Ještě v roce 2008 se „akcie OKD“ prodávaly za 600 korun. Nyní mají cenu čtyři koruny, což nepotřebuje komentáře. Těžební společnost NWR, která mimo jiné vlastní i OKD, vede již delší dobu obtížná jednání s věřiteli, aby tak předešla bankrotu, který je, díky dovozu laciného uhlí z USA a vyloučení uhlí z energetické budoucnosti EU, naprosto nevyhnutelný. Majoritnímu vlastníkovi Bakalovi je to samozřejmě všechno lhostejné, protože za ta léta vyždímal z OKD co se dalo, takže se mu kupní cena už vrátila asi desetinásobně. Veřejně navíc prohlásil, že OKD pro něj v současnosti představuje pouhých deset procent jeho podnikatelských aktivit. A za takové situace se najde vládní činitel, který z pohnutek sociální dobročinnosti prohlásí, že stát OKD koupí. Čímž zásadně ovlivní další jednání firmy s věřiteli. Ministr průmyslu a obchodu v ČR je možná dobrým ekonomem, ale projevil se jmenovaným krokem  jako podnikatelský diletant, který trpí Zemanovským syndromem – užvaněností. Stát na OKD již prodělal miliardy, a jak se zdá, hodlá prodělávat další, už také proto, že příliš brzy odhaluje své úmysly.

Krize, která se klubala už od roku 2005 a plně propukla v roce 2008, se postupně měnila. Začala jako hypotéční, pokračovala jako finanční, prodlužovala se jako dluhová, ale konečným důsledkem je krize pracovního trhu. Ta je podle mého soudu definitivní, bude již nepřetržitá a bez zásadních změn se nedá vyřešit. Důvodů ke ztrátě pracovních míst je přehršle. Sociálně zlé především je, že některé z nich již trvají velmi, velmi dlouho. Nynější velký úbytek pracovních míst z období vyjmenovaných krizí, je vyvolán především tlakem „pravicového vnímání státu“, díky němuž vlády krizí zneužily ke škrtům a dalším úsporám veřejných rozpočtů. Bylo při tom od samého počátku jasné, že i po jejich překonání se počet pracovních míst ve veřejném sektoru v plném rozsahu již nikdy neobnoví. Za druhé již nejméně půlstoletým technologickým pokrokem v automatizaci až robotizaci, neustále ubývá pracovních míst v průmyslu, zemědělství a v souvisejících oborech. Několik prvních desetiletí se sice dařilo osoby uvolněné z primárního a sekundárního sektoru přeškolovat k práci v terciární sféře, ale v posledních dvou desetiletích se i tady možnosti uzavřely. Největší úbytek pracovních příležitostí současnosti totiž přinesl rozvoj výpočetní techniky, internetu a dalších telekomunikačních prostředků ke zpracování dat a jejich využití ke správě společenství. Tím se definitivně ukončily podmínky pro existenci početné střední třídy, která tak propadá do nižších kategorií sociální struktury společnosti. Práce se stává exkluzivním zbožím a zájem je pouze o elitní vzdělanostní skupiny. Navíc je známo, že při současné rychlosti vývoje vědy a techniky, skutečně přínosnými jsou osoby tak maximálně do čtyřiceti let svého věku. Pak již nic nového nevymyslí. Skupina nezaměstnaných proto bude neustále zvyšovat svou početnost. Nejhorší je, že bude neustále růst počet osob nezaměstnatelných, dokonce i po celý život a po celé generace. Dneska se proto začíná otevřeně hovořit o řešení, spočívající v garanci jakéhosi „základního příjmu“ pro každého jedince. Nevím, zda to někdo propočítával, či se dokonce pokoušel domýšlet se dlouhodobých důsledků, ale něco mi říká, že je to cesta do slepé uličky a další ukázka zoufalé bezmoci ve spravování globálního světa.

