Jsem přesvědčen, že jedním ze zdrojů dějinného vývoje ve střední Evropě dvacátého století bylo chování politických mocipánů Rakouska a hlavně pak pozdějšího Rakousko-Uherska, tedy především jejich totalita po roce 1848 v tak zvaném Bachově absolutismu. Formování národů v rámci zmíněné říše započali Němci již v první polovině 18. století. Rychle za sebou je pak následovali Češi i Maďaři.

Druhou zásadní událostí v té době ve zmíněné části Evropy bylo trojí dělení Polska v letech 1772, 1793 a jeho konečná likvidace po porážce Kościuszkowa povstání r. 1795. Rusku tehdy připadlo 62% území se 45% obyvatel tehdejšího Polska, jež sahalo od Kyjeva po Smolensk, ale „šlo o málo rozvinutá litevská, běloruská, ruská a ukrajinská území, v nichž bylo polské obyvatelstvo v menšině. Prusko zabralo hospodářsky nejvyspělejší polské kraje. Jednalo se o 20 % území a 23 % obyvatelstva. Nejhustěji zalidněné, ale hospodářsky zaostalé jižní území se značným počtem ukrajinského obyvatelstva bylo přivtěleno k Rakousku. V tomto případě se jednalo o 18 % území a 32 % obyvatelstva“.

Text v uvozovkách je citací z http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Blen%C3%AD_Polska , na němž je mimo jiné zajímavé, že se vůbec nezmiňuje o Slezsku. V tomtéž zdroji se ale na jeho jiné stránce http://cs.wikipedia.org/wiki/Slezsko tvrdí, že Slezsko je, cituji: „historické území rozkládající se v současnosti převážně v Polsku, zčásti v Česku a z malé části (územní výběžek a tři exklávy) v Německu. Tradičně jsou v jeho rámci rozlišovány dva velké regiony, Dolní Slezsko a Horní Slezsko, s odlišnou historií a charakteristikami…V letech 1335-1742 Slezsko bylo součástí Koruny české; od uvedeného roku je pak rozděleno na několik částí s proměnlivým rozsahem a právním postavením, patřících k různým státům (Rakouské Slezsko, České Slezsko, Pruské Slezsko, Polské Slezsko)“. Konec citace.

Tradiční dělení Slezska na Dolní a Horní je poplatné spíše germanizačním teoriím o Střední Evropě, protože již prakticky v 19. století v Dolním Slezsku zanikly původní Slovanské kmeny. Území obývaná lidem se Slezským myšlením a kulturou vždy ovládali vládci jiných národností, i když některá jeho malá knížectví v určitém časovém úseku byla samostatná. Proto je potřebné studovat dějiny Slezska podle tomu odpovídající pojmové struktury. V té souvislosti se dnes převážně hovoří o Polském Slezsku, Českém Slezsku (někdy spíše Moravském), Německém či Pruském a historicky dokonce Rakouském Slezsku.

Slezsko se podle převažujícího, tedy Britského, pojetí národa, nikdy národem nestalo. Pokud o něm píší různé letopisy, vždy jen jako o území, kde bydlí Němci, Poláci, někdy i Češi a skoro vůbec ne Židé, jichž zde ale při tom bylo nemalé množství a kteří sehráli významnou úlohu v projevech lidových až davových aktivit. Přesto dodnes ve velké části všech těch území se mnozí, především starousedlí místní obyvatelé nejen považují, ale také prezentují jako Slezané. A co víc, rozlišují se, podle svého cítění opravdu i na České Slezany, třeba na Opavsku takovou typickou obcí jsou Holasovice, či Německé Slezany, kupříkladu v oblasti zvaná „Prajzská“, čili na Hlučínsku.

Slezané díky roztříštěnosti svých osvobozovacích aktivit v desátém a především jedenáctém století nenašli vlastního sjednotitele a tak se jejich knížectví stávala doslova kořistí velkých knížectví, pozdějších království, především Polského a Českého. Ač měli Slezané svou řeč, nikdy nebyla kodifikována, takže v různých jeho částech dodneška zůstává pouhým dialektem, i když natolik odlišným, že kupříkladu je-li při vysílání polské TV produkován pořad ze Slezska, tak je překládán do polštiny.

