Ukrajina sice přišla o Krym, ale z celého incidentu nejvíc vyzískal Pentagon. S vysokou pravděpodobností všichni ti přihlouplí evropští politici strpí, aby se do Evropy nastěhovala nejméně celá jedna americká brigáda, čili kolem pěti tisíc vojáků, s nejmodernější výzbrojí samozřejmě. V Evropě tak konečně vznikne pro Ameriku tolik potřebná zóna zvýšeného napětí, díky které bude následně dovoleno takřka všechno. Dneska už nikdo v Evropě nemůže být na pochybách, že pro Západ je Rusko opět nepřítelem číslo jedna. Takže žvásty politiků i vojáků před několika lety o vybudování “radaru“ v ČR, určenému údajně proti Íránu ba i KLDR, se již nyní odhalují jako nezakrývané lži. Zájem USA je zřejmý, zvýšit válečné napětí v Evropě, čili především vybudit strach u jejích obyvatel. Ustrašeným lidem se totiž diktuje nejlehčeji. Jenže v tomto případě jde o velice nebezpečnou hru. Ruských nacionalistů je v postsovětských zemích víc jak dost. Nejenže budou projevovat samostatnou aktivitu, ale mohou být zneužiti každým, kdo má hodně peněz, protože jsou vesměs chudí. Navíc vlády v postsovětských zemích jsou ze své podstaty rusofobní, takže mají zájem na pěstování co největší nenávisti svých lidí k Rusku. Šancí na provokaci, která může být rozbuškou řeže, je tedy nepočítaně. Jenom by si Evropané neměli myslet, že za ně Amíci budou válčit. Ti je budou jenom „sichrovat“. A už vůbec by si neměli myslet postsovětští východoevropané, že proti Rusku půjdou jejich západní osvoboditelé. Kdo bude tím obětním beránkem, je už dneska víc jak jasné.

V roce 1968 jsem mimo jiné navštívil Lichtenštejnsko a před hradem Vaduz, sídlem jeho mocipána, mne nejvíc zaujala dvě středověká děla s nápisem „poslední argument krále“. Prý to byla pruská děla. Je to vlastně jediná hmotná věc, na kterou si z dvoudenního pobytu v knížectví pamatuji. Vzpomněl jsem si na ta děla nyní, když jsem na netu našel jedno z dalších mudrlantsví „lánochoda“, v němž se vyjádřil k aktuální situaci na Ukrajině. Zeman ve své neskonalé moudrosti světu sdělil, že má pochopení pro dění kolem Krymu, které má zárodek v hloupém rozhodnutí Chruščova. Ale pokud by Rusko provokovalo k další anexi východu Ukrajiny, je prý pro zásah NATO, kupříkladu formou vstupu jeho vojsk na území Ukrajiny. Větší pitomost přechodný objímač stromů zámeckého parku v Lánech říct nemohl. V prvé řadě se tím přihlásil k poněkud přitroublé válkychtivosti Polska, které svou odvěkou nenávist k Rusku povyšuje na snahu bránit evropanské katolictví proti orientálnímu pravoslaví. Za druhé pak Zeman s neznalostí sobě vlastní tak trochu opomenul, že Ukrajina není členem NATO, takže jeho vojska do země nemohou přijít na její ochranu bez svolení minimálně Rady bezpečnosti OSN. Je totiž víc jak jasné, že jejich vstup na Ukrajinu by nikdy RB neschválila pro veto Ruska. Za třetí pak Zeman prozradil, že i on považuje NATO za jediný reálný prostředek Západu v jeho novodobé misionářské aktivitě, v šíření jediného správného politického systému. Ovšem celá pravda Zemanova výlevu o militárním aktéru Západu je daleko tvrdší. NATO po zrušení Varšavské smlouvy naprosto ztratilo svůj smysl, a nejen ten původní, studenoválečnický. Našlo jej sice v prvých letech především v obskurní misijní snaze o šíření demokracie, toho „konečného“ stavu politických dějin a především pak v obhajobě lidských práv. Jenže to byly mise příliš výběrové. Výběrové hned ve dvou směrech. Západu vždycky vadilo v prvé řadě jen porušování některých lidských práv, v žádném případě tedy ne porušování sociálních práv. Za druhé jim porušování lidských práv a osobních svobod nevadilo u svých vazalů, jimž říká pokrytecky spojenci, jako je třeba Saudská Arábie. Po Bushově vyhlášení války s terorismem sice si Západ pro NATO našel poněkud lepší zástěrku, ale v žádné z dosavadních jeho úloh nedokáže před mezinárodní veřejností skrýt, že je NATO posledním argumentem Západu v jeho světovládných choutkách.