Předčasné parlamentní volby z posledního víkendu ve Slovinsku, vyhrál naprostý politický nováček – Strana právníka Mira Cerara (SMC). Tento údajně charismatický padesátník založil stranu teprve 6. června letošního roku, tedy až po květnovém odstoupení vlády premiérky Bratušekové. Už předvolební průzkumy dávaly Cerarově straně jasně vítězné preference. Proč voliči takto rozhodli? Slovinsko už několik let neplatí za premianta nových členských států EU. Někdejší symbol stability a prosperity se zmítá v krizi. Finanční problémy, korupční skandály a politické spory způsobily, že se v zemi podruhé za tři roky konají předčasné volby. Za takového stavu v zemi je výsledek současných voleb podle mne jasným důsledkem čiročirého zoufalství občanů. Strana totiž, mimo jiné, nemá prakticky vůbec žádný program a její lídr navíc tvrdí, že bude naprosto nezávislá, i když bude muset s nějakou jinou stranou spolupracovat. Což jsou v mých očích důkazy politické naivity, nebo záměrného, až lživého populismu. Cerar na většinu obyvatel působí důvěryhodně, na volebních plakátech má výzor rozvážného vzdělance, i když plakát vypadá celkově spíše jako reklama na brýle. Je synem dvojnásobného olympijského vítěze v gymnastice, považovaného v zemi za největšího jejího sportovce a někdejší ministryně spravedlnosti, což mu vytvořilo potřebnou startovací popularitu. Zatím stačil veřejnosti sdělit, že nastaví podmínky pro ekonomický růst a sníží rozpočtový deficit. Tedy žádné nové světoborný objevy. Jestliže jeho zvolení nazývám projevem občanského zoufalství, pak je to jenom prvotní,poněkud povrchní, všem přemýšlivcům živelně se v mysli vynořující názor. Jde totiž o mnohem víc. O další projev hluboké politické krize demokratického systému vládnutí v globalizujícím se světě, v němž vlády národních států jsou pouhými loutkami zájmů viditelných nadnárodních korporací, mnohdy ekonomicky větších, než ony státy a i ty korporace samotné pak realizátory vůle anonymních klanů, čti mafiánských gangů, světových financiérů.

Přečetl jsem už dostatek textů od těchto pánů a stejně tak velké množství komentářů o nich samotných. Nepochybně jsou všichni tři velmi vzdělaní v několika oborech humanitních věd, ale především velice erudovaní v oblasti novodobé historie. Všichni tři pozitivním způsobem navazují na myšlení Marxe a snaží se ho rozvíjet k analýzám dění dnešního světa. Všichni tři jsou nesmlouvavými kritiky současného globálního systému, mezinárodní a domácí politiky vládců USA a dokonce jsou přesvědčeni, že nepřichází v úvahu, aby byl současný globální řád alespoň jednou z možných alternativ dalšího vývoje lidstva již v nedaleké budoucnosti. Tím vším se sobě ale pouze podobají. Společné však mají docela něco jiného. Nejsou současným světapánům vůbec nebezpeční. Naopak oni si je doslova vydržují. Jelikož jde o katedrové učence, kteří nemají mocenské ambice, ba dokonce se ani osobně nezapojují do organizování protestních hnutí a podobných aktivit, dělají globálním vládcům fakticky užitečné „klauny“, ne nepodobné pověstným královým šaškům. Jsou navíc výbornými figurkami, na nichž mocní rozhodujících zemí světa dokazují veškeré veřejnosti svou politickou tolerantnost, respektování všemožných občanských svobod, především svobody slova a nádavkem i demokratičnost celého systému, který ve skutečnosti doslova železnou, čti vojenskou, rukou ovládají. Tito pánové ale nemohou být vzorem pro nikoho z těch, kdo hodlají současnost změnit. Jakoukoliv, i tu nejmenší změnu totiž mohou provést jen a pouze lidé činu a ne sebelepších myšlenek hlásaných v klidu pracoven. Taková pozice je pouze pro starce, kteří již nejsou schopni své škamny  opustit, což je bohužel i můj případ a důvod, proč jsem chtěl přestat psát.

