Z vlastní zkušenosti si dovoluji tvrdit, podle toho, co vidím ve svém nejbližším okolí, že nejvíc nových domů si staví lékaři. Jeden z mých vnuků se nedávno zasnoubil s lékařkou pracující v nemocnici, a ač je vedoucím technologem obrovského podniku, jeho snoubenka má plat, alespoň podle jeho vyjádření, „násobně“ vyšší než on. Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR byl příjem lékařů ve státních nemocnicích loni v průměru 60.635 korun měsíčně, v soukromých pak 54.863. Tedy víc jak dvojnásobek průměrného příjmu všech zaměstnanců v zemi. Při tom všichni víme, že ani na ten průměr nedosáhne víc jak dvě třetiny pracovníků. Vůbec nepochybuji o tom, že ambulantní lékaři mají příjmy ještě vyšší. K jejich zajištění disponují navíc většími možnostmi. Pojišťovny nedokáží efektivně kontrolovat vykazování jejich léčebných úkonů, doktoři uzavírají neveřejné dohody s dstributory léků, využívají podbízivých nabídek přímo od farmaceutických firem a konečně pořád vybírají od každého pacienta 30ti korunový, navíc nezdaněný, poplatek za návštěvu. Uznávám, že lékaři si vyšší příjmy oproti zbytku společnosti opravdu zaslouží, leč, jako vždycky, v žádném případě ne všichni. Zásadním důsledkem této jejich privilegovanosti by ale měla být vyšší odpovědnost za svá rozhodnutí a činy. Uznávám sice, že člověk je omylný, ale život lidský, jakož samozřejmě i zdraví člověka je přece jenom příliš vysokou , ne-li naprosto nejvyšší hodnotou, takže jeho poškození, či dokonce zmar, ač při léčení obvykle způsobený nedbalostí, či neznalostí, si zasluhuje adekvátní odškodnění. V případě opakování pak bezpodmínečný postih. Lékaři, veškerý zdravotnický personál a instituce by se pro takové případy měli povinně pojišťovat. Na druhé straně lékaři by měli být jedinou rozhodující instancí v procesu zdravotní péče, v žádném případě ne pojišťovny, či dokonce farmaceutické firmy. Stát by jim měl nařizovat přísné podmínky pro jejich atestace a celoživotní vzdělávání, ale na druhé straně pro oboje vytvářet motivační a jinak výhodné podmínky. Vždycky jsem tvrdl, že už při výběru studentů medicíny by se měly provádět velmi přísné testy a po celou dobu jejich studia pak další sledování, které by odhalilo, zda jsou na svou profesi především duchovně disponováni. Zda v jejich životním přesvědčení náhodou nedominuje bezohledná ziskuchtivost. Tato profese ve všelidském zájmu musí mít nutně zajištěno, aby ji vykonávaly pouze osobnosti určitého psychického profilu. Tím je komunita lékařů opravdu specifickou sociální skupinou. Podle mého vidění světa by měli její příslušníci být bezvýhradně odolní vůči současné, všeobecné nadvládě byznysu.

