Dění na Ukrajině doslova jedinečným způsobem dokázalo, že v politice neexistuje a ani nemůže existovat, objektivní hodnocení situace. Alespoň u našich politiků, ale zdá se, že ani na celém Západě.  Od samého počátku demonstrací v Kyjevě, se individuální pohledy na události odvíjely jen podle sympatií k té či druhé straně konfliktu. Zatím co příznivci moci hovořili o státním převratu, sympatizanti demonstrantů naopak o lidovém odporu, až revoluci. Obojí měli pravdu. Janukovyč byl svržen způsobem, který neodpovídal Ukrajinské Ústavě, takže šlo o státní převrat formou revoluce, dokonce násilné a ozbrojené. K takové události se nelze postavit indiferentně. Politik ji buďto uzná za „právoplatnou“, nebo ne. Jiná varianta není. Rusko odmítalo jednat s pučisty, svět ale naopak, právě Rusku natruc, je ihned vnímal jako novou vládu země, kterou nejen uznával, ale i podporoval. Tím se všichni aktivně zúčastnění stali faktickými účastníky celého konfliktu. A v takových dobách už dále nikdy nerozhodují fakta, ale emoce formované především zastávanou ideologií. Svržení bývalé vlády bylo proto první událostí, která rozdělila Západ na dva jasně odlišené až nesmiřitelné tábory. Je zajímavé, že druhá stěžejní událost na Ukrajině, jíž bylo dění kolem Krymu, plně zachovala již takto rozdělený svět. Politici protiruského myšlení argumentují o Krymu několika argumenty. Za prvé prý Rusko porušilo mezinárodní právo. Tuto svou tezi považují za tak silnou, že se ani neobtěžují sdělit, který princip, nadtož konkrétní právní dokument, byl porušen. Mezinárodní právo je totiž snůškou deklarací, kde každá jednotlivě je bezzubá, pokud za ní nestojí reálná síla. Připojení Krymu k Rusku je proto konfliktem mezi zásadou na sebeurčení a zásadou o nedělitelnosti států. Kdo je neochvějným zastáncem lidských práv a občanských svobod, ten musí vždycky první jmenovanou zásadu mezinárodního práva klást vysoko nad druhou. Je proto paradoxní, když Evropa tak nečiní, ale je stejně paradoxní, že Rusko naopak ano. Takže oba se fakticky chovají podle zásady třetí – pohříchu příliš pragmatické –, která uznává, že má pravdu ten, kdo je v regionu silnějším. Za druhé prý o odtržení Krymu mělo proběhnout celostátní referendum. Všiml jsem si, že touto výtkou operují především ti, kdo jsou již déle jak dvacet let proti referendu obecně a ti, kdo kupříkladu rozdělili ČS z vůle své usurpované moci, aniž se lidu ptali. Horovat pro referendum, vlastně plebiscit v celém státě, je navíc podvodná demagogie, protože co má co mluvit celek do toho, že některá jeho část z něj chce odejít? Je něco takového kupříkladu v Ústavě Ukrajiny? Pokud vím, tak ne. Třetím argumentem protiruských myslitelů je tvrzení, že byla porušena Ústava. A opět se neobtěžují přesně sdělit, který její článek. Při čemž nějak opomíjejí, že spouštěcím mechanismem všech událostí porušujících Ústavu, bylo svržení Janukovyče a jeho vlády.