Závěrem tohoto textu tvrdím, že v mých očích jsou Češi, Poláci, ale i Němci a především císařské Rakousko, reálnými okupanty Slezanů. V celé historii mocenské struktury vyjmenovaných početnějších národů dělaly všechno proto, aby nevznikl politický národ Slezanů. Jejich území při tom bylo původně dokonce větší než Morava, srovnatelné se Skotskem, podstatně rozlehlejší a početnější než Baskicko. Sousední národy aktivně bránily Slezanům v sebeurčení, stejně jako se tak kupříkladu děje  Kurdům. V rámci budoucí Evropské Federace, která zákonitě musí vystřídat Evropskou Unii, pokud chce Evropě vůbec přežít, by se měla situace Slezska napravit.

Pro dnešní svůj blog jsem vybral některé citáty z různých webů, reflektujících angažovanost Polska v událostech na Ukrajině. Nehodlám je komentovat, protože si ani nemíním ověřovat jejich pravost. Ovšem později si budu poněkud více všímat dějin Polska a hlavně současné snahy jeho politiků hrát v EU, NATO a světové globalizaci vůbec „jejich vlastenectví odpovídající“ úlohu.

11. května 2014 přistál na kyjevském letišti v režimu přísného utajení letoun, odbavený armádou, a nikoli civilními pracovníky letiště. Z paluby byly vyloženy vojenské uniformy vzoru NATO, 500 balení amfetaminu a nádoby opatřené označením otravných látek. Na pokyn kyjevské správy SBU neprošli ozbrojenci, náklad ani nádoby s otravnými látkami kontrolou a opustili budovu ve vozech s tónovanými skly. Provázel je příslušník americké CIA Richard Michael. Na palubě letounu, který právě přistál, byli rovněž ozbrojenci Pravého sektoru a polské privátní vojenské firmy ASBS Othago (Analizi Systemowe Bartolomiej Sienkiewicz), založené před několika lety nynějším polským ministrem vnitra B. Sienkiewiczem.

Polsko se formování eskader smrti operujících nyní na jihovýchodě Ukrajiny aktivně účastní od září 2013, kdy šéf ministerstva zahraničí R. Sikorski pozval 88 členů Pravého sektoru na výcvik v Centru policejní přípravy ve městě Legionowo, ležícím 23 km od Varšavy. Militanti převážně mužského pohlaví ve věku kolem 40 let, kteří tam dorazili pod krytím programu univerzitní výměny, prošli měsíčním přípravným kursem, v němž se školili v organizaci masových protestů, stavbě barikád, okupaci budov státních institucí, taktice boje v ulicích, postupech střelby včetně snajperské atd. Polský týdeník Nie publikoval z Legionowa fotografie, zachycující ukrajinské fašisty v nacistických uniformách hned vedle polských instruktorů v civilu.

Zatímco polské zvláštní služby drilovaly budoucí účastníky trestné výpravy, polské Ministerstvo zahraničních věcí učinilo následující oficiální prohlášení (2. 2. 2014) cituji: „Razantní pozici, již zaujal Pravý sektor, podporujeme…Radikální akce Pravého sektoru a dalších militarizovaných skupin demonstrantů a nasazení síly jsou legitimní…Pravý sektor na sebe v průběhu posledních protestů vzal veškerou odpovědnost za akce s použitím síly. Je to čestná pozice a my si jí vážíme. Politici v roli těch, kdo mají zajistit zachování míru, selhali. Jedinou přijatelnou variantou jsou tak radikální kroky Pravého sektor´. Jiné východisko není k dispozici“. Konec citace.

Polský premiér D. Tusk tehdy prezidenta Janukovyče varoval před „neproporcionálním použitím síly“ proti majdan´. Dnes se Donald Tusk, jehož děd – Jozef Tusk – sloužil v hitlerovském wehrmachtu, od kyjevské junty dožaduje, aby s „východními vzbouřenci“ naložila nemilosrdně, „jako s teroristy“. V polovině května Tusk žádal, aby maďarský premiér Viktor Orbán, považující fašistickou Ukrajinu za „výzvu Evropské unii“, už podobná prohlášení nedával, a neodváděl jimi pozornost od boje s hlavním protivníkem – Ruskem. A ještě o pár týdnů dřív (24. 4. 2014) polský premiér prohlásil, že se Evropa musí připravit na rozpad Ukrajiny.

