Zeman ve svém předvolebním slibování jednoznačně za prvotní své poslání jmenoval likvidaci Nečasovy vlády. Nic proti tomu, pokud při tom neměl v záměru znásilňovat Ústavu ČR. Zásluhou orgánů činných v trestním řízení mu situace přála natolik, že svůj slib mohl splnit dřív, než k tomu byl vůbec připraven. Jmenoval proto až příliš okatě vládu ze svých přátel, ba dokonce fandů. Nakonec proč ne, když musela být dodržena Ústavu, podle níž každá vláda stejně musí požádat sněmovnu o důvěru. Když Zemanova vláda pod zmocněncem Rusnokem důvěru nedostala, ochránila Zemana před jakýmikoliv neústavními kroky tím, že se rozpustila a tak vytvořila prostor pro mimořádné volby. I když ty následují v poměrně krátkém termínu po seberozpuštění sněmovny, přesto vláda v demisi měla dostatečný prostor k jednomu zásadnímu činu. Tvrdím, že vládě v demisi měl její skutečný vůdce zadat úkol, kterým by odůvodnil svou snahu za každou cenu zlikvidovat Nečasovu vládu. Rusnokovci měli na každém ze svých ministerstev zajistit provedení bilance činnosti Nečasovy vlády. Místo mnohdy překotných personálních změn si měl každý ministr opatřit celý štáb „auditorů“, mnohdy třeba i z NKÚ, kteří by odhalovali konkrétní nedostatky a ministři samotní by je ihned zveřejňovali. To by teprve byla předvolební masáž proti stranám bývalé koalice, ba i jednotlivým jejich představitelům. Jelikož to Zeman nenařídil, tak nevěřím ani tomu, že mu skutečně šlo o likvidaci sociálně necitlivé vlády, ale zase jen a jenom o prezentaci své osoby. Navíc s jeho typickou neschopností takticky myslet. On jako vždy, umí jen heslovitě myslet a především konat. Instinktivně si vybere nějaký populistický krok, za jeho splněním pak jako buldok jde, ale nakonec neví jak dál, protože nemyslí ani dva tahy dopředu. Rusnokovce tak jednak nijak nepomohli nové vládě, ale především nebyli využiti k předvolebnímu klání, což měl být pro opozici jejich hlavní přínos.