Prožil jsem sice na vlastní kůži pouze jednu válku, ale jsem dost starý, abych věděl, že v době válek technologického věku vždycky houkají sirény. Houkají z dobrého důvodu. Varují civilní obyvatelstvo před vojenskými útočníky, kupříkladu leteckými nálety. Za současné světové války, údajně vedené proti terorismu, však, jak je vidět, houkají sirény i na památku „hrdinů“, alias zabitých potenciálních vrahů, tedy z poněkud diskutabilního důvodu. Čeští vojáci v žádném případě v současnosti nebojují za obranu své země. Nejsou to tedy vlastenci, a tak nemohou být ani hrdinové. Mají snad jen poněkud zvrhlou odvahu a podle mého soudu spíše jakousi zvrácenou potřebu adrenalinové drogy. Nikdy v žádné válce žádní vojáci už nejméně celá staletí nebojovali skutečně za svou otčinu, nýbrž za partikulární zájmy různých elit. Válku v Afghánistánu začaly vládní elity USA jako odvetu za ojedinělé letecké útoky z 11. září 2001. Teprve po několika měsících získalo napadení Afghánistánu legalitu od OSN. Při tom nikdy nebylo dokázáno, že za vzpomínané útoky byl odpovědný někdo z Afghánistánu, či dokonce bin Ládin a jeho bojovníci. Naopak bylo jasně prokázáno, že mezi útočníky byli většinou, ne-li zcela, občané Egypta a Saudské Arábie, předních to spojenců USA na Blízkém Východě. Už z toho jediného faktu je jasné, že USA napadly Afghánistán z naprosto jiných důvodů. Říkejme jim velmocenské, ať již je za nimi skryta snaha dostat se se svou armádou do větší blízkosti ČLR, či získat pro své podnikatele nadvládu nad územím s bohatými surovinnými zdroji. Takže lze tuto válku považovat za agresivní vpád dodatečně mezinárodním právem, čti právem „silnějšího bílého muže“, pouze omluvenou, leč nezdůvodněnou. V každém případě pak v posledku jde jen o ekonomickou okupaci. Důkazem je skutečnost, že ani po dvanácti letech není v zemi pořádek, nadtož vyšší životní úroveň většiny. Pokud se ČR jako vojensky nesuverénní země přidala k USA, pak její politické, vojenské a další elity se pouze prezentují jako sluha jmenované velmoci. Uvědomíme-li si navíc, že velmoci nikdy nebojují za blaho obyčejných lidí, ale výlučně za zájmy svých elit, pak je nesporné, že zmíněné české elity v žádném případě neposlali padlé vojáky bojovat za zájmy prostých občanů ČR. Čeští vojáci od našeho vstupu do NATO, ať už byli zabiti kdekoliv na světě, nejsou ničím jiným než žoldáky USA, NATO a vládnoucích elit ČR, postižení smrtelným pracovním úrazem. Jejich oslavování, vyznamenávání a eventuální posmrtné pocty jsou jen a pouze směšným rituálem vládců naší země, kterým se uboze snaží alespoň před jejich rodinami zastřít svůj podíl osobní viny za jejich smrt.  Každý, kdo tvrdí, že současná armáda ČR není armádou žoldnéřů, ten lže. Každý voják z profese byl, je a bude vždycky žoldákem, tedy osobou zabíjející za peníze jiné lidi. Je jenom zapotřebí začít rozlišovat mezi profesionálními vojáky, čili odborníky na obranu své země, pokud slouží jen a jenom zájmům jejího lidu a dobrovolnými profesními zabijáky v uniformách armády ČR. Že jde o skutečně profesionálního vojáka, se vždycky ukáže ve chvíli, kdy se „lid“ vzbouří proti vládnoucím elitám. Profesionální voják vzešlý z lidu se v takových situacích nikdy nepostaví proti vzpouře, je přinejmenším neutrální, pokud se dokonce nepřidá na stranu vzbouřených. Naopak žoldák, ten se i tehdy dá do služeb těch, kdo za zabíjení platí, přesněji, kdo na to má vždycky dost peněz. Jen žoldák zabíjí civilisty a právě proto kvůli nim houkají sirény.

