Je tomu letos 35 let, co jsme se s horníkem, který pracoval na dole ČSM a který před rokem 1969 byl mládežnickým funkcionářem celostátní působnosti dohodli, že budeme jako jiní aktivisté politického a nejen politického podzemí, rovněž vydávat samizdat. Nazvali jsme jej tehdy „NNNNN“ čili „Naše noviny, neb nehorázné názory“. Netajím se tím, že mne k názvu inspiroval tehdejší slogan „sedmi N“ v určité době velmi rozšířený na „naší“ šachtě zejména mezi havíři, jež byl jejich odpovědí na šikanu ze strany poněkud málo schopných, leč o to víc politicky věrných techniků. Sedm N se vykládalo slovy: „Nás nikdo nikdy, nikterak ničím, nemůže nasrat!“ Když jsem pak obnovoval v počítačové době pět vydávání samizdatu, tentokrát v postpřevratové éře, vrátil jsem se k onomu původnímu názvu, leč v praxi jsem, asi pod vlivem bujícího hulvátství, pomalu opouštěl jedno N, jímž je nehoráznost. Když ale čtu texty nejen různých blogerů, ale dokonce státních úředníků, především obslužnou kamarilu Klause, rozhodl jsem se vrátit k nehoráznosti. V té se ale hodlám vyžívat nikoliv v blogu, ale především, ne-li jenom, v delších textech.  A začnu hned dneska.

S vysokou pravděpodobností je to konflikt na Ukrajině, co způsobilo v Rusku oživení kauzy „Gorbačov“. Víc jak dvacet let existují v Rusku, ale nejen tam síly, které volají po obvinění Gorbačova. Za vlády opilce a zlosyna Ruska číslo jedna, se nedalo očekávat, že k něčemu takovému dojde. Ale předpokládal jsem, že za vlády Putina k trestnímu stíhání Gorbačova přece jenom nastal čas. Způsobil totiž Rusku, ale samozřejmě nejen jemu obrovské škody, dokonce horší, než poslední velká válka. Osobně jsem přesvědčen, že Gorbačov byl zrádce a ne naivní politický hlupák. Pokud se schopnosti státníka posuzují podle toho, jak dopadl stát pod jeho vedením, pak je Gorbačov dokonce horším státníkem, než Hitler. Německo přece jenom přežilo, ale SSSR totálně zanikl. Pokud se v současnosti rozvíjí iniciativa žádající soudní stíhání Gorbačova, je opravdu poslední možnost. Ten domýšlivec nemá právo dožít svůj čas jako každý jiný slušný člověk. Přinesl svému lidu tolik utrpení, celému světu tolik těžkostí, že je naprosto správné, aby ještě za svého života se od lidu, národa a světa dověděl, že je zločincem nejvyššího stupně. Nezáleží na tom, zda bude nějak potrestán, protože žádný trest by pro něj nebyl dost velký, ale je spravedlivé, aby neodcházel z tohoto světa s aureolou velikána, jakou nosí, když je považován za největšího Němce v dějinách, či dokonce Brita. Plně proto podporuji iniciativu za trestní stíhání Gorbačova, která se v Rusku rozbíhá.

Všichni, kdo mají rádi spekulativní teorie, mohou být štěstím bez sebe. Dostali totiž nový velký prostor pro své zkoumání. Přece podle nich žádný přemýšlivý člověk nebude věřit, že vzpoura prozápadních Ukrajinců se vzepjala jen tak, sama od sebe. Všichni politicky znalí zase ví, že „štěstí“ přeje připraveným. Čili. Spouštěčem možná byla živelná akce, ale okamžitě byla využita všemi připravenými, CIA počínaje a Ruskem konče. Také všichni čeští jestřábi, válkychtivci ba i Havlem na čas osleplí vlastenci, se mohou radovat. Získali výjimečný argument pro své zmrtvýchvstání. Jediné, co k dalšímu svému prospěchu potřebují, jsou samozřejmě peníze. Proto je základním úkolem všech jim poplatných sdělovadel, čti oblbovadel, aby tezí o strachu z Ruska zaslepili veřejné mínění, které pak snadno zkousne zvýšení nákladů na armádu, zbrojení, součinnost s NATO, ba až přítomnost vojsk této mrtvoly bipolárního světa na našem území. Alespoň si trochu užijí naše prostopášné holčice. Zaujalo mne v prvním květnovém Magazínu deníku Právo, jak všichni dotazovaní, od herců, přes spisovatele po mecenáše, jednoznačně jsou pro zvýšení nákladů na armádu. Dokonce by sem tam někdo nebyl ani proti povinné vojenské službě, nejlépe všech mladých bez rozdílu pohlaví, jako je tomu v Izraeli. Neboť, světe div se. Ne už Německo, jako tomu bylo po celých tři sta, přesněji posledních tisíc let, ale jedině Rusko nás ohrožuje. I když si všichni oslovení ani možná nevšimli, že s ním už vůbec nesousedíme. To si asi myslí, že si na Rusku dodávky ropy a plynu vynutíme vojenskou silou, nebo co. Holt blázni byli, vždyť kordy měli. Ale rozumu stále velký deficit. Vydali jsme se před čtvrt stoletím na Západ a s ním se také staneme bezvýznamným, protože jeho čas už dávno minul. Všechno děláme pozdě. Zhlouple rozvíjíme stavbu dálnic, když se ke konci svažuje éra individuální dopravy, zbavujeme se zemědělské produkce, když ceny potravin budou v budoucnu pořád jenom růst a prodali jsme všechno svoje zlato, když se blíží doba jeho hodnotové jedinečnosti. A teď se chováme jak puberťáci, kteří si myslí, že budoucnost lidstva bude spočívat na předpotopním šíření nenávisti a jiných válečných hnusot, místo naprosto nezbytné spolupráce všech lidí a států na této planetě, pokud chceme alespoň přežít, ne se mít stále lépe a lépe, jak si to představují magoři pokroku a věrozvěsti všemocnosti člověka.

