Je logické, že většina médií publikuje celé seriály k výročí 17. listopadu 1989. Ještě logičtější je, že dává slovo tehdy nejexponovanějším, z dodneška žijících. Přečetl jsem si takových vzpomínek a jiných druhů chytrostí „něurekom“ a žádná mi nesdělila prakticky nic nového, pokud nešlo o ničím a nijak nedoložené spekulace. Přesto si ale nemohu odpustit, abych nenapsal o včera publikovaném výkřiku Martina Mejstříka, v oné době „jednoho z vůdců studentských protestů“. Nemá smysl všímat si toho, že jde o osobu s vysokou převahou emocí nad rozumem, který i přesto dostal příležitost živit se politikou, stejně jako například jeho souputník Marek Benda. Jenže v Senátu se choval víc jak neřiditelná soukromá střela, takže další příležitost už nedostal. Že v této situaci se vžil do role zhrzeného, je samozřejmé a při jeho charakteru je rovněž pochopitelné, že ze svého neúspěchu viní kde koho, konkrétně nejvíc Kocába a Bursíka a vůbec ne sebe. Mne nejvíc zaujalo jeho tvrzení, že se Klaus a Zeman společnými silami dopustili zločinů, za které by měli být postaveni před soud. A on prý věří, že se jejich soudu dočká. Musím říct, že mně tím mluvil z hloubi duše. Jenže on ty pány neodsuzuje za rozkradení republiky, za zprznění parlamentní demokracie, či za rozpad našeho státu, nebo třeba zločinné církevní restituce. On je chce soudit za to, že nezabránili komunistům, aby se podíleli na polistopadové politice. Jako senátor byl pro svůj antikomunismus považován až za psychicky nemocného. Vzhledem k tomu, že od nadvlády KSČ už uplynulo čtvrt století, tak jeho zavilý antikomunismus až není ani onou nemocí. Stává se víc šklebivou maskou pro šaška. Je případem člověka, který uvízl v bahně až výkalech dávno zašlých časů, ze kterých bohužel pro něj není návratu. I tak končí hrdinové „revolucí“. Nebo právě tak?!!