Dneska byli prohlášeni za svaté dva papežové minulého století. Byla to ve Vatikánu obrovská slavnost, na níž prý se zúčastnilo kolem milionu diváků. Pro mne byli vždycky svatí něco jako hrdinové socialistické práce, vyhlašovaní později, podle církevního vzoru, v zemích sovětského bloku. Stejně jako třeba mučedníci, kteří zase byli cosi jako hrdinové Sovětského svazu, vyhlašovaní za druhé světové války. Patřilo k dobrým zvykům katolických mocnářů, že své svaté vyhlašovali teprve tehdy, když už nejen nemohl žít nikdo, kdo je osobně znal, ale ani nikdo, kdo by o nich slyšel vyprávět jejich současníky. Což bylo podle mne velice rozumné, protože tak už nebyl nikdo, kdo by si je pamatoval jako obyčejné smrtelníky, lidi z masa a kostí se všemi možnými lidskými chybami. Svatořečení Jana Pavla II. si vynutili fanatičtí Poláci, jen se divím, že český veleduch Duka v tomto případě vůbec nehovoří o luze. Současní katoličtí pohlaváři udělali moc dobře, že zároveň s exkardinálem Vojtylou prohlásili za svatého rovněž Jana XXIII. To byl totiž opravdu největší papež minulého tisíciletí. Zahájil reálnou modernizaci církve, jako se kdysi Chruščov pokusil modernizaci KSSS. Jan Pavel II. byl naproti tomu umrtvovatelem modernizace, jako jím byl zase Brežňev v celém komunistickém hnutí. Jen Pavel II. byl víc světovým antikomunistickým činitelem, než duchovním vůdcem, tak jako je současný dalajláma víc politikem, než duchovní osobou. Nesledoval jsem dnešní Vatikánský ceremoniál, protože prakticky každé veřejné činění katolické církve považuji za pouhopouhé divadlo pro prostý lid, zvláště s ohledem na jeho okázalost, čti kostýmovou výpravnost. Prostě trapné se vší tou pompou a rádoby sepětím s nebesy.