Zeman kdysi prosadil, aby se v ČR oslavoval konec druhé velké války už 8. května. Osobně jsem to považoval za největší blbost, jakou jsem o konci války v Česku slyšel. Konec války nastolil přesně definované, poválečné uspořádání Evropy. To bylo naprosto zásadně změněno politickými převraty v zemích sovětského bloku, následnou expanzí NATO a především sjednocením Německa. Pokud přesně před týdnem babča Merkelová řekla, že, cituji: „Rusko akcemi na Ukrajině narušilo poválečnou mapu Evropy“, tak to už ono Bismarckovo oprávnění lhát v době „války“ hodně přepískla. Vždyť to Němci především změnili poválečné uspořádání Evropy. Je vidět, že bábuška je dobrá tak do mírové pohody, ale na řízení politiky v konfliktních situacích prostě nestačí. Překonala v mých očích blbost Zemana.

? Dluh se považoval celé desítky let za motor hospodářského růstu. Nejen proto jsou ale v současnosti všechny země EU zadlužené, mnohé dokonce tak, že svůj dluh nikdy nemohou splatit. Zadlužené jsou rovněž proto, že od poslední světové války udržují stále se zvyšující životní standard svých obyvatel. Především jsou ale zadlužené proto, že soukromí vlastníci peněz zvyšují neustále nejenom své zisky, ale dokonce i jejich míru. Jen tak se může ve vlastnictví několika kumulovat bohatství všech, jež se navíc „odklání“ do zemí s co nejnižší mírou zdanění, čili do poeticky nazývaných daňových rájů. Političtí mocnáři Evropy i jejích jednotlivých států se neustále snaží nařizovat limity zadlužení, leč představitelé nejlidnatějších zemí je stejně nedodržují, takže dluhová situace je stále kritičtější. Protilidová fronta evropských politiků se již nejméně dvacet let snaží prosadit dokonce jakýsi fiskální pakt, čili závazná pravidla pro rozpočty jednotlivých zemí, jež by učinila přítrž neustálému růstu státních dluhů. Marnost nad marnost a všechno je marnost. I když budou přijata, stejně je nakonec většina států opět nebude dodržovat, protože jejich realizace by zásadním způsobem snížila životní úroveň naprosté většiny občanů. Globální finanční světapáni by napřed museli zrušit daňové ráje, což nikdy v konkurenční honbě za co nejvyššími zisky neudělají. Takže prosazování rozpočtového paktu je dalekosáhlou drzostí finančníků a zoufalstvím jejich obslužných elit, včetně politických mocipánů. Nezbývá tedy nic jiného, než valit hovniválskou kouli dluhů po šikmé ploše dál a dál. Všichni prozíravější ovšem vidí, že na jejím konci je jediné řešení. Odepsání všech, či alespoň většiny dluhů, jak to dělali Židé již v biblickém období. Fiskální pakt, který tak zarputile prosazují političtí pohlaváři EU, není tedy ničím jiným, než marnou a tudíž ubohou snahou alespoň co nejvíc oddálit neodvratné.

