V akademické obci se vede vášnivá debata o přípravě zákona o vysokých školách.  Nebylo by na tom nic k divení, pokud by nešlo o zákon poněkud účelový. Iniciací jeho urychleného přijetí bylo Zemanovo odmítnutí jmenovat profesora, což je podle mne příliš nicotný důvod ke změně nejen zákona, ale dokonce Ústavy. Každý, kdo kandidoval na funkci prezidenta věděl, jaké jsou její povinnosti, vyplývající z Ústavy. Pokud některé neměl v úmyslu plnit, neměl kandidovat, nebo měl jasně voličům sdělit, že hodlá tu, či onu konkrétní kompetenci změnit. Jsem proto toho názoru, že měnit Ústavu kvůli vrtochům jakéhosi střečkujícího starocha, nemá opodstatnění. Zeman se tváří, že se vzdává jakéhosi svého práva, ale to je zásadní omyl. Krutou pravdou totiž je, že odmítá plnit svou ústavní povinnost a to by se nemělo promíjet nikomu. Takže by měl, coby zákonů dbalý politik, abdikovat. Na druhou stranu je pravdou, že v současnosti je vysokoškolských profesorů obrovské množství. Ne jako na začátku minulého století, kdy tato tradice u nás vznikla. V právním státě by tedy v prvé řadě měl být vydán zákon o změně statutu profesorů VŠ a pak teprve měnit způsob jejich jmenování, čili Ústavu. Osobně nevidím žádný důvod, aby akademičtí učitelé získávali tituly profesora na celý život a dokonce v jakémsi obecném pojetí. Profesory by měly podle odborných potřeb „vytvářet“ katedry, či fakulty a jmenovat by je měl pouze rektor a to jen na dobu, po níž učiliště jejich potřeby využívá. Pokud s titulem odejde konkrétní osoba do penze, tak by se snad její titul mohl uchovat ve formě „emeritního profesora“. Popsaný způsob jmenování profesorů by podle mne i posiloval autonomii vysokých škol, po níž tyto stále více volají.

Když se Lidovci v předminulých volbách nedostali do Sněmovny, uváděla se různá zdůvodnění oné události. Nikdy jsem si ale nevšiml, že by mezi nimi bylo vzpomenuto to, jež bylo podle mne rozhodující. Lidovci v postavě Čunka ztratili důvěru onoho malého zbytku svých voličů, kteří se rekrutují z jihu Moravy. Ti Čunka odmítali pro jeho rasismus, korupčnost a podivuhodné bohatnutí. To všechno se na bohabojném a především pracovitém Slovácku a okolí nenosí. I když je Čunek ještě pořád senátorem, Lidovci o něm nyní nemluví. A dělají dobře, že ho nejen neprotěžují, ale vůbec nepřipomínají. Dnešní jejich vedení má a bude mít již tak dost velké problémy. Po návratu do sněmovny by jim spíše svědčilo zůstat v klidnějších vodách opozice, než být ve vládě a ještě k tomu prakticky v opozici proti několika zásadním předvolebním slibům dvou zbývajících koaličních stran. Poslanci, ale především členové vlády z KDU-ČSL si nebudou moci dovolit dělat nějaké větší chyby, jinak opět ztratí přízeň prakticky regionálních voličů a to by asi znamenalo definitivní odchod z politické scény.

V Japonsku se prý za datum narození pokládá den početí. Sice nevím, zda to je skutečnost zapsaná v osobních dokumentech, ale zmíněná myšlenky mne přivedla k otázce, uvedené v titulku. Jmenovaný izraelský politik, ba spíše především válečník, utrpěl ve svých nedožitých 77tinách – 4. 1. 2006 cévní mozkovou příhodu. Od té doby už jenom existoval ve vegetativním stavu. Z kómatu se totiž neprobral. Letos 11. ledna, čili po celých sedmi letch, zemřel a dneska byl pochován. Osobně mne zajímá, kdy fakticky zemřel. Z vědeckého – tedy medicínského hlediska, je to nezpochybnitelné, ale co z hlediska různých náboženství, či dokonce z hlediska obecného duchovna?

Historikové hlavního proudu se dneska vesměs shodují na tom, že dvacáté století bylo velmi krátké, prakticky totiž trvalo jen tři čtvrtiny století. Do tohoto zkráceného století totiž řadí události od zahájení první světové války po rozpad SSSR. Hranicemi minulého století tedy jsou letopočty 1914 a 1991. Sovětský svaz přestal oficiálně existovat 26. prosince 1991. Velká válka, později pojmenovaná jako První světová, byla zahájena 28. července 1914, kdy císařství Rakousko-Uherské vyhlásilo válku království Srbskému. O den později císařské loďstvo na Dunaji začalo ostřelovat Bělehrad. Za následující čtyři roky se prakticky místní spor rozrostl v celoevropský až celosvětový konflikt Především se ale transformoval z války států, na válku vysoce sociální. Tvrdím, že konflikt z let 1914 – 1918 nebyl světovou válkou, ale politicko-sociální revolucí. Šlo o poslední evropskou válkou aristokracie s měšťanstvem, feudálů s buržoasií, tedy vlastníků půdy s průmyslníky a obchodníky, ergo kapitalisty. Podle této teze pak byla Druhá světová válka teprve první válkou kapitalistů se zbytkem lidstva. Zdůrazňuji ono slovo teprve, protože i válka kapitalistů s feudály měla několik kol.