Příměří se uzavírá ve dvou případech. V prvém případě tehdy, když si bojující strany uvědomují, že tu druhou nejsou schopné zničit. V druhém pak tehdy, když potřebují přeskupit síly k rozhodujícímu útoku. To první příměří je prakticky základním stupněm budoucího míru, to druhé je podvodem. A k němu se právě uchýlil Porošenko. Místo očekávaného vyjednávání o federalizaci, či alespoň o větší autonomii opozicí ovládaných regionů, se rozhodl pro jejich zničení silovým řešením. Bude k tomu potřebovat užívat teror, odpovídající síle odporu. Tím uškodí sám sobě i zemi, do jejíhož čela se nechal zvolit. S vysokou pravděpodobností tuto bitvu vyhraje, ale celkovou válku tím Ukrajina s ještě vyšší pravděpodobností prohraje. Země se stane ekonomickou kolonií EU a vojenským předpolím NATO, nic víc. Už nyní Porošenko hovoří o „utahování opasků“, které prý je nutné pro definitivní začlenění Ukrajiny do EU. Pochybuji, že se takový vývoj občanům Ukrajiny, kteří již dneska tvoří nejlacinější pracovní sílu a skýtají největší množství prostitutek v Evropě, bude zamlouvat. Ukrajina není jen na okraji Západu i Ruska. Je také na okraji aspirací nově vyhlášeného, v dějinách již šestého chalífátu, který vzniká především na území Iráku a Sýrie. Zpupný bílý muž se v něm dočkává džina, kterého vyvolal svou hypotézou o válce civilizací. Proti snaze o sjednocení muslimských zemí se ale nemůže reálně postavit, pokud nechce popřít své řečnění o svobodě, sebeurčení a mnoha jiných hodnotách, kterými si neustále ohání, v případech, kdy jde o jeho zájmy, či alespoň prospěch. Globálními hráči nebudou jen USA, EU, Rusko, ČLR, ale jak se rýsuje i IS, čti Islámský stát. Jeho chalífa Abú Bakr Bagdádí má totiž pozitivní ideu k jeho existenci. Nejde mu jak Al  Kaídě o pouhý odpor vůči USA, ale o sjednocení co největšího množství muslimů světa do jednoho státu. Mimo jiné i na Balkáně, s nímž Ukrajina sousedí. Ukrajina je ale pravoslavná, což se Západu nepodaří změnit. Sama se pak bude doprošovat Rusů.

Neměl jsem ani tušení, kolik lidí sleduje můj blog. Takže přece jenom budu pokračovat, ale jak jsem již naznačil, nikoliv denně a někdy raději s delšími, i když mnohdy velmi nehoráznými texty.

Dneska ale ještě něco k Ukrajině. Putin nedávno požádal parlament, aby mu odebral právo vojenského zásahu na území Ukrajiny, v čemž mu bylo vyhověno. Je to formalita, protože Rusko tam prakticky může zasáhnout i tak a na druhé straně byl Vladimír Vladimírovič zákonodárným sborem ujištěn, že mu zmíněné právo může být kdykoliv okamžitě vráceno. Ruská armáda by opravdu mohla vstoupit kdykoliv na Ukrajinu a její východní a jižní část připojit k Rusku. Západ by se sice v médiích doslova uštěkal k vzteku, ale reálného by nic proti Rusku podniknout nemohl. Putin ale dobře ví, že Rusko, jako každá historicky dlouhodobá velmoc má čas. Ukrajina a možná dokonce celá, jí neuteče. Události letošního roku v tomto hraničním teritoriu mezi Západem a Východem totiž natolik rozdmýchaly vášně, že jsou nezapomenutelné na dobu několik budoucích generací. Rusko, které se nyní přiklání k ČLR, aby ji podpořilo v soupeření s USA v prostoru Pacifiku, se nyní pouze potřebuje co nejvíce oprostit od ekonomické závislosti na obchodu s Evropou. Jakmile bude postaven velmi finančně náročný plynovod a ropovod do ČLR, může pak „ruskou“ část Ukrajiny dostat prakticky bez jakéhokoliv rizika. Vždyť už v březnu letošního roku dostaly USA prostřednictvím zpravodajských služeb z ČLR sdělení, že při nevybíravém sankčním tlaku na Rusko, se ČLR postará o odvetu. Mimo jiné má totiž tolik amerických dluhopisů, že by za ně koupila nejen Aljašku, ale i Floridu, či jiných několik států Unie. Po vzniku energetické pupeční šňůry mezi ČLR a Ruskem, vliv Evropy na Ukrajině nebude muset už Rusko vůbec zajímat. Evropská Unie dneska totiž nemá ve skutečnosti Ukrajině co nabídnout. Jen ji zaplaví svým spotřebním zbožím, na jehož kupování jí půjčí peníze. Zničí tak i ten malý domácí průmysl v zemi. A samozřejmě zničí i jeho naprosto neefektivní zemědělství, protože i v této oblasti se musí zbavit své nadprodukce, aby uchránila vlastní agrosektor a snížila svou nezaměstnanost. Průmyslové podniky Ukrajiny, které jsou svázány s Ruskými, především s jeho vojenským komplexem, budou jedinými možnými zachraňovateli vlastní Ukrajinské produktivní ekonomiky, takže je jen těžko někdo zruší, když její produkci Západ v žádném případě nepotřebuje. A Američané? Ti nemají vůbec šanci se v tomto prostoru jakkoliv etablovat. Stačilo kupříkladu, aby jejich lodička připlula „chránit“ své sportovce při olympiádě v Soči a hned se dohodlo Turecko s ČLR na tvrdé blokádě průlivů v Dardanelách a Bosporu. Obyvatelstvo superkontinentu Asijskoevropském už je dneska natolik emancipované, že se nenechá ani ovládat Evropu ani si diktovat zpoza oceánů.