Dneska byli prohlášeni za svaté dva papežové minulého století. Byla to ve Vatikánu obrovská slavnost, na níž prý se zúčastnilo kolem milionu diváků. Pro mne byli vždycky svatí něco jako hrdinové socialistické práce, vyhlašovaní později, podle církevního vzoru, v zemích sovětského bloku. Stejně jako třeba mučedníci, kteří zase byli cosi jako hrdinové Sovětského svazu, vyhlašovaní za druhé světové války. Patřilo k dobrým zvykům katolických mocnářů, že své svaté vyhlašovali teprve tehdy, když už nejen nemohl žít nikdo, kdo je osobně znal, ale ani nikdo, kdo by o nich slyšel vyprávět jejich současníky. Což bylo podle mne velice rozumné, protože tak už nebyl nikdo, kdo by si je pamatoval jako obyčejné smrtelníky, lidi z masa a kostí se všemi možnými lidskými chybami. Svatořečení Jana Pavla II. si vynutili fanatičtí Poláci, jen se divím, že český veleduch Duka v tomto případě vůbec nehovoří o luze. Současní katoličtí pohlaváři udělali moc dobře, že zároveň s exkardinálem Vojtylou prohlásili za svatého rovněž Jana XXIII. To byl totiž opravdu největší papež minulého tisíciletí. Zahájil reálnou modernizaci církve, jako se kdysi Chruščov pokusil modernizaci KSSS. Jan Pavel II. byl naproti tomu umrtvovatelem modernizace, jako jím byl zase Brežňev v celém komunistickém hnutí. Jen Pavel II. byl víc světovým antikomunistickým činitelem, než duchovním vůdcem, tak jako je současný dalajláma víc politikem, než duchovní osobou. Nesledoval jsem dnešní Vatikánský ceremoniál, protože prakticky každé veřejné činění katolické církve považuji za pouhopouhé divadlo pro prostý lid, zvláště s ohledem na jeho okázalost, čti kostýmovou výpravnost. Prostě trapné se vší tou pompou a rádoby sepětím s nebesy.

Dění na Ukrajině doslova jedinečným způsobem dokázalo, že v politice neexistuje a ani nemůže existovat, objektivní hodnocení situace. Alespoň u našich politiků, ale zdá se, že ani na celém Západě.  Od samého počátku demonstrací v Kyjevě, se individuální pohledy na události odvíjely jen podle sympatií k té či druhé straně konfliktu. Zatím co příznivci moci hovořili o státním převratu, sympatizanti demonstrantů naopak o lidovém odporu, až revoluci. Obojí měli pravdu. Janukovyč byl svržen způsobem, který neodpovídal Ukrajinské Ústavě, takže šlo o státní převrat formou revoluce, dokonce násilné a ozbrojené. K takové události se nelze postavit indiferentně. Politik ji buďto uzná za „právoplatnou“, nebo ne. Jiná varianta není. Rusko odmítalo jednat s pučisty, svět ale naopak, právě Rusku natruc, je ihned vnímal jako novou vládu země, kterou nejen uznával, ale i podporoval. Tím se všichni aktivně zúčastnění stali faktickými účastníky celého konfliktu. A v takových dobách už dále nikdy nerozhodují fakta, ale emoce formované především zastávanou ideologií. Svržení bývalé vlády bylo proto první událostí, která rozdělila Západ na dva jasně odlišené až nesmiřitelné tábory. Je zajímavé, že druhá stěžejní událost na Ukrajině, jíž bylo dění kolem Krymu, plně zachovala již takto rozdělený svět. Politici protiruského myšlení argumentují o Krymu několika argumenty. Za prvé prý Rusko porušilo mezinárodní právo. Tuto svou tezi považují za tak silnou, že se ani neobtěžují sdělit, který princip, nadtož konkrétní právní dokument, byl porušen. Mezinárodní právo je totiž snůškou deklarací, kde každá jednotlivě je bezzubá, pokud za ní nestojí reálná síla. Připojení Krymu k Rusku je proto konfliktem mezi zásadou na sebeurčení a zásadou o nedělitelnosti států. Kdo je neochvějným zastáncem lidských práv a občanských svobod, ten musí vždycky první jmenovanou zásadu mezinárodního práva klást vysoko nad druhou. Je proto paradoxní, když Evropa tak nečiní, ale je stejně paradoxní, že Rusko naopak ano. Takže oba se fakticky chovají podle zásady třetí – pohříchu příliš pragmatické –, která uznává, že má pravdu ten, kdo je v regionu silnějším. Za druhé prý o odtržení Krymu mělo proběhnout celostátní referendum. Všiml jsem si, že touto výtkou operují především ti, kdo jsou již déle jak dvacet let proti referendu obecně a ti, kdo kupříkladu rozdělili ČS z vůle své usurpované moci, aniž se lidu ptali. Horovat pro referendum, vlastně plebiscit v celém státě, je navíc podvodná demagogie, protože co má co mluvit celek do toho, že některá jeho část z něj chce odejít? Je něco takového kupříkladu v Ústavě Ukrajiny? Pokud vím, tak ne. Třetím argumentem protiruských myslitelů je tvrzení, že byla porušena Ústava. A opět se neobtěžují přesně sdělit, který její článek. Při čemž nějak opomíjejí, že spouštěcím mechanismem všech událostí porušujících Ústavu, bylo svržení Janukovyče a jeho vlády.