O zaměření východní politiky Varšavy do značné míry rozhoduje polská rozvědka, úzce spolupracující s americkou a britskou zvláštními službami, tvrdí šéf Ústavu geopolitiky Leszek Sykulski. V první polovině dubna pobýval v Kyjevě ředitel americké CIA John Brennan. Pouhý den po skončení jeho návštěvy vyhlásil šéf pučistického režimu Turčynov zahájení „rozsáhlé protiteroristické operace v souvislosti s děním na jihovýchodě“. Co jsou zač, se tu předvedli nejen američtí, ale i polští žoldáci, především v Oděse.

Polák Aleksandr Kwasniewski zasedá na Ukrajině v Ředitelské radě společnosti, v jejíž oblasti jsou velká naleziště břidlicového plynu. Tato oblast je nyní intenzivně vyvražďována, když ji od domobranců i civilního obyvatelstva „čistí“ ozbrojené formace ukrajinských fašistů (Národní garda) ruku v ruce s americkými a polskými žoldáky. Do vzdušných úderů na Kramatorsk a další sídla ve jmenované oblasti nasazují noví mocipáni Ukrajiny vrtulníky s poznávacími znaky OSN, pilotované polskými žoldáky, poněvadž jejich ukrajinští kolegové odmítli porušovat mezinárodní normy použitím bojové techniky pod výsostnými znaky Organizace spojených národů.“

Čtvrtstoletí po vzniku Třetí republiky má pragmatické křídlo polských politiků za to, že aniž by se Polsko vzdalo eurointegrace, je na čase formálně zakotvit jeho vedoucí postavení mezi Černým a Baltským mořem. Aktivní úlohu v ztělesnění plánů stmelení spojeneckých států hraje Visegradská skupina, kterou kromě Polska tvoří Čechy, Slovensko a Maďarsko. Atraktivita neformálního sdružení mimo EU umožňuje jeho další rozvoj. Ukrajinská krize, například, povzbudila realizaci projektu Baltsko-Černomořského svazku od Gdaňsku do Oděsy, který již zesnulý prezident Lech Kaczyňski označil za Čtvrtou Rzeczpospolitou. Na její podporu dnes vystupuje dokonce ukrajinská nacionalistická strana Svoboda v čele s Olehem Ťahnibokem. Dodáme k tomu bezpodmínečnou podporu USA, které mají za to, že bez takového svazku bude Východní Evropa navždy satelitem Německa. Co tedy může zabránit Polsku v jeho založení? Polsko, například, podpořilo požadavky Washingtonu ohledně zvýšení výdajů zemí NATO na obranu a současně navrhlo rozmístění na svém území části americké armády. Proč? Polský politik Jaroslaw Kaczyňski to vysvětlil následovně: Musí to být Američané, protože pouze jich se bojí Rusko. Projekt Čtvrté Rzeczpospolity založený na těchto principech by měl nepochybně veškeré šance na podporu za strany Západu.

Poláci mají antiruskost už v genech. Celé dějiny Polska jsou totiž protkány událostmi bojů s Ruskem. Ne jednom jejich okraji je sláva Polska, okupujícího Moskvu a na opačném naopak zánik Polska jeho rozdělením mezi Prusko, Rusko a Rakousko. Vztah Poláků k Rusku lze připodobnit vztahu Čechů k Německu.

Ačkoliv se nedívám na první program ČT a na zprávy v žádném případě, zahlédl jsem včera při nějakém tom přepínání programů Zemana sedět na jednání Senátu. Přišel tam totiž s návrhy na další soudce Ústavního soudu. Při jednání seděl s hlavou sklopenou podle Schwarzenbergova mustru, zakrývajícího spaní. Oproti svému rivalovi na český trůn ovšem nevypadal unaveně, ale až příliš podobně opilci dřímajícímu v hospodě. Redaktor Britských Listů by po takovém úvodu mého textu napsal, že Zemana nemám rád. To je samozřejmě nesmysl, nikdy jsem přece nebyl na chlapečky. Celý život se jen zajímám o politiku jako obor svého soukromého studia, takže za ta léta mohu hodně srovnávat.

