Katolická církev je nepochybně po dvě tisíciletí vlivným činitelem globalizace lidské civilizace, už kupříkladu jen svou snahou o universalismus. Ovšem nejvíc prospěla globalismu, čti dočasné nadvládě světa finančníků, až ve dvacátém století a to volbou nesmiřitelného antikomunisty Karola Vojtly za papeže. Jan Pavel II. skvěle zapadl do klanu neoliberálních světalídrů od Reagana přes Thatcherovou po Bushe, kteří dokončili zničení prvního pokusu o zrušení nadvlády bohatých nad globalizujícím se lidstvem. Totálním zničením světa odporu vůči celoplanetárnímu kapitalismu, se však všichni současní vládci dostali do těžce řešitelného problému. Všesvětoví predátoři, pro něž je komunismus existenčním nebezpečím, totiž přerostli přes hlavu politickým reprezentantům všech zemí a vážně tak ohrozili sociální klid a dokonce celospolečenskou stabilitu na planetě. Do tohoto stavu přichází Vatikán opět s volbou „politicky“ determinovaného papeže. Papeže, velebícího chudobu. Zatím se František vyhnul původní katolické verzi této dogmatiky, podle níž chudí „projdou uchem jehly“ do království nebeského, čili té směšné vidině věčné blaženosti pro trpící zde na Zemi. Ovšem rovněž tak zatím nenašel lepší koncepci, než vyzývat všechny bohaté ke střídmosti, solidaritě s chudými a k ostatním obligátním moralitám údajné solidarity, dobročinnosti až odpovědnosti za pouze „svěřený“ majetek. Dokonce i osobní vzdání se některých honosností, jako zlatého prstenu, purpurového roucha a jiných znaků papeže, ještě neznamená ze strany papeže nic nově převratného. Uvítal bych spíše první kroky na jistě dlouhé cestě k chudé církvi, ba dokonce k organizační koncepci prvotních křesťanských společenství. Tedy nejen vzdání se nesmírného bohatství včetně uměleckých pokladů, ale především od nich odvozené centralizované moci papežství. Když se kdysi Jan Pavel II. zeptal „Matky Terezy“, co pro ni může udělat, tak prý mu řekla, aby pro chudé světa otevřel poklady Vatikánu…a hned bylo mezi ní a Vatikánem „vymalováno“. Sice se stala po své smrti blahoslavenou ještě z moci Jana Pavla II., leč to bylo tak všechno, jak se Vatikán s jejím přáním vypořádal. František stojí před velkým dilematem nejen svým, ale celé „své“ církve. Lidstvo se ze spárů civilizačních predátorů totiž dostane tehdy a jenom tehdy, když je podřídí opravdové celospolečenské moci a nebude se neustále doprošovat jen a pouze jejich humanity.