Prezident Ruské federace před několika dny prohlásil, že zánik SSSR byl tragedií. Nejenže se připojuji k tomu názoru, ale troufám si tvrdit, že jde dokonce o největší tragedii minulého století. Nebojím se hovořit o největší tragedii i při vědomí obrovských lidských obětí dvou „světových“ válek, ke kterým v tom století došlo. Lépe řečeno právě kvůli nim považuji zánik Sovětské svazu za tragický vrchol století. Všechny ty oběti totiž byly naprosto zbytečné. Pádem SSSR byly v prvé řadě zničeny veškeré výsledky obou válek, jež byly prospěšné bezmocným, neprivilegovaným a mocensky zneužívaným. Došlo k postupnému zanikání výdobytků stopadesátiletého sociálního boje zaměstnanců, především pak dělníků. V druhé řadě jsou postupně revidovány všechny výsledky války, které byly prospěšné zvítězivší Rudé armádě, od uznání zásluh na porážce hitlerismu, po vliv Ruska v Evropě a světě. Došlo za třetí k velmi zásadnímu snížení prestiže všeho slovanství v rodícím se globálním světě. Za čtvrté se Evropa stala vazalem zámořské supervelmoci. Za páté totální nadvláda soukromého sektoru vytvořila prostor k návratu šlechtických privilegií, tentokrát ve formě diktatury globálních financiérů, ve které se nejbohatší feudálové světa za minulá léta přeměnili. Pád Sovětského svazu otevřel rovněž doslova vrata k návratu vlivu církví na duchovno lidstva, které se ony snaží doslova okupovat. Nejtragičtější ze všeho je ale ztráta lidského sebevědomí, jemuž je upíráno právo na rozhodování o svých dějinách. Je mu jakýmisi skrytými až tajnými elitami vsugerováváno, že všechno za lidi rozhodnou různé ty skryté síly, trhem počínaje a všeobsahující konkurencí nejschopnějších jedinců konče.

28. července 1914 skončilo v Evropě bezválečné půl století. Tak dlouhé období míru přineslo především Británii, Francii, Německu a Rakousko-Uhersku obrovský technický rozmach, díky němuž se stával život snazší pro velkou část jejích obyvatel. O poslední čtvrtině „mírového“ půlstoletí se později dokonce hovořilo jako o Belle Époque, čili éře nebývalé úrovně kultury, umění a životního stylu. Všechno dobré je ale pro něco špatné. Jelikož k lidským dějinám naprosto neodmyslitelně patří válčení, dalo se předpokládat, že po tak velké pauze klidu zbraní se rozhoří válečný požár do té doby nevídaný. Hospodářský růst zákonitě nebyl rovnoměrný ani mezi státy, ani mezi občany uvnitř států. Prohlubovaly se proto sociální problémy, které měly původ již v předešlých dvou stoletích. To přineslo mimo jiné i neustálé oživování po tisíce let nepředstavitelných idejí, především o rovnosti všech lidí. Stručně řečeno, epocha „Krásné doby“, byla fakticky skrytým sbíráním sil. Když konečně došlo k válečnému konfliktu, tak díky vyspělosti techniky a vysokému ekonomickému potenciálu, se události rozběhly s naprostou nepředvídatelností. Nové válečné technologie přinesly do té doby naprosto nepředvídatelně obrovské lidské ztráty na bojištích. Hospodářská vyspělost dovolila vést nepřetržité boje po dlouhou dobu. Za třetí poměrná vyrovnanost válčících stran zapříčinila, že ani za několik let žádná z nich nevybojovala nějaké významné územní zisky. Přerozdělení světa bylo fakticky uskutečněno až po skončení bojů, při „mírových“ jednáních. Co který stát sledoval svým vstupem do války, se nikdy pravdivě nedokázalo. Ovšem tvrdím s určitostí, že nikdo tehdy nepředpokládal, že hlavním výsledkem bude vznik prvního komunistického státu. Stejně tak jistě nikdo nepředpokládal, že ona válka bude labutí písní nadvlády feudálů v Evropě. Oprávněně proto tvrdím, že válka z let 1914 až 1918 byla poslední válkou mezi aristokracií a měšťanstvem, takže teprve po ní začíná doba politické „moderny“. Vznik prvního státu plebejců ale způsobil, že tím bylo zaděláno nejméně na další století válek mezi buržoazií čili měšťanstvem a jimi ovládanými společenskými vrstvami. Jsou přemýšlivci, kteří tvrdí, že dvacáté století bylo krátké, prý začalo válečnou vřavou 28. 