Přiznávám se, že mne poněkud přestalo bavit psát, čili prakticky bezvýznamně v současné situaci projevovat své přesvědčení. Události na Ukrajině mne totiž s konečnou platností přesvědčily, že nesmiřitelnost třídního boje se nejen nesnížila, ale rozrostla se do skutečně globálních rozměrů. Pokud nemám šanci do těchto událostí aktivně zasáhnout, pak jenom komentovat aktuality je v mých očích bezvýznamné až směšné. A nenapadá mne bohužel nic, čím bych mohl být platnější té části lidstva, na jejíž straně stojím.

Jestliže se genetických manipulací flóry již zmocnil byznys, pak vůbec nepochybuji, že existuje celá řada výzkumných pracovišť, kde se vyvíjí genetické manipulace fauny, včetně člověka. Pokud se nemýlím, pak jde určitě o největší nebezpečí pro lidskou civilizaci. Jenže možná právě touto cestou může fenomén „život“ pokračovat ve svém nezbytném vývoji a vytvořit bytost, které již celá desetiletí říkám „posthomo“.

P.C.ROBERTS tajemník ministra financí v Reaganově vládě a autor knihy The Tyranny of Good Intentiones píše na webu http://www.zvedavec.org/komentare/2014/03/5911-tri-kteri-stvorili-valku.htm dne 28.3.14 mimo jiné, cituji: „Pokud by si Američané přečetli jen tři historické knihy, mohli by se zbavit svého farizejského sebeklamu, který ohrožuje veškerý život na Zemi. Těmito knihami jsou: Historie lidu Spojených států od Howarda Zinna, Zamlčovaná historie Spojených států od Olivera Stonea a Petera Kuznicka, a Milovníci války od Evana Thomase. Nikdo, kdo si přečte tyto tři knihy, již opětovně neuvěří, že americká vláda ve Washingtonu je „světlem světa“, „výjimečnou a nepostradatelnou“ vládou, která přináší „svobodu a demokracii“ dobytým provinciím americké Říše. Washington je domovem válkychtivých sobeckých skupin, které nemají ponětí co je to soucit nebo spravedlnost, a jednají jen v zájmu své moci a obohacení. Američané jsou k obyvatelstvu, které jejich vláda bombarduje, stejně lhostejní… Jak ruský prezident Putin připomněl světu 18. března 2014, USA upřednostňují nadvládu bouchačky před mezinárodním právem“. Konec citace. Což podle mého vidění opravdu nepotřebuje žádný komentář.