Ve velikonočním deníku Právo mne zaujal dopis čtenáře, který polemizoval s článkem MUDr. Pafka. Začátek celého problému se odvíjel od toho, že soud shledal vinným chirurga, který měl osmdesát let, prováděl operaci a pacient v souvislosti s ní, jak konstatoval soud, zemřel. Populární prezidentský operatér Pafko s postupem soudu nesouhlasil. Nečetl jsem Pafkův text a přiznám se, že mne jeho argumentace vůbec nezajímá. Jsem již nejméně dvacet let toho názoru, že jsou profese, jejichž výkon by měl být za všech okolností věkově ohraničen. Za takovou hranici považuji určitě sedmdesát let života. Nejedná se jen o lékaře, kteří se drží zuby nehty svých pozic, jak říkával můj přítel o generálech, kteří nehodlají opustit velení, dokud udrží šavlu a moč. Stejně tak si myslím, že ve vzpomínaném věku by měli ze svých pozic odejít všichni veřejní činitelé od prezidenta po starosty, nemluvě o všelijakých těch „nepostradatelných“ úřednících. Pamatuji si, že sám jsem kdysi přiznával vedoucím prémie i podle toho, jak vyspělého za sebe vychovávali zástupce. K tomu mi stačilo některý den uskutečnit poradu místo s vedoucími jen s jejich zástupci a měl jsem dost argumentů. Kdo chce po sedmdesátce pracovat, ať pracuje, jako poradce, pomocný vyučující či jiný asistent a byl bych proto, aby pobíral pouze penzi. Jejich další příjem bych zdaňoval tak padesáti procenty. To všechno nejen proto, že není dost pracovních míst pro mladé, ale především proto, že je vyloučeno, aby v tak vysokém věku dotyční nedělali víc chyb, než je průměr v aktivním věku. Chyb, navíc mnohdy osudných pro jiné lidi.

Sám generalissimus OSN přijel před několika dny české politiky ukecávat, aby poslali své vojáky do misí marných bojů v Africe. Mám na věc jednoznačný názor. Každý politiky, který horuje pro vysílání vojáků své země na jakékoliv bojiště, by se měl jako kdysi v dávných dobách opásat mečem a jít tam bojovat v první linii. Není podle mého soudu na světě nic hnusnějšího, než když přestárlí politici posílají zdravé, mladé lidi, dneska už dokonce i ženy, jež si na mužích vykoledovaly v této oblasti rovnoprávnost, na smrt ve válečných jatkách. Pokud vůbec by se tam měl někdo posílat, tak právě ti předpenzijní bojechtivci, ať neužírají svými, navíc vysokými penzemi, životní standard mladým.

V prvé řadě jsem konečně pochopil, proč internetový web s podtitulem „deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví“, nese název Britské Listy (BL). Není to proto, jak jsem se dosud mylně domníval, že jeho šéfredaktor je českým učitelem bohemistiky kdesi v Británii. Jmenovaný web je především, ne-li jenom: prezentací názorů proamícké páté kolony v Evropě, amplionem atlantské nadřazenosti, šiřitelem nenávisti vůči všemu slovanskému, propagátorem sebemrskačství české malosti a mnoha dalších projevů povýšenecky domýšlivého Západu. V dobách jakéhosi poklidu v našem regionu si sice dovoluje publikovat i myšlenky jiného zaměření, ale to jenom proto, aby umně zakrýval své hlavní poslání. Masku svobody slova totiž shazuje vždy, když jde o krizi na území asijskoevropského nadkontinentu. Díky ztrátě uvedeného mimikry jsme se v posledních dnech z jeho textů mimo jiné konečně dověděli, že pro Rusko je Evropa nepřítelem. Zploditel této myšlenky ví asi daleko lépe než my ostatní, že to bylo právě Rusko, kdo chtěl celou Západní Evropu obehnat radary, kdo už čtvrt století posunuje své vojenské základny stále více na západ, či kdo bombardoval nějaké území na západě svých hranic. Konečně se rovněž čtenáři BL dovídají, že hlavním rysem celých dějin Ruska jsou imperiální tužby a naopak Ameriky celosvětový boj za demokracii. Jen proto musí mít v současnosti USA po celé zeměkouli přes osm stovek vojenských základen a Rusko jich má jenom několik v blízkosti svého území. A nakonec jsem si já osobně ujasnil rozdíl mezi patriotismem a nacionalismem. Pokud nic jiného, první může být i jevem kladné aktivity jeho vyznavačů, kdežto druhý je pouze a vždycky jenom projevem podlé, až fanatické nenávisti k jiným národům.