Dovídám se hned z několika webů, že se svým včerejším názorem na Kvitovou zdaleka nejsem sám. I když ona osobně mne vůbec nezajímá, dovolím si napřed několik poznámek k ní samotné. Veřejně přiznala, že se „odstěhovala“ do Monaka kvůli daním. Díky nedokonalosti práva EU to samozřejmě není protiprávním činem, ale v každém případě jde o vyhýbání se daňové povinnosti v zemi, ve které po celou dosavadní dobu neznámé nuly žila. Ti, kdo tvrdí že kritici Kvitové jí závidí úspěch, jsou buďto sami ubohými závistivci, nebo hlupáci a v nejhorším případě dokonce zločinci. V prvé řadě jenom oprašují mantru dogmatických liberálů o tom, že kdo kritizuje bohaté, tak jim závidí. Ve skutečnosti však na sebe prozrazují, že závist je právě jim vlastní a možná je i jediným hnacím motorem jejich konání. Nebo jsou jenom hloupí a demagogii liberálů slepě a nekriticky věří. V třetím případě jsou zločinci, protože vědomě posluhují současné globální moci. Odklon toku daní do země s nižší daňovou kvótou není samozřejmě žádným znakem úspěšnosti, leč pouze vyčuranosti, nebo dokonce nenažranosti. U mne jsou obě alternativy výkladu ilustračním příkladem čecháčkovství, stejně jako již vzpomenutá závisti. Nemám nic proti dvojímu občanství, ale zásadně bych je podmiňoval tím, že dotyčný musí své příjmy zdaňovat v obou zemích, když už chce mít výhody ze své příslušnosti ke dvěma státům. V celé kauza mne samozřejmě vůbec nezajímá nějaká ženská, na jejímž momentálním krátkodechém úspěchu parazituje tak zvaný „realizační tým“ včetně sponzorského klanu, kteří jí nepochybně rovněž poradili i ke zmíněnému odklonu daní. Jde mi jen a pouze o samotný jev daňových rájů, ve kterém vidím jeden z prvků reálné nadvlády ba až diktatury globálních financiérů nad veškerým ostatním světem, jemuž zákonodárci prakticky všech zemí světa pokorně, sice ne zadarmo, ale o to účinněji posluhují.

P.S. Stojí za zamyšlení, že byrokracie EU sjednocuje kde co, od tvaru okurek po rozpočtová pravidla států a při tom nechává jednotlivým svým členům tak rozdílné daně, že mohou být u některých chápány jako korupční. Proč asi?!

Na úvod jeden postřeh mimo celý text. Také jste si všimli, že se u nás již nepoužívá slovo kopaná, ale pouze fotbal. Okupace země, jak se zdá nemusí mít vždycky vojenskou formu. Včera jsem se dočetl, že staronová vítězka tenisového turnaje ve Wimbledonu je sice občankou Fulneku a ČR, ale žije v Monaku. V mých očích tak přestává být skutečnou Češkou. Monako je sice součástí EU, leč jeho daňové zákony mají charakter daňového ráje, což je podle mého hlubokého přesvědčení hospodářský trestný čin mezinárodního rozměru. Ani podle právních řádů nelze útěk s příjmy do zemí daňových podbízečů hodnotit jinak, než jako daňový únik, na nějž zákony všech tržních zemí mají ty nejpřísnější postihy.  Existence daňových rájů je pro mne nejlepším důkazem reálné nadvlády boháčů všeho druhu nad zbytkem světa. Kdyby totiž političtí vládci alespoň rozhodných zemí světa byli těmi opravdovými vládci, tak daňové ráje nebudou existovat ani měsíc. Vystačilo by na to kupříkladu embargo na obchod se základními potravinami. Nemuselo by se sahat ani k poněkud složitým sankcím vůči konkrétním papalášům daných států, jaké se snaží kupříkladu diktovat Obama vůči Rusku. Politici jsou bohužel pouhými vykonavateli reálné nadvlády vlastníků peněz, kteří ovládají celý svět plebsu i dneska jen chlebem a hrami. I z toho sportu se v současnosti pro minoritu skutečných vládců stal velmi výnosný byznys a pro zbytek lidstva pak podívaná. V žádném případě už nejde o sport, ale pouze o spektákl pro prostý lid, na němž parazituje jen několik vyvolených. A ještě mají šanci se se svými penězi schovat do nor výjimečných zemiček. Je to jedna z mnoha hanebností této doby.

Nejsem sám, kdo je toho názoru, že, cituji z diskuse na http://www.halonoviny.cz/articles/view/25329790 : „Rozumný člověk už po letech americké světové okupace pochopil, že Al-Kajda jako taková neexistuje a nikdy neexistovala. Je to jen a pouze výtvor USA jako prostředek a záminka pro vedení ´válek proti terorismu´“, konec citace. Před deseti dny opravdovými islamisty vyhlášený chalífát je tedy konečně reálným politickým jevem. Pokud se jeho představitelům povede sdružit alespoň většinu významných skupin prozatímně roztroušeného muslimského radikalismu, bude mít „americký, bílý, protestantský muž“ konečně zase reálného nepřítele. Polická vládnoucí garnitura republikánsko-demokratického ražení tohoto globálního světovládce bude mít důvod ke zvyšování nákladů na zbrojení, k omezování svobod vlastních občanů, k vedení lokálních válek a především k udržování vojenských základen po celé planetě. Jen jsem zvědav, jak dlouho ještě to všechno dokáží realizovat na dluh, čili za cizí peníze, dokonce za peníze svých nepřátel.