Marx byl bezesporu vysoce vzdělaným filosofem a velmi erudovaným ekonomem, takže se oprávněně stal osobností, která nejvíc ovlivnila lidstvo za posledních dvě stě let. V praktické politice tak úspěšný ale nebyl, takže nakonec svého života musel konstatovat, že je sice Marxem, ale není marxistou. A právě v jeho reálné účasti na politickém dění vidím dvě velké chyby. První chybou bylo, že prozradil světu hlavní strategický úkol dělnické třídy, když za její hlavní politické heslo vytyčil: „Proletáři všech zemí spojte se“. Odpůrci proletářů tím byli upozorněni, že proti jejich všemoci peněz se pod vedením dělníků budou mobilizovat doslova obrovské masy lidí. Druhou velkou Marxovou chybou byla hned první slova Komunistického Manifestu, jediného to díla Marxova pera, které si s vysokou pravděpodobností přečetli všichni jeho odpůrci. Slogan „Evropu obchází strašidlo – strašidlo komunismu“, byl totiž fakticky zakládající ideou celosvětového hnutí, jímž je až do dneška antikomunismus. Marx možná jenom inicioval ideologii antikomunismu, ale podle mne další vývoj dějů dokázal, že antikomunismus se stal nejen ideologií, ale hlavním obsahem politického chování celé historické éry, která doposud neskončila. Když tak nad tím přemýšlím, Marx při své inteligenci musel vědět, že sjednocování tak obrovsky početných vrstev, jakým bylo průmyslové dělnictvo, bude velice těžké. A tím spíš musel vědět, že naopak nepočetná vrstva jejich soupeřů, superboháčů, navíc již tehdy kooperujících, se „sjednotí“ proti rostoucímu vlivu rivalů mnohem rychleji a hlavně účinněji. Jestliže navíc komunismus identifikoval jako nebezpečí pro svět elit, naznačil, že s novým hnutím se mocipáni nebudou schopni dohodnout. Takže mně z obojího nakonec vychází kacířská myšlenka. Marx fakticky zradil dělnické hnutí. Za prvé prozradil jeho strategii, kterou daleko rychleji, důkladněji a účinněji mohla využít protistrana a za druhé varoval před vznikem nového politického režimu tradiční vládce, aby měli dostatek času na protiakci. Holt, přece jenom to byl rodem příslušník světových elit té doby.

Všichni, kteří si mysleli, že po vítězství jedné strany dějinného konfliktu pojmenovaného studenou válkou skončí i nesmiřitelnost, ze které byli Západem po celou dobu obviňováni komunisté, počínaje Marxem a konče u nás třeba Gottwaldem, jsou již nejméně deset let definitivně vyvedeni z omylu. Svět, jak se pořád jasněji ukazuje, byl vždycky, tedy po celou svou historii, rovněž pořád nyní, a asi bude do konečné sebelikvidace lidstva, rozdělen na nesmiřitelné protivníky. Základním projevem nesmiřitelnosti je vždy nemožnost nalezení konsensu, z čehož vždy rezultuje válečný konflikt, který musí mít jen jednoho vítěze. Pokud tedy válka neskončí totálním vítězstvím jedné strany, tak se konflikt pouze transformuje a za nějaký čas vyhřezne opět. Průvodním jevem nesmiřitelnosti je mimo jiné i jednostrannost výkladů současných a především minulých jevů. Vedlejším projevem takové jednostrannosti je pak hodnocení událostí metodou dvojího metru. Učebnicovým příkladem tohoto propagandisticko-patologického zjevu jsou volby na Ukrajině a v Sýrii, které proběhly první červnový víkend. Jedna část světa píše o volbách na Ukrajině že „proběhly v demokratickém pořádku“, ale o volbách z v Sýrii naopak jako „o podvodných“. Jiná část médií vidí volby v Sýrii jako právoplatné a na Ukrajině za zmanipulované. A vy nevědomí si vyberte. V žádném případě se nemáte možnost seznámit se skutečnosti alespoň trochu odpovídajícím hodnocením událostí. Ne skutečnost co nejbližší realitě, ale jen jednu z možností podle svého přesvědčení, či dokonce víry. Lidstvo podle mého vidění současné situace a hodnocení celých dějin jeho civilizace, nezničí klimatické kataklyzma, ba dokonce ani ne pád asteroidu, či výbuch supervulkánu. Lidstvo se zničí samo, protože se nikdy nedokáže zbavit nesmiřitelné nenávisti jeho jedněch skupin vůči jiným, která díky stále dokonalejší technologii válek nás všechny nakonec zahubí.