7. 1914 a skončilo rozpadem SSSR dne 8. 12. 1991. Není to samozřejmě jediný pohled na děje poslední historické éry. Spíše bude pravdou, že epocha válčení mezi měšťany a zbytkem, čili jakási snaha o odkomunističtění světa, začala teprve 1. 9. 1939, kdy Hitler napadl Polsko jako předmostí k Sovětskému svazu a od toho data pokračuje zatím neustále až dosud. Takže válečné století ještě v žádném případě neskončilo. Vidím pro budoucnost jeho dva základní scénáře. V prvním se vrací nadvláda transformované šlechty a teprve v méně pravděpodobném případě definitivní konec feudální i buržoazní světovlády.

Poslední události v pásmu Gaza mne přiměly k tomu, abych oprášil svůj náhled na stát Izrael. V prvé řadě se přiznávám, že jsem nikdy nebyl příznivcem jeho existence. Za druhé odpovědně tvrdím, že v hitlerovských koncentrácích zahynulo jen malé procento příslušníků politických židovských elit. Za třetí připomínám, že židovská ortodoxie odmítá existenci Židovského státu před návratem spasitele. Nesouhlasím sice s tvrzením některých novinářů, že vláda Izraele se v těchto dnech dopouští genocidy na Palestincích, leč je prokazatelné, že díky útokům izraelské armády bylo zabito daleko víc civilistů, než příslušníků arabských ozbrojených složek. Nejhnusnější pak je, že až dosud zahynulo mnoho dětí a je nepopiratelným válečným zločinem, že jsou bombardovány nemocnice a školy, prý údajná útočiště Hamásu. Tvrdím již desítky let, že dokud bude existovat Izraelský stát, nebude nejen v oblasti staré Palestiny, ale na celém Blízkém Východě a dokonce na celém světě pokoje. Jsem proto jednoznačně pro „nové“ konečné řešení. Nerad to píši, ale jsem čím dál, tím více přesvědčen o tom, že vznik státu Izrael byl největším omylem, jehož se mezinárodní společenství po druhé světové válce dopustilo. Obrovskou úlohu v tom, od počátku poněkud sporném řešení, sehrála čerstvost informací o šoa v konkrétní podobě vyhlazování Židů hitlerovskými nacisty. Evropané si tehdy kompenzovali své trauma a vyřešili svůj problém na úkor Palestinců. Podle mne je ale nutné Palestinu navrátit do stavu, v jakém přetrvávala skoro dva tisíce let. Jelikož existence Izraele odporuje i přesvědčení ortodoxních, tedy pokud vím, nejautentičtějších Židů, bylo by ustavení Palestinského státu s pouhými enklávami oněch pejzatců oprávněným návratem k věkovitému normálu. Sionisty a jiné politické elity z řad Židů, by bylo moc dobré mocensky eliminovat, ty nenapravitelné vystěhovat a ostatní Židy trpět v čistě arabském státě jako menšinové enklávy. Přechodně by mohla být Palestina pod mezinárodní správou, jako byl třeba Berlín a při ní by se mohla hledat i jiná možná řešení. Ovšem v každém případě by měl být zrušen stát Izrael co nejdříve a to jediným aktem rozhodnutí OSN. Odpor by měl být trestán existenčními sankcemi.  Izrael je nejrizikovější vřed přímo na pupku světa a ten musí jít ven, jinak zachvátí širokou část lidstva.