Rusko se zasloužilo o nový jev v naší mediálně-politické sféře. Klasickými jeho projevy jsou kupříkladu Mitrofanov z deníku Právo a Dolejší Karel v elektronických Britských listech. Kdybych je oba osobně neznal, propadl bych dojmu, že se zbláznili. Tak ale musím jenom konstatovat, že jako zdatní příslušníci obslužné elity plní pouze objednávku svého panstva, tedy současné globální, čti americké, vojenské moci. Provozují jakousi dělostřeleckou, prakticky mediální, přípravu na útok proti Rusku. Ten sice není zrovna aktuální, ale je potřebné se na něj připravovat. Putin v Rusku totiž vládne již opravdu dlouho, takže se dá předpokládat, že mezi mocichtivci v této zemi roste tlak víc jak v krbu sopky. Pro případ „lidové“ vzpoury ulice, či separátorských tendencí na Dálném Východě, se připravenost může vždycky hodit. Takže nějaký ten „Majdan“ v Moskvě, to by v očích správců zeměkoule mohl být konečný účet pro Rusko. Jenže právě ti by si měli být vědomi, že v takovém případě provokují supervulkán, čili opravdové ohrožení všelidské civilizace, jako je tomu ve jmenovaném případě největšího přírodního jevu mateřské planety. Snaha o rozbíjení Ruska by mohla přivodit nečekané vedlejší výsledky, jako je tomu skoro vždy v lidském konání. Stejně jako si třeba v Kyjevě nikdo nepředstavoval, že Ukrajina díky Majdanu přijde o Krym. Jenže tentokrát je šance, že by se do hry zapojily jaderné zbraně, nástroje apokalypsy. Dlouhodobý antikomunismus v naší zemi se pod vlivem Krymských událostí podařilo zmanipulovat do koryta rusofobie. Její propagandisté by si ale měli uvědomit, že si zahrávají s příliš nebezpečným ohýnkem. Měli by především vědět, že nemohou beztrestně nadšením řičet: hurá, máme nového nepřítele. Proti němu nám totiž ani patronace USANATO nepomůže. Ta nás naopak může dovést do pekla, protože to my budeme v blízkosti supervulkánu, ne jeho iniciátoři z USA.

Ba co víc, překvapuje jiné. To se podařilo v posledním březnovém týdnu starému potomkovi haličské šlechty a proto zákonitě nenapravitelnému rusofobovi a bojovnému šavličkáři – Brzezińskému. Údajně pod vlivem připojení Krymu k Rusku vydal studii, nazvanou Obrana nových členských zemí NATO po událostech na Krymu. Samozřejmě, že nic nového nevymyslel, pouze řekl nahlas to, co světovládci z USA už měli dávno připravené propagandou obviňování Evropy, že nevynakládá na svou obranu dostatek prostředků. Reagan sice slíbil Gorbačovovi, že se NATO nebude rozšiřovat na území bývalých satelitů SSSR, ale v mezinárodním právu vždycky platilo, že ho diktuje vítěz a Gorbi tím jenom světu potvrdil starou pravdu o slibech a bláznech. Jakmile Jelcin se svými spolupachateli rozbili SSSR a on se později přičinil o faktické zničení Ruska, světapánům z Pentagonu už nic nestálo v cestě proti tomu, aby posunuli hranice NATO blíže k Moskvě. Někteří političtí mudrci sice vydávají NATO za relikt studené války, což je ale obvyklá vyprávěnka pro prostý lid. NATO je dneska již nezpochybnitelně útočnou vojenskou silou ve službách Amerických zájmů a nic, ale naprosto nic, jiného. Což dokladuje i zmíněná studie staříka, který se považuje za největšího Poláka v dějinách, hned po Janu Pavlu II. Brzeziński v ní požaduje rozmístění vojsk NATO na území jeho „nových“ členských zemí, údajně proto, aby byly chráněny před imperiálním Ruskem. Což nelze číst jinak, než jako návrh k vybudování vojenských základen USA v zemích bývalého sovětského bloku. Není divu, že „Studie“ vešla ve známost koordinovaně s výzvou polských fangličkářů, žádajících po NATO umístění deseti tisíc jeho vojáků na hranicích s Kaliningradskou oblastí. Takže už jenom chybí, aby bylo Rusko prohlášeno za „neoříši zla“, nebo ještě lépe za teroristickou diktaturu a jdeme všichni, s Poláky včele a se zpěvem na rtech, do války za „svatou“ US říši dobra.

