Babišovo dilema. Miliardářovo hnutí musí získat tolik hlasů, aby s pohrobky ODS, TOP09 a snad s lidovci a možná i dalšími, získal více hlasů než ČSSD, což je velice reálné, zvláště pokud ČSSD a KSČM nezískají alespoň takovou převahu, jako za Špidly. Antikomunistická povolební hysterie v podobě organizovaných nátlaků pravičáckých fanatiků, intenzivně podporovaná všemi sdělovadly, jako tomu bylo v některých krajích po posledních krajských volbách, se už postará o to, aby lídři ČSSD si ani v duchu netroufli k jakékoliv spolupráci s KSČM, v reálu pak ani si nedovolili žádat o jejich tichou podporu pro svou vládu. Pokud se povolební matematika takto nevyvede, pak se Babiš angažoval zatím zbytečně. Jako opoziční lídr může být tak maximálně místopředsedou sněmovny, nebo předsedou nějakého ekonomického výboru, což mu nebude dávat prakticky žádnou šanci, aby prosadil některé své předvolení sliby. Být v opozici je pro něj bohapustá ztráta času, ledaže by hodlal definitivně opustit podnikání a chtěl se věnovat už jen a jenom politice. Pak by si jako opoziční politik naopak mohl budovat velmi dobrou výchozí pozici pro příští volby. A vzhledem k tomu, že ČSSD je dost neoblíbená, mohl by příští sněmovní volby pět urychlit. Berlusconizace naší politiky by se tak o nějakou dobu odložila, leč nějaká její forma se už rýsuje.

Dlouhodobá strategie nejvlivnějších pravicových občanů opět v předvolební kampani boduje. Vznik hnutí ANO byl od počátku promyšleně postaven na již nejednou osvědčené taktice. Když pravicové strany u veřejnosti významně ztrácely sympatie, založily její rozhodující vlivové struktury Babišovu iniciativu. Byl tak v prvém kroku vytvořen rezervoár budoucích volebních hlasů, kam by pravicově smýšlející občané mohli přelít své sympatie, pokud by pro ně bylo neúnosné volit ODS a dokonce i TOP09. Ač se Babiš snaží vypadat jako sólista, nepochybně na jeho aktivitách spolupracuje mnoho zainteresovaných osob z bývalých pravicových stran. Babiš o sobě tvrdí, že aktivity i předvolební kampaň financuje sám. Je pravdou, že si to může dovolit a podle mého odhadu má prostor dokonce na mnohem větší výdaje. Přesto jsem ale přesvědčen, že v tom nejede sám. Definitivně mne o tom přesvědčuje tak zvaný průzkum volebních preferencí. Již v mnoha předešlých volbách byl dosud vždycky viditelně „řízený“, čili manipulovaný. Tak je tomu i v současných volbách. První průzkumy před několika měsíci „vypovídaly“ o obrovském náskoku ČSSD a dokonce i KSČM. Postupem doby se náskok ČSSD neustále ztenčuje, až těsně před volbami bude mezi levicí a pravicí s vysokou pravděpodobností plichta. Psal jsem o této manipulativní taktice průzkumů volebních preferencí již několikrát a také jsem navrhoval, aby byly v předvolební kampani zakázány. Ovšem právě ony jsou obrovskou zbraní pravice, ovládající sdělovací prostředky, dokonce i ty veřejnoprávní, takže si je pravice nenechá vzít. Trend poklesu sympatií k ČSSD je pro dezorientované, čili dosud nerozhodnuté voliče výtečnou orientací. A především nalévá nové naděje pro otrávené voliče pravice, tedy hlavně pro ještě pořád poměrně početnou a tím volebně velmi vlivnou, střední třídu. To ona způsobuje, že v tak ateistické, rovnostářské a silně sociálně citlivé zemi, ještě nikdy ve volbách levice nezvítězila. Kromě snad v době, kdy ČSSD vedl Špidla, jehož levicovost pravici nikdy neohrožovala, o čemž ji přesvědčil svou ubohostí jako ministr práce a sociálních věcí.