Postmoderna je pro lidstvo jedním z nejnebezpečnějších výplodů intelektuálských, povrchně uvažujících mozků. Svět je nepochybně složitější, organizovanější, jeho vědecké poznání je zatím velice nedostatečné a technologické zvládání reality mělo proto mnohdy až katastrofální vedlejší účinky. Nebylo se proto proč divit, že mnoho poctivých myslitelů se vždycky snažilo postihnout problémy vědy a techniky v širším kontextu a především se skepticky stavělo k mnohým výsledkům vědeckotechnického vývoje. Jako je obvyklé, i této počáteční čestné snahy se doslova zmocnili pisálkové, fantastové, až duševní patologové všech možných odstínů. Proti vědeckému zkoumání reality byly jimi konstruovány až fantasmagorické alternativy jakéhosi „celostního“ poznávání světa hlubokým nazíráním, vcítěním a jinými podobnými úchylnostmi údajné kognice. Technika byla kritizována a kupříkladu pod rouškou ochrany přírody dokonce odmítána. Mnohdy až hlásán jakýsi nový návrat k přírodě. S hesly o individuální svobodě byl pak zahájen frontální útok proti jakékoliv organizovanosti, v níž bylo odhalováno čertovo kopyto veškerého ovládání lidí, až totality. Centrem útoků se nakonec stal sám stát a jeho destruktoři na sokl jeho sochy postavili božského jedince, individualitu bez jakéhokoliv sepětí s ostatním lidstvem. Tím byla zasazena dominantní rána všemu političnu moderní doby. Prostor politiky vždycky ovládaly elity, mírně řečeno jednoduchého myšlení. Ovšem postmoderna se svým chápáním popisu světa jim navíc vytvořila podmínky k naprosto povrchnímu a především ryze subjektivnímu hodnocení reality. Pokud Oskar Krejčí neustále hovoří o úpadku politických elit, tak jeho hluboká příčina tkví v postmodernitě. Od dob, kdy s obrovskou pomocí neoliberalismu ovládl postmoderní myšlení celosvětový, nejen politický diskurs, dochází ke stále větší degeneraci politické správy zemí i světa. Vrcholem je, že dneska si nejen každý žvaní, co chce, ale že to své kecání považuje za důležité, ba dokonce za oprávněné k návrhům na řešení stále složitější skutečnosti. Nikdo, z politiků pak v žádném případě, necítí potřebu hlubších a především co nejobjektivnějších analýz. Jakékoliv individuální vyprávění o realitě se považuje za realitu samotnou. Takže pravda nejenže neexistuje, ale každý kecálista má vlastně pravdu. Nejhorší je, že i její sebemenší část považuje za rozhodující důvod k dalšímu jednání. Není vůbec rozhodující jaká je skutečnost, ale naopak je důležité, jak se veřejnosti jeví, čti, jak je jí naservírována mediálními elitami. Nakonec veřejná diskuse se vůbec nevede o skutečnosti, ale o její té, či oné interpretaci. Lidstvo pomalu, leč jistě pod vlivem intelektuálních vrstev nežije, ale především se vůbec nerozhoduje podle toho, jaká je realita, ale podle momentálně vítězné její interpretace. To považuji za nezpochybnitelnou trajektorii k definitivní katastrofě.

Nejpopulárnější český himalájista Radek Jaroš před dvěma hodinami stanul na druhé nejvyšší a celkově nejobtížnější osmitisícovce světa. Dokončil tak jako patnáctý pozemšťan zdolání „Koruny Himaláje“, čili výstup na všech čtrnáct osmitisícových hor. Až dneska jsem si uvědomil, že je jich tedy tolik, kolik je zastavení na „křížové cestě“ Ježíšově. Náhoda?! Osobně jsem tomu už moc nevěřil, že se mu pátý pokus o zdolání K 2 povede, když se dva roky zotavoval po amputaci prstů na nohách. Navíc jsem jeho počínání považoval v posledních  letech už za poněkud bezohledné, vzhledem k tomu, že má čtyři děti. Jak je vidět, je to fyzicky a fyziologicky výjimečný člověk. Naprostou většinu všech výstupů podnikl bez podpory šerpů (je to podstatně levnější, ale především rychlejší) a bez kyslíkových přístrojů. Celou současnou výpravu na K 2 tvořili tři horolezci a jedna novinářka. Takže teď už jenom mu moc držím palce, aby jeho túra byla zakončena jak se patří, tedy návratem domů, jak má končit každá opravdu úspěšná horolezecká túra.