Dovolím si hned jako první konstatovat, že nově vzniklá Česká republika nemá štěstí na své prezidenty. Havel ještě jako prezident ČS ušel, ale jako prezident ČR už byl ve světě trapný a doma většinově nenáviděný. Klaus byl už ve světě směšný a doma většinou považován za zločince. A Zeman? To se uvidí. První velkou pravdu o něm vyslovil už Oskar Krejčí, když při vítězství ve volbách řekl, že jeho největším hendikepem bude nízká fyzická zdatnost. Je nepopíratelné, že celoživotní chlastání se na něm skutečně znatelně podepsalo, i když pro jeho obrovitý tělesný fond to trvalo dlouho, než se začalo projevovat všeobecně viditelné tělesné chátrání. Horší je to s jeho intelektem. Zjistitelně klesá. A co je nejhorší, on si to nepřipouští. Posledním příkladem mohou být kupříkladu jeho výroky v hotelu Hilton, při oslavách dne nezávislosti Izraelského státu.

Už sám fakt, že se zúčastnil oslav svátku Izraele, když několik dní před tím odmítl se účastnit připomínky Dne vítězství na Ruské ambasádě, vytváří pro naši zem v mezinárodní oblasti doslova novou a podle mne nevhodnou situaci. Tu pak změnil Zeman doslova v aktuální riziko, když se v Hiltonu, se svou příznačnou velkohubostí, rozkecal.

Neuvěřitelně nenávistně se totiž opřel do Islámu. Za záminku si vzal nedávný atentát v Bruselskému židovském muzeu, který označil, cituji: „za odporný“. Jakoby jiné atentáty odporné nebyly. A pak si už, jak by řekla má babička, „neviděl do huby“.  Dal se slyšet, cituji: „Nenechám se uklidňovat prohlášeními, že se jedná pouze o malé okrajové skupiny, domnívám se naopak, že tato xenofobie a tento řekněme rasismus nebo antisemitismus vyplývá ze samé podstaty ideologie, o kterou se tyto fanatické skupiny opírají… A dovolte mi, abych na důkaz tohoto tvrzení citoval jeden z posvátných textů: ‚Strom volá, skrývá se za mnou Žid, jdi a zabij ho. Kámen volá, skrývá se za mnou Žid, jdi a zabij ho’…,“ konec citace.

První část citovaného jenom dokládá, že Zeman trpí psychickou nedostatečností, kterou ani nemá smysl pojmenovávat, neboť jde o druh alkoholem spouštěné stařecké senility. Ta jednak bez roušky přetvářky odhaluje celoživotní traumatická přesvědčení postiženého a jednak prokazuje jeho kdysi skrývané charakterové vlastnosti, v tomto konkrétním případě zakomplexovaností z mládí zvýšená agresivita.

K druhé části citátu se vyslovil arabista Ostřanský z AV. Řekl vlastně, že nejde o žádný svatý text, ale především v žádném případě o text určující ideologii Islámu, ba ani nějakého jeho rozhodného směru.  Takže se opět jenom potvrzuje další Zemanova obsese, snaha za každou cenu dělat dojem. Zeman se, díky své dlouhodobé bezvýznamnosti, v níž byl ale vždycky přesvědčen o své výjimečnosti, nedokáže ubránit tomu, aby při každé možné i nemožné situaci předváděl svou vzdělanost. Jenže, jak jsem již několikrát napsal, nejde o vzdělanost, leč pouze o sečtelost. Bohužel sečtelost útržkovitou a nesystematickou, neboť nějakého systematického a dokonce hlubokého studia Zeman nikdy nebyl mocen. Ostřanský svůj názor na Zemanovu provokaci uzavírá myšlenkou, že užití jmenovaného citátu je nešťastné, ale že plně zapadá do všech dosavadních Zemanových protislámských vystoupení.

K tomu si já troufám dodat, že jde fakticky o záměrné šíření nenávisti vůči muslimům. Zeman totiž, jak vím z vlastní zkušenosti, díky své paměti velice dobře zná i Starý zákon. Musí proto vědět, že v něm samotném je nejméně stejná míra nesmiřitelné touhy po zabíjení nevěřících, jako v jím citovaném spisku. Jestli tedy starobylý fanatismus Židů opomíjí, ale zveřejňuje jenom starobylý muslimský, pak jde o záměr, záměr licoměrný, zlý a pro dnešní dobu obzvláště rizikový. V mých očích je to dokonce šíření nenávisti vůči určité lidské skupině, kterou naše zákony přece sankcionují. Imunita, neimunita.