Jelikož bych to lépe neshrnul, vyvěšuji na svůj blog celý, i když kratičký, text poslance Skály z posledního březnového dne. Především ta poznámka o Gorbačovovi mně nejvíc těší.

UKRAJINA A NÁRODNÍ ZÁJEM

     Pro »služby«, které je řídí, jsou to »proxy wars« – války cizíma rukama. Horké i »studené«. Teď – hned vedle Sýrie – hlavně na Ukrajině. Jsou to války proti Rusku.

»Občanské společnosti« tam už nepatří o nic víc než doma nám. Oligarchie si tam libuje ve faraónském luxusu. Inovacemi se nezdržuje. Tuneluje jen dary přírody. Trumfuje všechny galerky, o nichž je obludárium postkomunismu.

Rusko je však i překážkou unipolární hegemonie. Dědicem vítěze nad fašismem. Patu, v nějž dokázalo zvrátit i pokus o jaderný mat. Povolnost k diktátu nemá v nátuře. Tryznou za mrákoty, že se mu nabízí férové partnerství, je Gorbačov v rolničkách šaška.

»Válka cizíma rukama« začala už v Čečensku. Cílem je Majdan na Rudém náměstí. Už se ani neschovává mezi řádky. Proto i všechny ty horory, šířené českými Hujery. Vrávorají na dvou muřích nohách. Rypák, ohrnutý nad Ruskem, zahání mindrák opačným směrem. »Spojenecká vděčnost« valí ke korytům už jen prázdné sudy.

V sázce je náš vlastní národní zájem. Svět jako americké léno ho vezme pod krkem. Hujeři si zaslouží už jen striptýz. A ne kurtoazní mazurky na jejich parketu. Demagogie o ukrajinské krizi je kompromituje, tak jako ještě nic. Tak skvělou nahrávku na smeč už minout nesmíme.

Josef SKÁLA 31.3.14 http://www.halonoviny.cz/articles/view/19133844

Silně pochybuji, že místní provokatéři, stejně jako jejich bezprostřední zahraniční iniciátoři předpokládali, že jedním z výsledků politického převratu na Ukrajině bude pro ni ztráta Krymu. Přičlenění Krymu k Ruské federaci proto natolik rozlítilo rádoby světovládce z USA a jejich posluhovače z EU, že by velice rádi vyprovokovali skutečný vojenský útok Ruska na svého souseda. Mezi světovou veřejnost v posledních dnech proto účelově unikají zaručené zprávy Americké rozvědky o shromažďování Ruských vojsk u hranic s Ukrajinou. Na slovo vzatí odborníci, samozřejmě z Pentagonu se nechávají slyšet, že Rusové mají takovou převahu, že jsou schopni během několika dnů obsadit celou východní Ukrajinu. A samozřejmě se připomíná i Putinovo silové řešení problému Gruzie před mnoha lety. Všechny tyto zprávy si osobně kvalifikuji jako trestný čin šíření poplašné zprávy. Jde o poněkud pokleslou propagandu, prohlubující nenávist, či alespoň nedůvěru k Rusku, ale hlavně šíří na jedné straně strach a na druhé vytváří válečnickou atmosféru. Jsem si skoro jist, že nejvyšší stratégové světovládců měli ve svých dlouhodobých plánech předpoklad přičlenění Krymu k Rusku, takže pokračují pouze v následné taktice, vyprovokování Rusů k nepředloženému činu. S ohledem na to, kolik podvodů ze strany Západu provází všechny zpravodajské operace USA za posledních dvacet let, měla by být světová veřejnost velice opatrná. Vždyť všechny velké války, včetně té poslední světové, vznikly fakticky z provokace. A tam kde dochází k nahromadění napětí, je nebezpečí zkratu vysoce pravděpodobné. Nejhorší zkušeností při tom je, že se provokace nikdy neodhalí natolik včas, aby se zabránilo ozbrojenému konfliktu. Že jsou na tom USA natolik špatně, že by potřebovaly novou válku, samozřejmě opět co nejdál od sebe, asi jen málokdo pochybuje.