Nejen na východě Ukrajiny umírají civilisté. Jsou v těchto dnech ve velkém zabíjeni i v Palestině. Jenže. Světapanstvo z USA a jí přicmrndující Evropy stále zvyšují sankce jenom proti Rusku, jakoby jeho armáda na Ukrajině bojovala. Kolem zabíjení v Palestině je sice od stejných superpolitiků hodně siláckých slov a jiného hubopěnění, ale o sankcích ani slovo. Nebo jsem snad v té kakofonii informačních válek něco přeslechl? Určitě ne. Jakékoliv sankce by přece Izrael nepřežil ani pár týdnů, takže by musel přilézt ke křížku a to jeho klientelističtí patroni z USA v žádném případě nemohou dopustit.

Když vojska Varšavské smlouvy (VS), podle tehdejších smluv o internacionální pomoci, vstoupila v srpnu 1968 na území ČSSR, aby tuto zem udržela ve svém bratrském uskupení, byla to podle dnešních mocipánů vojenská agrese a jejich delší pobyt u nás pak dokonce okupace. Biĺak a další vedoucí politici té doby, kteří přivítali přítomnost vojsk spojeneckých armád v naší zemi, jsou dodneška v učebnicích dějepisu prohlašováni za opovrhované zrádce. Stačilo ale docela málo a současní politici nejen volají, ale mnozí se snaží i zajistit přítomnost vojáků našich současných spojeneckých armád, tedy NATO, na našem území. Takže se dá tvrdit, že dnešní politická moc dělá to samé, co kdysi Biĺak a kolegové. Pouze se změnil název našich současných spojenců, až bratrů ve zbrani. Stará lidová moudrost tvrdící, že i když dva dělají totéž, není to totéž, je opět potvrzena. Když v současnosti vojska NATO dokonce vstupují do nebratrských zemí, je to obvykle vykládáno jako boj proti terorismu, likvidace vlád tyranů, či dokonce zajišťování lidských práv tamějším občanům. Delší pobyt vojsk NATO na cizím území se pak vydává za ochranu civilního obyvatelstva, podporu demokratické vlády, ba až za humanitární pomoc. Jakási forma internacionální pomoci vykonávaná po celé planetě. Armády VS si kdysi v žádném případě nemohly dovolit nic z toho, co dneska po celém světě provádí vojska NATO. Při čemž všichni dobře vědí, že NATO není ničím jiným, než klamavým krytím akcí USArmy. Vojáci Sovětského svazu za celou poválečnou historii jen jednou vstoupili na území nepatřící zemím VS. Sovětská armáda při tom tehdy měla alespoň tolik slušnosti, že své spojence do konfliktu v Afghánistánu nezatahovala. Zato dneska do jeho pokračování nás zapojila armáda USA, přes příslušnost do spolku NATO, který je v současnosti čistě útočným, agresorským a civilní obyvatele po celém glóbu vraždícím molochem. Ve službách VS za celou dobu nepadl na cizím území jediný český voják. A vlastně za NATO také ne, protože dneska v cizích zemích nejsou čeští vojáci, leč v americkém angažmá vraždící žoldáci.