V Evropě prý žije jen 766 dolarových miliardářů s celkovým bohatstvím 2,12 bilionu. V celém světě je těchto bohatých lidí (průměrně vlastní tři miliardy) pouhých 2170 a úhrnem disponují 6,5 biliony dolarů. Pro ilustraci: zhruba desetkrát méně lidí, než má Jindřichův Hradec obyvatel, disponuje majetkem představujícím hodnotu, kterou celá česká stávající ekonomika vytvoří za 32 dlouhých let. Egon Bondy o těchto lidech asi před patnácti lety řekl, že tak malé množství lidí nemůže být třídou, ale mafií. Pokud je to pravda, tak to jenom dokazuje, že ačkoliv byl vzdělán jako marxista, nepochopil Marxe. Podle zmíněného klasika jsou lidé se stejným vztahem k produkčním prostředkům společenskou třídou. Zmínění miliardáři patří prakticky všichni k „profesi“ investorů, čili vlastníků finančního kapitálu. Stejný vztah ke kapitálu, jako uvedení miliardáři, mají rovněž dolaroví sto a desetimilionáři. A těch je už velké, ba až nespočetné množství. I když všichni z nich samozřejmě nejsou čistými investory, ale třeba jen rentiéry, či produkčními kapitalisty, mají k finančnímu kapitálu stejný vztah a z toho plynoucí zájmy. Jsou tedy jednotnou třídou, ať chtějí, či ne, ba dokonce i když to popírají, protože v sociálních vztazích se budou vždy chovat podle svého zásadního zájmu, plynoucího z jejich dominantního vlastnictví. V mých očích tato třída je v současnosti jedinou, skutečně vládnoucí – a poprvé v dějinách konečně globální, společenskou vrstvou.

Jiří Přibáň, profesor na Univesity of Wales, je v posledních dvaceti letech jedním z nejznámějších teoretických právníků u nás. V den mých posledních narozenin s ním publikoval deník Právo tradiční, sobotní, celostránkový rozhovor. Na všechny otázky odpovídal neotřele. Mimo jiné kritizoval Ústavní soud za výroky o Klausově „velkoamnestii“, Nejvyšší soud za rozhodnutí o superširoké poslanecké imunitě, Zemana za jeho snahu o posun výkladu svých ústavních pravomocí. Přibáň tvrdí, že Zeman se snaží textu Ústavy vnutit úplně jiný význam, než na jaký jsou občané i politické reprezentace zvyklé. Nejvíc mne však zaujal názorem na Zemanovy snahy zasahovat do tvorby vlády, což je  v současnosti nejakutnější problém. Přibáň nevidí momentální a především potřebně rychlé řešení jmenování vlády ani v kompetenčním sporu, ani v ústavní žalobě. Nátlak prezidenta na politiky, kteří sestavují vládu, navrhuje řešit originálněji. Cituji: „ Pokud by se však prodlužoval a měl přerůst v ústavní konflikt mezi prezidentem a parlamentními stranami, tak Sněmovna může pro změnu například ekonomicky paralyzovat fungování prezidentského úřadu“, konec citace. Vnímám to také jako podstatně jiný výklad Ústavy. Sněmovna by vůči Hradu vystoupila jako jednoznačně nadřazený ústavní orgán, tak jako tomu v parlamentní demokracii má být.