V druhém kole prezidentských voleb, které včera na Slovensku proběhly, zvítězil jasně zbohatlík Kisko. Současný premiér faktické sociální demokracie Fico, který měl ještě před třemi měsíci vítězství prakticky jisté, už po prvém kole byl outsiderem druhého kola. Jak je vidět, všude na světě umí vrstva bohatců manipulovat i volbami s jistotou svého vítězství. K výsledku si dovoluji jen jednu větu: „Nechte hloupoučké přijíti k volebním urnám, neboť nám mocným patří království pozemské“. Nikdo z voličů nemůže odpovědně říct, jakou politickou soustavu nový prezident vyznává. Většina komentátorů dokonce tvrdí, že to neví ani on sám. Politický jev, který se dá pojmenovat jako odklon od politických stran, vynesl jak v ČR, tak na Slovensku do politiky „zajištěné“ boháče. Je zatím jenom otázkou, zda jde o rys rodícího se fašismu, jehož jedním ze znaků je nadvláda elit, nebo pouze jakýsi přechodný jev voličské bezradnosti. Jsem opravdu zvědav, co bude dělat voličský dav, až uvidí, že jej zklamali i tito „spasitelé“ vygenerovaní svými agenturami public relations.

Problém současné Ukrajiny měl dosud dvě zlomové události. Jednou byla likvidace prezidenta a jeho vlády, druhou je Krym. Právě na těchto událostech se jasně ukázalo, že rozdělují českou veřejnost na dvě naprosto nesmiřitelné části. Jedna tvrdí, že demonstrace Majdanu a svržení prezidenta jsou demokratickým procesem. Prý byl Janukovyč diktátorem a nesplnil svůj slib, že podepíše asociační dohodu s EU. Opačná strana tvrdí, že způsob odstranění legálně zvoleného prezidenta byl politickým pučem, odporujícím demokratickým principům. Především pak dokazují, že dlouhodobé demonstrace rozdmýchávaly, účinně podporovaly a dokonce financovaly jak země EU, tak především USA. Vždyť na Majdanu vystupovali mnozí představitelé vlád západních států, což je jednoznačným vměšováním do vnitřních záležitostí cizí země. A USA přiznaly, že jenom ony do disentu na Ukrajině za poslední léta „investovaly“ pět miliard dolarů. Tragické je, že demonstrace se stupňovaly v násilnosti, které vyvrcholily střelbou a mrtvými. Obě strany mocenského konfliktu tvrdí, že střílela ta druhá. Zatím se pouze prokázalo, že šlo o ostřelovače ze střech. A nyní k tomu Krymu. Prvně jmenovaná část české veřejnosti tvrdí, že na území Krymu vstoupila vojska Ruské federace a pod jejími samopaly bylo v Krymském parlamentě odhlasováno a později na celém území realizováno referendum o odtržení Krymu od Ukrajiny. Druhá část prokazuje, že ruská vojska byla přece na Krymu podle smlouvy o ruské námořní základně a nezasahovala do dění do doby, dokud „přechodná“ vláda v Kyjevě nevyhlásila „jazykový“ zákon, jímž zrušila ruštinu jako úřední jazyk. Referendum tedy bylo vyhlášeno především jako ochrana před diskriminací Rusů na Krymu. Mezinárodní pozorovatelé pak dokázali, že referendum se uskutečnilo nejen bez ozbrojenců u volebních místností a budov, ale i bez jakéhokoliv nátlaku ze strany Ruska. A tak si soudný čtenáři vyber. Za války každá ze stran konfliktu lže. Kdo z diváků, či nezainteresovaných se přikloní jen k jedné straně, stává se tím automaticky součástí konfliktu, jako třeba přitroublý Zaorálek. V ČR se masmédia naprosto „bolševicky“ jednotně postavila na stranu rebelantů. Není se co divit, jsou přece pouhou odnoží celosvětové, manipulátorské, mediální elity, kterou vyprodukovala Clintonova vláda tím, že veškeré vysílací frekvence rozdělila pouze mezi pět telekomunikačních gigantů. To jsou až do dneška nositelé jediné globální pravdy. Ve veřejnosti tato mediální oligarchie nepěstuje ducha kritického myšlení, ale naopak pouze posiluje temné hlubiny lidských emocí od vášní, nenávisti, po fobie, které si nepřipouští argumenty druhé strany. Proto máme i u nás prakticky pouze dvě extremisticky myslící skupiny. Jejich příslušníci mají vždycky jasno dokonce dříve, než se ta, či jiná událost přihodí. V případě Ukrajiny rusofobové jsou fandy Majdanu a rusofilové zase Putina.