Realitu naší země způsobenou skoro čtvrtstoletním řáděním pravičáckých, neoliberálních fanatiků, změní blížící se volby tehdy a jenom tehdy, pokud po nich bude možné sestavit i ve Sněmovně ústavodárnou většinu, jaká je dneska v Senátu. Výhledy k takovému výsledku volebního hlasování jsou však malé, ba až nulové. A navíc, ani tehdy se nedá očekávat žádná systémová změna, ale pouze „polidštění“ současné bezohledné tržní chamtivosti vítězů listopadového převratu. V naší zemi jakákoliv vláda nebude nikdy ničím jiným, než údržbou – lidštější, či bezohlednější – globálními elitami preferovaného politického řádu, hospodářského systému a společnostního režimu. Abychom se dočkali alespoň trochu přijatelnějšího klíma pro dolní dvě třetiny obyvatelstva, je nutné, aby budoucí vláda měla šanci provést takové změny v Ústavě, které by zlomily současné ideologické podhoubí polistopadových změn všech typů dogmatiků. Sociální demokracie sice není ničím jiným, než humanizací „starodarwinského“ kapitalismu, ale za současné situace by její ústavodárné vítězství bylo velice potřebným výsledkem. Ten je ale za současného stavu společnostního vědomí většinového voliče nemožný. Naprostá většina voličů je totiž prakticky politicky nevzdělaná. Proto se nechává zmanipulovat tu primitivním antikomunismem, tu strachem z návratu socialismu, jindy z bankrotu státu, či nejnověji pak z nadvlády starostran, čili současných parlamentních politických subjektů. Mediálním manipulátorům stačí, ovlivnit alespoň 15 procent voličů, aby bylo vymalováno. Levice, díky trvalému antikomunismu, pak nikdy nemůže vládnout. To by ČSSD musela získat minimálně přes čtyřicet procent hlasů, což je utopie.

Zeman ve svém předvolebním slibování jednoznačně za prvotní své poslání jmenoval likvidaci Nečasovy vlády. Nic proti tomu, pokud při tom neměl v záměru znásilňovat Ústavu ČR. Zásluhou orgánů činných v trestním řízení mu situace přála natolik, že svůj slib mohl splnit dřív, než k tomu byl vůbec připraven. Jmenoval proto až příliš okatě vládu ze svých přátel, ba dokonce fandů. Nakonec proč ne, když musela být dodržena Ústavu, podle níž každá vláda stejně musí požádat sněmovnu o důvěru. Když Zemanova vláda pod zmocněncem Rusnokem důvěru nedostala, ochránila Zemana před jakýmikoliv neústavními kroky tím, že se rozpustila a tak vytvořila prostor pro mimořádné volby. I když ty následují v poměrně krátkém termínu po seberozpuštění sněmovny, přesto vláda v demisi měla dostatečný prostor k jednomu zásadnímu činu. Tvrdím, že vládě v demisi měl její skutečný vůdce zadat úkol, kterým by odůvodnil svou snahu za každou cenu zlikvidovat Nečasovu vládu. Rusnokovci měli na každém ze svých ministerstev zajistit provedení bilance činnosti Nečasovy vlády. Místo mnohdy překotných personálních změn si měl každý ministr opatřit celý štáb „auditorů“, mnohdy třeba i z NKÚ, kteří by odhalovali konkrétní nedostatky a ministři samotní by je ihned zveřejňovali. To by teprve byla předvolební masáž proti stranám bývalé koalice, ba i jednotlivým jejich představitelům. Jelikož to Zeman nenařídil, tak nevěřím ani tomu, že mu skutečně šlo o likvidaci sociálně necitlivé vlády, ale zase jen a jenom o prezentaci své osoby. Navíc s jeho typickou neschopností takticky myslet. On jako vždy, umí jen heslovitě myslet a především konat. Instinktivně si vybere nějaký populistický krok, za jeho splněním pak jako buldok jde, ale nakonec neví jak dál, protože nemyslí ani dva tahy dopředu. Rusnokovce tak jednak nijak nepomohli nové vládě, ale především nebyli využiti k předvolebnímu klání, což měl být pro opozici jejich hlavní přínos.

Jak to všechno vlastně Zeman myslí?! V prvé řadě řekl brzy po svém instalování do prezidentské funkce víc jak zřetelně, že si přeje volební vítězství ČSSD. Sám však teatrálně slibuje dát svůj hlas straně vlastních knechtů. Těm ale na jejich sjezdu dal zásadní radu. Chcete-li být stranou s delší životností, nejděte hned do vlády, jakmile se dostanete do parlamentu. Kdo má ještě paměť, tak dobře ví, že už jako poslanec několikrát „prognózoval“, že KSČM vymře. Nyní, jako prezident, tuto stranu ale podezřele zviditelňuje. Přešel snad tajně na taktiku zkompromitovat její předáky vládními funkcemi, aby ji v konečném výsledku znicotnil a naplnila se tak jeho předpověď? A konečně, jak se postaví k vnitrostranické bitce uvnitř ČSSD mezi svým nohsledem Haškem a předsedou, figurujícím již víc jak deset let na jeho seznamu „zrádců“? To je všechno hodně otázek, které Zeman vědomě přiživuje, jednak aby zaměstnával sdělovala různými spekulacemi, ale především proto, aby měl po skončení voleb více cest pro prosazování vlastní osoby. Nejsem prognostik, ale cosi mi říká, že volby dopadnou tak, že to bude Zeman, kdo rozhodne o vládě. A nesporně právě o to mu jde především.

