Letošní mimořádné volby budou vedeny pod pracovním heslem „Všichni proti ČSSD“. Půjde o řešení prakticky podobné situace, jaká byla před posledními volbami, pro které si pravice pod taktovkou Langera zvolila taktiku „všichni proti Paroubkovi“. Měla svou logiku. Paroubek byl v prvé řadě od samého počátku v ČSSD velmi výrazným představitelem opravdových socialistů, takže byl pro pravicově smýšlející politiky ze všech socanů nejnebezpečnějším. Za druhé, byl jednoznačně nejschopnějším politikem v ČSSD, jednak svou politickou vzdělaností, jednak zkušenostmi ekonoma a v neposlední řadě i dlouholetou podnikatelskou praxí v současných podmínkách. Bohužel i on si byl vědom své nadprůměrnosti uvnitř ČSSD. Jakmile dosáhl nejvyššího postu, uvědomil si, že co si neudělá sám, nikdo líp nedokáže. Propadl sebepřeceňování, které v něm navíc od samého počátku jeho předsednictví upevňoval pozdější čestný předseda strany Komárek, který jeho pracovní nasazení označil za práci buldozeru. Později jej naopak kritizoval pro zbytnělé ego. V tom směru nebyl Paroubek mezi politickými předáky žádnou výjimkou. Je totiž znakem tohoto politického systému a současného veřejného prostoru vůbec, že ten, kdo se neustále nepředvádí v médiích, ten neexistuje. K ovzduší namířenému proti sociálně demokratické straně před nadcházejícími volbami, zdatně přispěje i ČSSD sama. Je o ní notoricky známo, že i celosvětové sociální demokracie jsou nejopurtinističtějším politickým subjektem dvacátého století a ta Česká navíc nejrozhádanější politickou stranou v dějinách naší politiky už od první republiky.

Život mne osobními zkušenostmi poučil a občany mého sociálního postavení v celém světě pak v průběhu veškerých dějin rovněž, že žádný sebesociálně citlivější boháč, nadtož superboháč nikdy v konfliktní situaci nebude hájit mé, či naše zájmy. Vždycky dá přednost svému zájmu, tedy především zisku. Proto nikdy nedkáži volit strany vedené boháči, či s kandidátkou plnou superbohatých podnikatelů. Jiná zkušenost mi říká, že v celostátních volbách nikdy nemám volit nové strany. I v těch zaběhaných je pořád dost lidí, kteří si ještě „nenazobali“. V těch nových jsou pak všichni chtiví pro ně nových privilegií, vlivu, moci a dokonce bohatství.

Jsou situace, kdy si většina lidí si myslí, že věci jsou skutečně takové, jak se na první povrchní pohled zdánlivě jeví. Stačí, když pak některý známý publicista vyřkne kategoricky jasný soud, aniž jej dokladuje a všichni s ním dále operují jako se skutečností. Takovými soudy jsou dneska kupříkladu názory, že ČSSD utrpí ztrátu preferencí, pokud bude prezidentský kabinet vládnout až do voleb (Jelínek). Je to samozřejmě nesmysl. Nejméně ze dvou důvodů. Bývalá vládní koalice rusnokovcům nedovolí protlačit sněmovnou žádný opravdu levicový zákon. Za druhé, v zemanovském kabinetu je několik typických technokratů s malým, či dokonce silně omezeným sociálním cítěním, kteří naopak budou navrhovat zákony, které exvládní koalice ráda podpoří. ČSSD v takové situaci neztratí tvář dokonce ani tehdy, když v ní operující zemanovci budou dále stranu rozkližovat. Dalším takovým nesmyslným výrokem je, že se nemá měnit Ústava účelově (Paroubek). Je to právě naopak, přece každá změna Ústavy musí mít účel, jinak by se o ni nikdo ani nepokoušel. Stejně tak je nehoráznou lží tvrzení, že Zeman politicky převyšuje všechny protihráče. To spíše mnozí publicisté a ostatní novináři bez fantazie jsou jím doslova uhranuti, takže nevidí, že on fakticky nemá nic promyšlené dopředu a jenom celkem vtipně reaguje na triky ostatních. Při hlasování o důvěře rusnokovcům bude podle mne rozhodovat jen a jenom exvládní koalice. Pokud má onu stojedničku, pak Rusnok důvěru nedostane. Pokud ji nemá, mají Zemanovi zbrojnoši naději, ale kromě personálního chaosu a další stagnace národohospodářství proti stále většinově pravicové sněmovně, nebudou moci realizovat.