. Už nemusí být pochyb o tom, že pravice s obyvateli této země zase vybabrala. Je prostě mimo diskusi, že peníze vyhrávají na celé čáře. Jelikož bohatí mají obrovské množství nadbytečných peněz, mohou si najmout více slouhů, čímž se logicky zvyšuje pravděpodobnost, že vždycky na své rivaly vymyslí něco nového. Tak prakticky před každými volbami naše pravice pro levici připravila nejen něco objevného, ale především účinného. A i když levice přesto volby vyhraje, najde si pravice taktiku, aby výsledek nakonec obrátila. Pro poslední volby do sněmovny si pravice připravila hnutí ANO. To bylo nakonec natolik úspěšné, že překvapilo i samotného svého „generálního ředitele“. ČSSD sice získala o maličko víc hlasů, ale bez ANO nebyla schopna sestavit vládu. Sobotka neměl odvahu sestavit menšinovou vládu, čímž Babiše poněkud zaskočil. Podnikatel projektu ANO si uvědomil, že pokud nepůjde do vlády, ztratí u svých voličů volbami získaný, vysoký kredit. ČSSD a ANO vzaly do party ještě hadovitě přizpůsobivé Lidovce, čímž si ČSSD založila na definitivní budoucí prohru. Sobotka sice do vládního prohlášení dostal velkou část programu ČSSD, ale jeho obklíčení pravicí bylo tak silné, že každý znalec politických hrátek věděl, že sliby vždy zůstávají pouhou radostí bláznů a ničím víc. Hned v prvních dnech vládnutí ČSSD v obležení sehrané pravice bylo jasné, že Lidovci nikdy nebudou souhlasit ani s tou nejmenší revizí uzákoněných restitucí církvím. Toho samozřejmě využila pravicová a bohužel i propaganda KSČM, které okamžitě obviňili ČSSD z neplnění předvolebních slibů. Lidovci přece vždycky říkali, že z restitucí nesleví ani zrnko. Babiš sice v etapě sestavování vlády přikývl k třetí daňové sazbě, zrušení poplatků v nemocnicích, ordinacích a na recept, ba dokonce se zrušením druhého pilíře penzijní reformy, ale prozřetelně se osobně posadil na ministerstvo financí. Byl si jistý, že později, po detailním seznámení se stavem erární pokladny, s jistotou najde argumenty, aby mohl zdůvodnit odstoupení od mnoha svých slibů z koaliční smlouvy i z vládního prohlášení. Proto s lehkostí sobě vlastní oznámil tento týden veřejnosti, že jeho souhlas s třetí daňovou sazbou, zrušením poplatků a druhého penzijního pilíře byly jeho chybou. Je dobrý taktik, pokud tím neztratí příliš na popularitě, čili na volebních preferencích, může svůj prozatím pouze verbální odpor, proměnit v čin. Jako vedlejší produkt získá navíc tak vysoké znevěrohodnění ČSSD, že to bude s velkou pravděpodobností i konečný vítězný bonus pro celou pravici. Nepochybuji, že pravici „obsluhující“ média se o takové zostuzení ČSSD s chutí a kreativitou postarají. K uvedenému názorovému přemetu Babišovi dopomohla jeho vysoká oblíbenost u občanů, dobré výsledky ANO ve volbách do Evropského parlamentu, ale především celkový úspěch pravice v oněch volbách. Pokud se nyní bude Sobotka cukat, Babiš má dneska již prakticky jistotu, že po eventuálně předčasně vyvolaných volbách by s TOP09, ODS a Lidovci spolehlivě sestavil vládu. Vládu, kterou si přejí privilegovaní této země, vládu rozhodující v jejich prospěch, čili vládu pravicovou. Což na tomto místě zdůrazňuji pro ty, kdo stále častěji plácají o tom, že v současnosti se už politický prostor nerozděluje na pravici a levici.