Kdo volí Babišovo ANO, říká ano mimo jiné následujícím společenským jevům:

–  existenci vrstvy superboháčů, vlastnících bohatství až milionkrát větší, než jsou majetky dolní střední třídy, čili většiny lidí,

–  přímému vládnutí těchto superboháčů bez dosavadních zprostředkovatelů svých zájmů v podobě zastupitelů, z nichž mnohé v předešlých obdobích již zkorumpovali ve svůj prospěch,

–  lepšímu vzdělání a zdravotní péči všem bohatým,

–  existenci dlouhodobě až trvale nezaměstnaných, bědných a bezdomovců,

–  zbohatnutí katolické církve na úroveň nejbohatší instituce v naší zemi,

–  správě státu metodami stejnými jako je řízení firmy, v níž majitel je vrchností a zaměstnanci absolutně poslušní jeho rozkazů,

– obecně pak stále se zvyšujícím rozdílům mezi lidmi, se všemi s tím souvisejícími zločiny.

Mediální manipulátoři slaví opět úspěchy. Svědčí o tom obrovský růst preferencí Babišova klanu. Jak pozoruji, jsou to převážně titíž lidé, kteří s velkým zanícením propagovali VV či TOP 09 a samozřejmě mají největší vliv zase především na stejnou skupinu voličů, kteří těm dvěma stranám v předešlých volbách dali svůj hlas. To není u nich nějaká nepoučitelnost. To je logické chování, protože tito voliči jsou fakticky politickými analfabety, čehož předvolební šarlatáni umí jenom patřičně využívat. Vždyť jsou k tomu přece vyškoleni. Naprostá většina oněch voličů nemá prakticky žádné životní přesvědčení, chybí jim proto jakákoliv orientační platforma pro stále chaotičtější svět a rychlejší životaběh v něm. Jsou zmatení a ve skutečnosti určitým způsobem negramotní. Ona totiž neexistuje jenom dneska módní počítačová negramotnost, existuje mnohem horší negramotnost, jakou je třeba nechápání jen trochu složitějšího textu, čili takového, který nutí k přemýšlení. A nejhorší negramotností je pak neschopnost analyzovat společenské jevy. Jen proto jsou uvedení voliči ochotni hodit do volební urny lístek pro ANO. Nikdy totiž nepochopí, že v Babišově straně fakticky volí za své budoucí vládce nejenom všechny ty Chrenky, Bakaly, Kellnery, Maděryče, Tykačea a další superboháče, kteří doposud byli pouze nevnímatelnými mocnáři skrytými za zády všech těch viditelných, čili poslanců a ministrů. Mám obavy, že dokonce svým volebním rozhodnutím povznášejí k politické moci i lidi typu Krejčíře a ostatní privatizační šejdíře. Až dosud nám vládli boháči pouze zprostředkovaně, přes mozky v předvolebních propagandách nastrčených politiků. Už minulá vláda však naznačila, že přichází doba, kdy budou boháči vládnout sami, ať již v postavách nových zbohatlíků jakým je kupříkladu Bárta, či starobylých bohatců ještě ze šlechtických dob. I to je demokracie, ovšem ne má demokracie, čímž vědomě parafrázuji Masaryka, protože jsem jist, že by to nebyla ani jeho demokracie.

Jeden z výroků úspěšného státníka jsem si kdysi zaznamenal jako „Bisamrckův zákon“. Otto von Bismarck kdysi řekl. „Politik může lhát před volbami, za války a po lovu“. Proto se nikdy nezajímám o názory politiků, jakož i zprávy sdělovadel, jež jsou účastníky či sympatizanty jedné strany válečného, a nejen válečného konfliktu. Ze stejného důvodu mne proto nikdy nezajímaly názory politiků v předvolební kampani. Podle čeho se ale potom má rozhodovat volič? Jsem toho názoru, že má vždycky volit pouze toho kandidáta, kterého zná z výsledků jeho předešlé činnosti. I v celostátních volbách se totiž volí podle volebních krajů, v nichž kandidují lidé z voličova okolí. Pokud je tedy nezná ani z výsledků jejich veřejného působení, neměl by je volit. O bývalých poslancích ze svého volebního obvodu si má každý občan sbírat informace po celou dobu jejich mandátu. Nové osoby na kandidátce, by zase vždycky měly být úspěšnými funkcionáři na regionální úrovni, čili voličům také známí. Dávat hlas neznámým lidem je znakem politického diletantství, nebo dokonce širší duševní indispozice. S vysokou pravděpodobností se voličům nevyplatí.