Když jsem si připravoval své poznámky pro blog o zdravotnictví, předpokládal jsem, že jeden text budu věnovat farmaceutickému průmyslu. Jelikož jde o velice široký problém, rozhodl jsem se ale pro jinou cestu. Doporučují k přečtení knihu od Ben Goldacra nazvanou Zkorumpovaná farmacie, kterou vydalo nakladatelství Albatros Media a.s. Pro všechny, kdo knihu hodlají číst, připojuji pouze varování. Úplně stejné, jaké mi dal můj dlouholetý přítel penzionovaný internista, který ještě ordinuje pár hodin týdně: „Chceš-li opravdu tu knihu číst, pak musíš vzít na vědomí, že po jejím přečtení se už nikdy nebudeš dívat s důvěrou na svou lékárničku“. Takže přeji hodně duševních sil k četbě, o níž mi jiný, stejně zkušený lékař řekl. Asi o třetině věcí jsem něco věděl, o třetině jsem mnoho předpokládal, ale o třetině jsem neměl ani tušení, což je všechno doslova děsivé.

Na první pohled se mohlo zdát, že po antikomunistovi Wojtylovi a odpůrci regulace porodnosti Ratzingerovi, přišel na katolický stolec alespoň mírně socializující Jorge Mario Bergoglio, leč i to možná bylo jen zbožným přáním jeho samotného. František, nepřející si aby byl označován prvním, už se projevil jako „ mírný“ regulátor porodnosti a nedávno dokonce jako antikomunista. Prvního jevu si nehodlám všímat, protože tam mám již dávno jasno. Regulace porodnosti je pro mne jednoznačně dominantním prvkem osvobození ženy z nadvlády agresivního zdroje lidské civilizace. Takže jen k tomu antikomunismu trochu více. Na blogu časopisu The Economist  se současný papež snaží veřejnost přesvědčit, že komunisté od katolické církve okopírovali téma ochrany chudých. Ve své podstatě světu nesdělil nic nového. Komunismus, ať za něj považujeme cokoliv, je opravdu společnostním jevem nesporně mladším, než katolicismus. Již brzy po posledním politickém převratu u nás jsem, ještě jako odborový předák, nejednou řekl a napsal, že odbory za sto let své existence dokázaly pomoci tehdejším chudým pracujícím nepoměrně účinněji, než církev za celá dvě tisíciletí. A stejné je to s komunisty. Nebýt jich, tak lidé Západu by po druhé světové válce nikdy nezažili tak obrovský vzestup svého životního standardu. Takže komunisté, i když třeba nepřímo, ale nesporně, za necelých dvě stě let dokázali chudým vrstvám společnosti prospět daleko víc, než katolíci za celou svou existenci. Podle mne František nejenže nesdělil světu nic nového, ale on se zásadně zmýlil. Mezi katolíky a komunisty hned v jejich ideologiích je zásadní rozdíl. Katolíci nikdy nechtěli nic víc, než pomáhat nejubožejším, kdežto komunisté chtěli chudobu, či v první fázi alespoň bídu, systémově odstranit. A nejen chtěli, v praxi bídu skutečně odstranili, což se nikdy nikomu v celých dějinách dosud nepovedlo. V zemích jejich ideologie nebylo bezdomovců, nebylo dětí žijících na ulici, nebylo nemocných bez zdravotní péče, nebylo osamocených žen s dětmi bez sociální pomoci, nebylo dětí nechodících do školy, nebylo lidí umírajících hladem a především nebylo nezaměstnanosti, onoho nehumánního pocitu zbytečnosti, ztráty lidské důstojnosti a zdroje beznaděje. Církevní modlitby, procesí či návštěvy kostelů nic z toho nenahradí. Nebo snad František našel nějaký nový, účinnější prostředek, jímž církev zamezí bídě či dokonce chudobě?! Jde o první projev mírného antikomunismu u nového vůdce Vatikánu. Zatím si nemyslím, že šlo o záměrnou lež, pouze o myšlenkovou chybu, dokazující že i papež je přece jenom člověkem.