Jen si připomeňme, že všechno začalo už kdysi přirovnáním Arafata k Hitlerovi a později zase muslimů k nacistům, pokračovalo několikrát opakovaným tvrzením, že Islám je anticivilizační. Zatím vrcholem bylo volání po bombardování Iránu, jenom proto, že tam vládne šíitský ajatolláh. Pro každého muslima je Zeman svou dosavadní aktivitou naprosto nepřijatelný a už i nejen pro fanatické islamisty samotným nepřítelem Alláha. Lze tedy oprávněně očekávat, že na něj může být vyhlášena fatva. Pak si jenom přejme, aby se týkala jen jeho osoby a ne faktu, že je představitelem našeho státu, neomalenec.

Hned na úvod musím prohlásit, že nejsem stalinista, zato jsem zásadním odpůrcem Lenina. V mých očích byl totiž Lenin skutečným a v reálné politice vlastně jediným revizionistou marxismu. Naprosto zásadně překroutil Marxovu tezi o zahájení komunistické revoluce. Ta podle německého klasika měla zákonitě vzniknout v několika hospodářsky a vojensky nejsilnějších zemích s nejvyspělejším kapitalismem. V zemích, kde by se kapitalismus fakticky přežil, čili se stal regresivním systémem. Lenin ve své netrpělivosti zdivočelého levičáka tuto rozumnou poučku historie odmítl a hlásal jakousi zvrácenou ideu o revoluci, která zvítězí v nejslabším článku kapitalistického světa. Když se ale k jeho voluntarismu nepřidalo ani Německo, s nímž kalkuloval, tak „raději umřel“. Dostal tím Stalina do situace, která měla jenom dvě krajní východiska. Vzdát se cesty k socialismu, nebo zavést revoluční teror. Stalin si vybral to druhé a ze země, kde ve skutečnosti ani jinak vládnout nešlo, za čtvrt století vybudoval druhou a v jednu chvíli dokonce první největší mocnost tehdejšího světa.

Když však došlo v Evropě k lámání chleba mezi fašismem a komunismem, dopustil se přece jenom několika chyb. Dneska se zmíním jenom o třech.

Smlouva ministrů zahraničí SSSR a Německa.  

Pakt Molotov-Ribbentrop byl od samého počátku kritizován kde kým. Nejsilněji nakonec samotnými komunisty Západu, včetně Československých, kteří byli na počátku naprosto zmateni a pak až do smrti plkali cosi o Stalinově zradě. Politicky přemýšlející člověk ale hned na první pohled musel vidět, že o zradu vůbec nemohlo jít. Stalin pouze chtěl oddálit střet s Německem, aby byl lépe připraven.

Kdyby Stalin hodlal opravdu zradit západní komunisty, pak by se s Hitlerem bez rozpakování dohodl na rozdělení světa, minimálně asijskoevropského superkontinentu. Hitlerovi by přenechal část Evropy možná i včetně té proklaté západní Ukrajiny a vytvořil by mu koridor do tehdy celosvětové Britské koloniální říše na Blízkém Východě. Jinými slovy, rozdělili by si mezi sebou tehdy již známá, ropná ložiska. Následkem by byla fašistická Evropa, což by jí vesměs vyhovovalo, jak ukázal pozdější vývoj a dokazuje se mnohdy až do současnosti neustálým prosazováním nadpráv různých elit, dneska kupříkladu podnikatelských.

Pravdou sice je, že by už dneska v Evropě neexistovaly některé pidinárody, což ale považuji spíše za klad, protože současná, skoro třiceti jazyčná EU je spíše k smíchu, nebo naopak vzteku, než k reálnému řízení.

V Asii se naopak mohl pomalu šířit komunismus, který lépe odpovídá nejen kolektivistickému cítění a chování lidí v Orientu, ale docela slušně se snáší s idejemi konfucianismu, buddhismu, ba i s kastovním systémem Indie.

Že se Stalin s Hitlerem takto nedohodl, považuji za jeho první velkou chybu.

Druhá fronta.