Říjnové mimořádné volby budou mít jeden nový rys. K volbám půjde mnohem větší počet vrcholně naštvaných lidí, než kdykoliv předtím. Taková emoční výzbroj ale není dobrým předpokladem rozumného rozhodování. Vztek totiž obecně není nikdy dobrým rádcem. Zkušenost z mnoha zemí ukazuje, že z takové politické situace zatím vždycky profitovala různá radikální uskupení, aby po eventuálním získání moci zavedla různé formy diktatury. Současná předvolební situace u nás těmto uskupením navíc nahrává i tím, že v kampani není, pro její časovou krátkost, prostor na hlubší studium programů, takže voliči budou lapáni na chytlavá hesla. Babišovci, Bobošíkovci, Zemanovci i Okamurovci, a nejen tito jmenovaní, to všechno jsou pro voliče osidla zhouby. Ti všichni ještě nebyli u moc a tak si ani nedovedou představit, co všechno taková pozice obnáší. Slibují nesplnitelné, jen aby se konečně také oni dostali k erární pokladnici. O nic jiného jim přece nejde. Všechny ty řeči o službě lidu, poctivém státu, zvýšení blahobytu, či nápravě chaotických opatření z minulosti jsou projevy lidí, kteří prakticky ani nevědí, o čem mluví. Za jednoznačně nejbezpečnější pak považuji ty, kdo slibují, že udělají v zemi pořádek. Samozřejmě pořádek podle svého přesvědčení, ne podle vůle většiny. Ti totiž svou diktátorskou podstatu už ani nezakrývají. Již poslední volby ukázaly, jak je ošidné volit neznámá uskupen, typu VV, či TOP09. Alespoň to by si každý volič před vhozením hlasovacího lístku do urny měl uvědomit a potlačit tak v sobě vztek vůči dlouhodobě existujícím a tím pádem průhlednějším politickým stranám.

Ve všech volbách od obecních po evropské, v našem novém státě, České Republice, jsem vždycky volil KSČM. Není to z žádné nostalgie po minulosti, ale z hlubokého racionálního přesvědčení. Celé dějiny lidstva jsou spojeny, ba dokonce doslova závislé, na prohlubující se nerovnosti mezi lidmi. Ta v současnosti už dosáhla fatalicky možného vrcholu. Alespoň v jednom aspektu. Mocní tohoto světa mohou v současnosti zničit všechno lidstvo, což zatím jim dosud nebylo technicky umožněno. Vlivní současníci si zase mohou prosadit jakýkoliv osobní zájem. Konečně suoperbohatí financiéři změnili celý svět na jeden velký obchod, v němž všechno, ale skutečně všechno si mohou koupit.

Komunismus byl v mém chápání prvním pokusem o zavedení rovnosti mezi lidmi, ne stejnosti, protože lidé nikdy nebyli a nebudou stejní. Leč lidstvo si může vypracovat metody, aby nestejnost jednotlivců byla co nejvíce vyrovnávána. To je podle mne nejvyšší politický úkol pro budoucí dějiny lidstva. Je zajímavé, že jakýsi první krok k všeobecné rovnosti byl učiněn již dávno před komunisty, spočíval v proklamované rovnosti před zákonem. Měl a má však minimálně dvě vady. Jde o rovnost před zákony, které si mocní, vlivní a superbohatí vytvořili ke své spokojenosti. „Jejich“ zákony proto neslouží všelidském zájmu.

První pokus o realizaci společnosti co největší rovnosti byl samozřejmě, jako všechno lidské, nepovedný. Již kupříkladu svým počátkem. Začal totiž v chudé, technicky zaostalé a politicky nevyzrálé společnosti. Proto měl proti sobě od samého vzniku mnohem mocnějšího, vlivnějšího a bohatšího soka. Ideologie lidí soukromého zájmu proto zákonitě nad ním musela zvítězit. Ti, co žili v „protokomunistické“ společnosti, vnímali, že i ona je značně diferencovaná. I v tak zvaném reálném socialismu byli někteří lidé mocnější, vlivnější a bohatší. Na první pohled ale je vidět, že bohatství nikdy nedosahovalo současných rozměrů, které musí proto nést přízvisko superbohatosti, v níž jsou lidé i milionkrát bohatší, než je 99 procent zbývajícího lidstva. S mocí a vlivem to pak bylo trochu jinak než v sobeckém společenství. Kdo měl zájem o ně, měl možnost vstoupit do státostrany a v ní uplatňovat v zákulisí svůj vliv, nebo dokonce se veřejně angažovat a budovat tak svou moc.

Volím komunisty proto, že si přeji, aby idea rovnosti nezmizela z politického prostoru.