Právě před týdnem podepsal „majdanský“ premiér Arsenij Jaceňuk v Bruselu politickou část asociační dohody s EU. Pro samozvané vůdce rebelantské nové moci je to dovršením vítězství demonstrující ulice, která se údajně vzepřela Janukovičovi právě proto, že její podepsání odložil. Znamená týden starý podpis pro občany Ukrajiny něco podstatného? V prvé řadě to vypovídá hodně o kvalitě současné politiky EU. Ta, jak je vidět, si potrpí především na nic neřešící symboly. Veřejnost Evropy, které může být celá Ukrajina ze srdce ukradená, dobře ví, že jde o pouhou politickou deklaraci, jež EU k ničemu nezavazuje a především nic nestojí. Pokud před podpisem zástupci EU asociační dohodu rozdělil na politickou a hospodářskou část, dostala nová věrchuška Ukrajiny doslova políček. Ukrajina totiž potřebuje především minimálně několik desítek miliard eur, aby se oddlužila alespoň u Ruska. Pokud EU nemá zájem se v ní ekonomicky vázat, dává tím navíc i soukromému sektoru negativní signál, takže se vzdaluje šance na investování zahraničního kapitálu v zemi. Podpis je tedy symbolickým vítězstvím Kyjeva, podvodnou podporou „revoluce“ ze strany EU a v mém vidění obrovským rizikem. Jakmile totiž lidé v Ukrajině vystřízliví z opojení z antiruského nacionalismu, může dojít k další a mnohem mohutnější vzpouře davů, zdaleka ne jenom v Kyjevě. Životní úroveň totiž v každém případě na Ukrajině hluboko poklesne, předpokládá se dokonce, že kupříkladu pro penzisty až na polovinu. Ještě štěstí, že už končí zima. Hra o Ukrajinu v žádném případě ještě není dohrána.

SSSR existoval tři čtvrtiny století. Jinak řečeno, po tři generace. Za tu dobu došlo k silnému promísení národností, žijících v jeho hranicích. Rusové, národ v této soustavě jistě nejpočetnější, infiltroval do všech svazových republik a schopní lidé i z nejvzdálenějších koutů velestátu se dostávali do Ruska, především do Moskvy, Leningradu a dalších velkých ruských měst. V takové situaci muselo vznikat mimo jiné i mnoho smíšených manželství. Z toho plyne, že v Sovětském svazu bylo málo regionů jedné národnosti. Ve všech jeho svazových republikách, nyní samostatných státech, jsou proto jazykové „menšiny“ podstatně početnější, než bývá kdekoliv v jiných národních státech světa. Rozbíječi SSSR, pod velením Jelcina samozřejmě neměli nejmenší zájem přemýšlet o následcích zničení sovětské unie. Je až s podivem, že za následnou dobu došlo jen k několika větším národnostním konfliktům. Prakticky jen ke dvěma. Za první může ještě Stalin, který svévolně rozdělil národy Kavkazu do svazových republik, bez ohledu na skutečnou národnostní složitost tohoto nacionálně svérázného klubka Evropy, kde každé údolí původně hovořilo jiným jazykem. Druhý, současný konflikt na Ukrajině, je důsledkem voluntarismu jiného vůdce – Chruščova. Putin jen z uvedených důvodů nemá v současnosti moc variant pro své rozhodování. Každý, kdo jenom trochu zná Rusko, tedy mentalitu lidí a myšlení jeho elit, musí uznat, že Putin nemohl nechat Krym protiruské Ukrajině. Byl by poměrně rychle vyměněn a následky by byly mnohem horší, i když ještě nyní není všechno skončené. Všichni protiputinovští mudrlanti by měli myslet hlavou a nenechávat se unášet na jedné straně nenávistí k Rusku a na druhé jakýmisi mezinárodními paragrafy, které si vždycky silnější státy ohýbají podle svých zájmů. Pokud je v demokracii nejvyšším suverénem lid, pak žádné mezinárodní právo mu nemůže zakázat, aby si vybral svou budoucnost. Ohánět se jakýmsi principem nedělitelnost států v době, kdy je svět jedním velkým supermarketem, je nejen směšné, ale poněkud zastaralé.