Byl jsem po celý svůj aktivní život přesvědčen, že nejméně dvě století je dominantním rysem vývoje všelidské společnosti spor až nesmiřitelný konflikt majitelů skoro všeho s vlastníky prakticky ničeho. Předpokládal jsem proto po celý život, že bifurkačním bodem budoucích dějin bude zlom stávajícího systému nadvlády shromažďovatelů majetku, volného bohatství až použitelného kapitálu, pod tlakem vzpoury neprivilegovaných, a to alespoň v rozhodujících zemích světa. Poslední desetiletí však pozoruji, že na této linii ke změně vývojové trajektorie nedojde. Když jsem se seznámil s pracemi Huntingtona, jednoznačně jsem je odmítl. Když se 11. Září, prvního roku nového tisíciletí, zřítily dvě věže Světového obchodního centra, mou první reakcí bylo, že se zase agentům CIA něco vymklo z rukou. Od té doby jsem ale stále víc a více přesvědčen, že dominantním jevem budoucnosti, bude pořád se stupňující konflikt egoistického bílého muže – predátora, se zbytkem světa. Tento vývojový trend existuje už nejméně půl tisíciletí. Není rovnoměrný, ba dokonce před půl stoletím velmi zásadně změnil svou kvalitu, když z koloniální tyranie se transformoval na nekoloniální ekonomickou okupaci. Poslední dvě dekády však naznačují, že spor těchto dvou obrovských komunit musí být vyřešen. S ohledem na to, že jedním ze soupeřících stran jsou vyznavači sociálně darwinistické ideologie, je vyloučeno, aby došlo ke kompromisu. Od zlomu, ke kterému musí dojít, je ale i tak několik dalších, možných cest, proto o něm hovořím jako o bifurkačním bodu. Ale o tom až někdy jindy. Dneska zůstávám u onoho konstatování, že současně dominantním problémem světa není rozpor kapitálu a práce, ale bělošských uzurpátorů a zbytku světa.