Další, tentokrát mnohem větší Stalinovou chybou bylo volání po „druhé frontě“, tedy vylodění BritoAmíků na evropských březích za poslední velké války. Naopak, když ho Churchill víceméně podrazil vyloděním na Sicílii, měl Stalin udělat všechno, aby zahnal tak zvané spojence zpět do moře.

Jsem toho názoru, že nejpozději v roce 1943 měl Stalin vyhlásit pro Evropu ekvivalent Monreovy doktríny zkoncipované politickou reprezentací USA, čili jasně světu sdělit, že SSSR od té chvíle považuje jakékoliv vnější zasahování do vývoje Evropy za protisovětský, ale především akt proti nejniternějším zájmům naprosté většiny Evropanů. Po pádu Berlína pak měla Rudá armáda pokračovat až k břehům Atlantiku a ne své nejschopnější formace posílat na Dálný východ proti Japoncům.  Samotní američtí generálové po válce tvrdili, že kdyby se sověti nezastavili, že nejpozději za šest týdnů by se rekreovali u Atlantického oceánu.

Za takového výsledku by pak byla celá poválečná Evropa komunistická, protože v jejích rozhodujících zemích (Francie, Německo, Itálie) byly velmi silné komunistické strany a Sovětský svaz byl občanstvem Evropy všeobecně uznáván za jejího zachránce.

Že Stalin s touto perspektivou dlouhodobě neřídil válečné úsilí Sovětského svazu, je podle mne jeho další hrubá chyba.

Poválečný pardon.

Za poslední osudovou chybu stárnoucího a již příliš unaveného Stalina považuji jeho poválečné chování. Tehdy měl on osobně poslední šanci na záchranu prvního pokusu o komunismus. Bezprostředně po okázalých oslavách vítězství, se měl omluvit celé zemi za to, že ji strana tak tyranizovala v předválečném období. Což měl zdůvodňovat bezvýhradně nevyhnutelnou nutností připravit se na válku. Měl propustit naprostou většinu lidi z Gulagů, učinit všechno proto, aby měli maximální šanci zapojit se do poválečné obnovy a samozřejmě si pohlídat jejich vedlejší aktivity, což umí nejen každá diktatura, či policejní stát, ale každá země řízená schopnými politiky.

Nejpozději pak při pátém výročí vítězství měl udělit všeobecný pardon všem „zrádcům“ z doby války, tedy vesměs vojákům, kteří se dostali, mnohdy ne vlastní vinou, do zajetí.

Celou poválečnou dobu si měl vychovávat pokračovatele svého typu, tak jak to dělá nyní Putin. V roce 1950 měl s velkou slávou odejít ze všech funkcí a zajistit si u svého nástupce beztrestnost, jakou zaručil Jelcinovi jeho nástupce, pokud by se odkudsi vyrojil takový exot, jakým byl kupříkladu Chruščov, který se fakticky nejen velice aktivně zasloužil  o vytváření Stalinova kultu, ale se dokonce podílel na všech typech jeho „zločinů“. Na mnoha listinách je totiž vedle Stalinova podpisu i podpis toho, původem ukrajinského, užvaněného výtečníčka.

Několik mých zásadních názorů k současně nejsledovanější události Západu.

Předpokládám, že lidé i s podprůměrnými znalostmi historie ví alespoň něco o Kyjevské Rusi, stejně jako třeba o Velkomoravské říši. Pro Ruský kmen Slovanů je totiž Kyjevská Rus totéž, co pro Západní Slovany Velkomoravská říše, či pro Jihoslovanské kmeny Kosovo pole. Nedivím se proto, že Rusové mají zájem o to, co se děje v jejich historické pravlasti, vždyť je to součást jejich tradic, kus jejich dějin a především zásadní část jejich národního povědomí. Slovo „ukrajina“ je ve staroslověnštině té oblasti výrazem něčeho na okraji. Tedy oblast osídlená Ruským etnikem na okraji jeho, již tehdy poměrně rozlehlé země. Jsem si jist, že kdyby kupříkladu Maďaři chtěli ovládnout Nitru a okolí, mnoho Čechů by to nenechalo chladnými. Vždyť právě tady, za vlády Pribiny, bylo jednu dobu centrum velké Moravy. Takže podle mne každý, kdo dneska nadává Putinovi a Rusku, že se vměšují do situace na Ukrajině a při tom dokonce velebí Amíky  a Němce s Mereklbabčou v čele, je pro mne ignorant dějin, zrádce Slovanského etnika a především patolízalský slouha tvůrců novodobé globální nadvlády.

