zabíjecí hysterii a podobné. Napřed jsem to vnímal, jako poněkud prostoduchý pokus o komplexnější pohled na historii druhé světové války. Leč pak začaly vycházet knihy o samotném Hitlerovi a nejen o něm, ale o jednotlivých aspektech jeho života, vztazích, myšlenkách a činech. Samozřejmě pak i o celém hnutí jeho nástupu k vůdcovství nad národem svým i obyvateli Evropy. To už mi vážně začalo vadit. Nikdy jsem žádnou ze jmenovaných publikací nečetl, ale vadila mi samotná jejich existence. Naopak mi nevadilo, když byl do češtiny konečně přeložen Mein Kampf. Byl jsem rád, že i Češi si mohou přečíst, pokud to vůbec někdo dokáže dočíst až do konce, příliš průhledné stupidity nacistického „fírera“. Naprosto jsem ale zpozorněl, když účel oněch publikací převzala televize a dokonce veřejnoprávní. Tehdy jsem si všímal, že se sice vždy tvorby tvářila jako odsudek, jenže…proč pořád dokola prezentovat Hitlera, a až do detailů hovořit o celém dění v tehdejším Německu? Proč neustále rozebírat, dokonce z odborného pohledu vojenských stratégů “ bitvy na východní frontě“? Proč doslova studovat Hitlerův život, motivaci jeho touhy po moci, dokonce i jeho soukromí prezentovat skoro pod drobnohledem? Začal jsem hledat odpověď na otázku nejen proč, ale kdo si neustále přeje, aby byl Hitler a jeho doba neustále na obrazovkách?! Komu záleží na tom, aby se prostě a jednoduše na něj nezapomnělo. Odpověď se přece nabízí sama. O kom se pořád mluví, ten je čím dál populárnější. Podvědomě ho, i kdyby to byl sám satan, lidé vnímají a berou za cosi známého. Koho nechci, tak o něm přece pořád nemluvím. Manipulanti celosvětovým veřejným míněním si jednoduše pod pláštíkem odsuzování, dovolují hitlerismem nasáknout co nejsilněji celý veřejný prostor. Proč asi. No protože jim to vyhovuje. Protože navykají lidi na to, že se jednou jeho „památka“ v podobě nápodoby vrátí. „Oni“ ho potřebovali kdysi a budou ho potřebovat zas!