. Zemanovi knechti sedí na svých stolcích teprve pár týdnů a mnozí se už na nich rozvalují se suverenitou odkoukanou od svého zmocňovatele. Skoro všichni začínají své fungování personálními čistkami samotných ministerstev, jakoby na svých postech už měli zůstat natrvalo. Doslova tragické je, že někteří zasahují i do personálních otázek v institucích, patřících do jejich kompetence. A mnozí dokonce začínají rozhodovat o problémech, které budou přesahovat jejich funkční období, na což samozřejmě nemají vůbec žádný nárok, pokud vláda nemá důvěru sněmovny. Shrnuto, chovají se jako panstvo, doslova jako nová vrchnost. I kdyby ve funkcích dosloužili až do řádných voleb, jejich personální triky, kterými si zajišťují klientelistické služby v budoucnu, nejsou pro společnost bez nákladů. Každý, koho vyhodí, má nárok na superzlatý, nejméně šestiměsíční „padák“, což u některých HI-manažerů představuje i desítky milionů. Je víc jak jisté, že jejich nástupci zase na potřebná místa dosadí své lidi a ti jejich budou odcházet opět s vysokým odstupným, tak vysokým, že pro naprostou většinu občanů této země jde o mnohonásobek celoživotních příjmů. Ta rádoby ústavní hra na demokracii nás tedy přichází pěkně draho.

Naprostá většina politologů je přesvědčena, že prezidentova činnost v současné vládní krizi je záměrným oslabováním ČSSD ve prospěch své vlastní strany. Zeman za současné situace chce minimálně znemožnit ty sociální demokraty, které si kdysi dávno dal na listinu „zrádců“, protože jej údajně nevolili v prezidentské volbě při jeho souboji s Klausem. Rádoby samovládce sám sebe vydává za prognostika,i když já mu spíše říkám „futurolog“, ba spíše věštec hádající ze skleněné koule . Navíc vím o něm, že díky svému povýšenectví se v lidech příliš nevyzná. Pokud bude i nadále doslova podporovat štěpení ve vedení ČSSD, nebo jen programově dusit Sobotku, může se dožít nemilého překvapení. I voliči, především ti starší, si toho všimnou. Může se pak stát, že když nebudou vidět šanci v sociálních demokratech, dají hlas KSČM. A tak velký prognostický mág dosáhne opaku svého proroctví ze samých počátků své politické angažovanosti, kdy předpověděl, že komunisté zmizí z politické scény prostě a jednoduše tím, že vymřou. Zkušenost učí, že každé záměrné jednání mívá „vedlejší“ účinky, s nimiž aktér jaksi nepočítá. Mezi voliči jsem již zaznamenal názor, že dají hlas komunistům, pokud ČSSD bude pro ně riziková, například svou nejednotností.

Každému, kdo se skutečně zabývá politikou, doporučuji k přečtení dva texty. První byl vyvěšen 24.7.13 na webu http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/politici-volicum/Sobotka-CSSD-Vlada-jako-siditko-279955 . Jeho autorem je předseda ČSSD, který jasně, srozumitelně a především věcně argumentuje. Jde tedy o text bytosti rozumové. Druhým je naopak text emocemi zmítaného „umělce“, který rád píše o politice a své obsáhlé výlevy s pýchou sobě vlastní označuje za analýzy. Ten je na webu http://www.blisty.cz/art/69409.html . Sobotka skutečně analyzuje, ač se tím neohání. Kotrba jako obvykle vylévá kýble pomyjí, ač si to nikdy nepřizná.