Kdo hovoří o jakési „anexi“ Krymu, ten zase ignoruje současnou situaci Ruska. To bylo Západem po rozpadu SSSR předurčeno k rozsápání, protože jeho obyvatelé podle představ Západu nezaslouženě obývají příliš velkém území s doslova nesouměřitělně obrovskými zásobami energetických, ale i dalších surovin. Možná, že jednou tady zveřejním, jak je nerostné bohatství od Uralu po Tichomoří obrovské na jednoho obyvatele Ruska, aby se ukázalo, proč kupříkladu polsko-židovský- američan Brzezinski již skoro půl století radí všem americkým prezidentům všemožné akce proti Sovětském Rusku a nyní Rusku. Boj s komunismem, byl pro všechny ty lokaje globálních superbohatců pouhou zástěrkou připravované celosvětové války o přírodní zdroje. Vždyť to Rusko má dokonce i největší zásoby pitné vody v tom Bajkalském jezeře!

Být v kůži Putina, tak bych upozornil svět, že Rusko by velice rádo zachovalo statut Krymu jako autonomní země, ale tehdy a jenom tehdy, když by USArmy opustila a definitivně zrušila všechny své vojenské základy alespoň na asijsko-evropském nadkontinentu a nejlépe po celém světě.

     Druhá velká válka, kterou pýcha bílého muže Západu prohlásila za světovou, vtiskla do vědomí naprosté většiny Rusů totální nesmiřitelnost s fašismem. I když si pod ním představují různí Rusové rozličné jevy a málokdo dokonce politický systém, jsou vysoce citliví na jakékoliv jeho projevy a bezvýhradně pak na jeho reminiscence, či doslova reinkarnace především v zemích svého okolí. To by Západní pohlaváři nikdy neměli opomíjet, pokud považují Rusko za nepřítele, kterého je třeba se konečně a definitivně zbavit. Putin není zatím tak rázný, jako Stalin, ale v Rusku se nakonec může zjevit nacionalista, který zásadně odvrhne Evropu coby historické zřídlo fašismu a s konečnou platností spojí Rusko s Orientem, odkud veškeré lidské civilizaci přichází již pět tisíciletí světlo, jak říká starobylý slogan latiniků: „Ex Oriente Lux“.

Pokud na Ukrajině protiústavní současní vládci, čili produkt politického puče vůči demokraticky zvolené vládě, nastolí jakékoliv násilí, Rusové ho budou vždy považovat za fašismus a nebudou se ostýchat to vykřikovat do celého světa. Nepochybuji, že i s takovými budou představitelé USA a jim zadek utírající EU chtivě spolupracovat, jako kdysi s Pinochetem, ale i Frankem, Salazarem a dalšími prokazatelnými fašisty. Západ by si měl při tom všem ale setsakramentsky uvědomit, že již není tím, čím býval, takže jakýkoliv hlas ba dokonce čin odporu vůči němu dosahuje v současnosti nebývalých sympatií ve zbytku světa – no zbytku, ten čítá dneska již většinu třeba jenom díky Číně, Indii a Brazílii. Rusko se nakonec může stát onou poslední kapkou, která definitivně zlomí světovládu pyšného bílého muže. Rusko je slabší než Západ, ale přirozenost lidská spočívá v sympatiích se slabším, hlavně když je napadán.

Kdybych já byl Putinem, ani chvíli bych se nerozpakoval a už dávno bych obsadil Ukrajinu minimálně po Dněpr a svůj krok bych zdůvodnil naprosto nevyhnutelnou nutností boje s fašistickým terorismem kdekoliv na světě, neboť ten je mnohem horší, než nějaký, uměle Američany vyprodukovaný, islámský terorismus. Čímž bych na svou stranu získal navíc i celý islámský svět. Pravdou je, že bych se předem musel zpravodajskou cestou dohodnout právě s Čínou a Indií, že se zdrží jakýchkoliv protiruských aktivit, což bych ztvrdil vysoce preferovaným rozvojem spolupráce Ruska se zeměmi Asie.