Po skončení studené války se Evropané všeho druhu opájeli novou situací a většinově věřili v další prohloubení míru, kterému se těšili skoro půl století. Mimo jiné, leč ale hlavně, polevili ve své globální pozornosti a připustili, aby je USA pozvolna a skrytě, prostřednictvím NATO, zatáhly do válečné smrště po celém Glóbu. Než se politici Evropy nadáli, tak jim Američané bombardovali Srbsko. Nikdo si tehdy neuvědomoval, že šlo o první horkou válku proti Rusku, tradičnímu spojenci Srbska, se snahou zatáhnout ho do horkého válečného konfliktu. Provokace Amíků proti Rusku pokračovaly od bláznivého Sakašviliho, přes pobaltské utlačovatele ruskojazyčných spoluobčanů, až konečně po druhou barevnou revoluci v Kyjevě, s přízviskem Majdan. Antiruskou politiku zahájil na Ukrajině již deset let před tím prezident Juščenko, jehož manželka je agentkou americké rozvědky. Pokračovali v ní lidé jako například Kličko, občan SRN, či oligarcha Kolomojskij, pro změnu občan Izraele. Od začátku protestů na Majdanu se celá politická elita EU postavila na jednu stranu sporu. Tím se bohužel, chtě nechtě, stala přímým účastníkem sporu, který, také díky jejich angažovanosti, přerostl v konflikt a nyní v regulérní občanskou válku. Díky tomu, že EU je od počátku účastníkem války na jedné straně, provozuje s nacistickými zkušenostmi i informační válku, takže občané Evropy se nikdy nedozvědí mnoho skutečností o pravém stavu věcí na Ukrajině. Informační válčení je bez výjimky rizikové na provokace, takže od chvíle, kdy padl první granát na území Ruska, jsme ve skutečné a bezprostřední válce s Ruskem, ať se nám to líbí, či ne.

Není náhodné, že v těchto dnech se v našich sdělovadlech objevila zpráva o nepodmíněném odsouzení Borise Beckera, s odkladnou lhůtou dvou let, za „odklon“ svých daní. Když hrál ještě tenis a ne pouze ruletu, tak nějaký čas danil své příjmy v Monaku, leč, jak zjistily pečlivé německé úřady, nežil tam patřičnou, zákony SRN stanovenou, dobu. Vůbec nepochybuji o tom, že této zprávy bychom si vůbec nevšimli, nebo by ji média ČR vůbec nepublikovala, nebýt zrovna aktuálního, poněkud okurkově sezonního případu, Kvitové. Dále vůbec rovněž nepochybuji o tom, že když se všichni známí kecálisté vyprázdní, tak se časem na věc zapomene a v této složité a velmi důležité oblasti činnosti celé EU se nezmění vůbec nic. Je nulová pravděpodobnost, že politická třída EU a její byrokracie je schopná nadnárodním korporacím předepsat jakýkoliv daňový režim, se kterým ony nebudou souhlasit. Ovšem měly by úřady EU konečně začít alespoň hledat způsoby, jak zabraňovat dvojímu zdanění příjmů a jak zdaňovat alespoň příjmy, ale především zisky v tom regionu, v němž byly získány. Jestliže kupříkladu Kvitová vydělala peníze v Británii, měla by z toho konkrétního příjmu platit daň jenom tam a v žádném případě ještě v ČR, či Monaku. A pokud korporace generují zisk kupříkladu v ČR, měly by u nás z něho platit daně. Pokud se tak neděje, pokud nadnárodní korporace mají neohraničenou šanci přelévat peněžní toky, jak se jim zachce, pak by pro ně měla být zavedena jednotná daň ve všech zemích a odklon financí do daňových rájů by měl právními řády celého světa považován za daňový podvod. Dokud tomu tak nebude, nevládnou nám příslušníci politické třídy, čili volení zástupci, ale anonymní mafie vlivných. Tvrdím bez rozpaků, že tento stav je jednoznačně mafiánským kapitalismem. Ti, kdo jej realizují, jsou mezinárodními gangstery a ti, kteří jim to nedokáží zatrhnout, jsou vlastně jejich nejvyššími kmotry.