Ve velikonočním deníku Právo mne zaujal dopis čtenáře, který polemizoval s článkem MUDr. Pafka. Začátek celého problému se odvíjel od toho, že soud shledal vinným chirurga, který měl osmdesát let, prováděl operaci a pacient v souvislosti s ní, jak konstatoval soud, zemřel. Populární prezidentský operatér Pafko s postupem soudu nesouhlasil. Nečetl jsem Pafkův text a přiznám se, že mne jeho argumentace vůbec nezajímá. Jsem již nejméně dvacet let toho názoru, že jsou profese, jejichž výkon by měl být za všech okolností věkově ohraničen. Za takovou hranici považuji určitě sedmdesát let života. Nejedná se jen o lékaře, kteří se drží zuby nehty svých pozic, jak říkával můj přítel o generálech, kteří nehodlají opustit velení, dokud udrží šavlu a moč. Stejně tak si myslím, že ve vzpomínaném věku by měli ze svých pozic odejít všichni veřejní činitelé od prezidenta po starosty, nemluvě o všelijakých těch „nepostradatelných“ úřednících. Pamatuji si, že sám jsem kdysi přiznával vedoucím prémie i podle toho, jak vyspělého za sebe vychovávali zástupce. K tomu mi stačilo některý den uskutečnit poradu místo s vedoucími jen s jejich zástupci a měl jsem dost argumentů. Kdo chce po sedmdesátce pracovat, ať pracuje, jako poradce, pomocný vyučující či jiný asistent a byl bych proto, aby pobíral pouze penzi. Jejich další příjem bych zdaňoval tak padesáti procenty. To všechno nejen proto, že není dost pracovních míst pro mladé, ale především proto, že je vyloučeno, aby v tak vysokém věku dotyční nedělali víc chyb, než je průměr v aktivním věku. Chyb, navíc mnohdy osudných pro jiné lidi.