Katolická církev je nepochybně po dvě tisíciletí vlivným činitelem globalizace lidské civilizace, už kupříkladu jen svou snahou o universalismus. Ovšem nejvíc prospěla globalismu, čti dočasné nadvládě světa finančníků, až ve dvacátém století a to volbou nesmiřitelného antikomunisty Karola Vojtly za papeže. Jan Pavel II. skvěle zapadl do klanu neoliberálních světalídrů od Reagana přes Thatcherovou po Bushe, kteří dokončili zničení prvního pokusu o zrušení nadvlády bohatých nad globalizujícím se lidstvem. Totálním zničením světa odporu vůči celoplanetárnímu kapitalismu, se však všichni současní vládci dostali do těžce řešitelného problému. Všesvětoví predátoři, pro něž je komunismus existenčním nebezpečím, totiž přerostli přes hlavu politickým reprezentantům všech zemí a vážně tak ohrozili sociální klid a dokonce celospolečenskou stabilitu na planetě. Do tohoto stavu přichází Vatikán opět s volbou „politicky“ determinovaného papeže. Papeže, velebícího chudobu. Zatím se František vyhnul původní katolické verzi této dogmatiky, podle níž chudí „projdou uchem jehly“ do království nebeského, čili té směšné vidině věčné blaženosti pro trpící zde na Zemi. Ovšem rovněž tak zatím nenašel lepší koncepci, než vyzývat všechny bohaté ke střídmosti, solidaritě s chudými a k ostatním obligátním moralitám údajné solidarity, dobročinnosti až odpovědnosti za pouze „svěřený“ majetek. Dokonce i osobní vzdání se některých honosností, jako zlatého prstenu, purpurového roucha a jiných znaků papeže, ještě neznamená ze strany papeže nic nově převratného. Uvítal bych spíše první kroky na jistě dlouhé cestě k chudé církvi, ba dokonce k organizační koncepci prvotních křesťanských společenství. Tedy nejen vzdání se nesmírného bohatství včetně uměleckých pokladů, ale především od nich odvozené centralizované moci papežství. Když se kdysi Jan Pavel II. zeptal „Matky Terezy“, co pro ni může udělat, tak prý mu řekla, aby pro chudé světa otevřel poklady Vatikánu…a hned bylo mezi ní a Vatikánem „vymalováno“. Sice se stala po své smrti blahoslavenou ještě z moci Jana Pavla II., leč to bylo tak všechno, jak se Vatikán s jejím přáním vypořádal. František stojí před velkým dilematem nejen svým, ale celé „své“ církve. Lidstvo se ze spárů civilizačních predátorů totiž dostane tehdy a jenom tehdy, když je podřídí opravdové celospolečenské moci a nebude se neustále doprošovat jen a pouze jejich humanity.

Zájem o křeslo ministra zemědělství ze strany ČSSD, byl jenom divadélkem pro straníky, především z jižní Moravy, kteří Sobotku už dávno považují za „pražáka“. Stínovým ministrem zemědělství v ČSSD byl totiž Hašek. Sobotka ale vůbec nepotřeboval, aby tento podrazák, se dorval do jeho vlády. Musel ale pro oko o takové ministerstvo sehrát bitku, aby jihomoravany zbytečně neprovokoval. Předem si ale určitě zajistil, aby flanďáci boj o své prioritní křeslo nevzdali. Vždyť co by jim tak asi řekl všehochtivý Duka, kdyby nechali církevní kšeftaření s půdou a lesy kontrolovat „cizí“ a navíc nepřející politiky. Takže, jak se zdá, po včerejšku je spokojenost na všech stranách. I Hašek může pokračovat ve svých piklech, jejichž druhé kolo zahájil osobní režií posledního zasedání krajské konference ČSSD jihomoravského kraje.

Bělobrádek se v té Americe nic nepřiučil, jak lze pozorovat. Vyjednávání o sestavení vlády změnil ve vydírací nátlak, což je taktika Lidovců používaná po celou dobu jejich existence. Již před nějakým časem „roztroušený sklerotik“ považoval pouhá dvě ministerstva pro svou stranu za almužnu. Včera nakonec vykřikoval, že buď dostanou ministerstvo zemědělství, nebo nepůjdou do vlády. Sobotka totiž nabídl Lidovcům ministerstva práce a dopravy. Osobně nechápu, proč ČSSD tak tvrdohlavě lpí na ministerstvu zemědělství, ale naopak chápu, proč na něm trvají Lidovci. Od dob „svatouškovského“ Luxe totiž existují na každém okrese tak zvané zemědělské správy, které kdysi bývalý předseda „černoprdelníků“ obsadil svými straníky, takže fungovaly mimo jiné i jako okresní sekretariáty jeho strany. Mít po celé zemi síť svých středisek je k určitě k nezaplacení, zvláště když jsou financovány ze státní kasy. Z Bělobrádkova včerejšího vystoupení mne nejvíc zaujalo prohlášení, že prezident, u něhož byl právě na návštěvě, jejich požadavku rozumí, aniž veřejnosti odůvodnění požadavku nějak ozřejmil. Čteno tedy se znalostí politické reality v ČR, tím předseda Lidovců jenom práskl na Zemana, že se mu hodí jakýkoliv zádrhel, který Sobotkovi komplikuje život. Bělobrádek se chová jako puberťák, který neví, co vlastně chce. Napřed se nechá zvolit za místopředsedu sněmovny a teď se rve o ministerstvo, do jehož křesla se chce sám posadit, jak vyplynulo z debaty u prezidenta. Nevím, ale od začátku jsem považoval za největší riziko v sestavě této vládní koalice Lidovce, pro jejich bezohledné vyděračství. Snahu o získání ministerstva zemědělství ještě nepovažuji za příliš významnou, ale být Sobotkou, pověřil bych nějakou šedou eminenci své strany, aby sondovala Úsvit o možné budoucí vládní spolupráci. Dřív, nebo později se Sobotka stejně dostane do situace, kdy bude muset alespoň vyhrožovat tím, že Lidovce pro svou vládu nepotřebuje.