Většina odborníků, ale I přemýšlivé veřejnosti vidí, že pro Zemana je nyní prioritou rozbití ČSSD. Každému je jasné, že prezidentský kabinet s krycím jménem Rusnokova vláda nemá šanci získat důvěru, pokud ji nedostane od velké části poslanců ČSSD. Zeman při zdůvodňování jmenování Rusnoka premiérem použil i argument, že Sobotka, coby předseda vítěze voleb, odmítl sestavovat vládu. Proto když Zeman nakonec vládu jmenoval, Sobotka celkem správně kontroval, že druhý pokus chce pro ČSSD. Zeman na to reagoval tím, že druhý pokus dá Němcové, když mu donese 101 podpisů, ověřených notářem. Tím fakticky Sobotkovi vzkázal, že buďto Rusnok, nebo bývalá koalice. Dobře totiž ví, že veřejnost vládu staré koalice absolutně nechce. Sobotka by se nedáním důvěry Rusnokovcům u veřejnosti znemožnil. Zeman ale možná přestřelil. Jestli Němcová ustojí svůj odpor a v žádném případě mu nedonese ověřené podpisy, tak Zemana dostane trochu do úzkých. Druhou vládu bude muset zase jmenovat jako svůj kabinet. Sobotka ale v každém případě na tom bude hůř. Hlasování o důvěře má být 8. srpna. Pokud ji Rusnokováci nedostanou, má Zeman dostatek času na svůj druhý pokus a tak další kabinet bude žádat o důvěru někdy ke konci roku. A to už bude kousek do termínu řádných voleb. S čímž Zeman dozajista kalkuluje. Zemanovy kabinety tak budou spravovat zemi podle not, které jim bude dávat „gosudar“. Díky tomu napětí v ČSSD poroste, až se strana rozklíží, což je nejvyšší Zemanův záměr vyplývající z pomsty „zrádcům“ Špidlovi, Zaorálkovi, Sobotkovi a spol. Jenže pozor pane potentáte. Jestliže rozbiješ ČSSD, Tvoje strana a už vůbec ne Ty na tom nevyděláte. Většina voličů totiž nesídlí v Praze, takže není přitroublá. Nakonec mohou být vítězem voleb komunisté, což odrovná Tebe.

Předáci odborů z vlastní iniciativy jednali se Zemanem o situaci ve zdravotnictví. Nic proti tomu, že reprezentanti dneska již menšiny zaměstnanců, nadtož celé společnosti, jednají o problematice týkající se všech obyvatel, nejenom občanů. Pozoruhodné ale je, že nejednají s ministrem zdravotnictví, ani s premiérem, ale s prezidentem. Vedení odborů dobře ví, že nemá smysl chodit ke kovaříčkovi, ale jen přímo ke kováři. Nevidím lepší důkaz toho, že lid obecný tak zvanou vládu s premiérem Rusnokem považuje za loutky, o jejichž činech rozhoduje přímo gosudar. Zeman si doslova užívá prezidentského systému. Rusnokova kumpačka není vládou, ale prezidentským kabinetem. Navíc nyní již organizovaným místopředsedou SPOZ Augustinem. Klaus, ODS a další byli propojeni s vysokým byznysem. Zeman je, jak je vidět podle jeho personálních výkonů, propojen rovněž s byznysem, i když se zatím zdá, že spíše regionálním, pokud ten není bílým koněm Ruských oligarchů.

Chování současné moci dokazuje, že v listopadu 1989 nešlo o revoluci, ale o pouhou výměnu mocných. Kdyby šlo o revoluci, následovala by bezprostředně revoluční diktatura, s jejíž pomocí by nová moc zastrašovala každý odpor „lidu“, čti veřejnosti. To se u nás, ze strachu nové moci před hněvem lidu, nedělo. Právě naopak. První polistopadová léta se noví mocní nejen tvářili, ale i chovali jako zastánci demokratismu, svobody a dokonce lidských práv a občanských svobod. Teprve postupem doby si skrytě upevňovali moc, aby ji následně mohli prezentovat celé společnosti. V posledních letech konečně dospěli do stavu, kdy ji mohou až cynicky lidu servírovat. Projevuje se to u všech „pilířů“ demokratické moci. U zákonodárné o tom nikdo nepochybuje, kdo sleduje chování vládních poslanců. Jejich projevy jsou směsí ideologicky zabedněné útočnosti, osobní arogance a především nulové tolerance nejen k názorům opozice, ale dokonce většiny veřejnosti. Prvním jasným důkazem toho, že mocní shodili škrabošky demokratického pokrytectví, byl vznik Topolánkovy vlády. Sestavení a celá existence Nečasovy vlády tento trend pak jen definitivně potvrdila. Druhý pilíř po celou dobu se stejným cynismem pohrdal zákonodárci a veřejnost dokonce ani nepovažoval za hodnu své pozornosti, jenom snad peskování. Jako poslední se odmaskovaly soudy, i když ten Ústavní se odkopal mnohem dříve. Jenže ten je svou podstatou služkou, pardon složkou, politické moci, takže se nebylo čemu divit. Už jeho rozhodnutí ve věci Melčáka totiž nemohlo nechat nikoho na pochybách, že ÚS se dostává do společnosti institucí pohrdajících veřejným míněním, čili prakticky ztrácejících svou legitimitu. Proces mocenského zcyničtění nyní obrazně dokončil Nejvyšší soud (NS), který vyňal ústavní činitele z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Tolik první poznámka. O druhé pak jenom krátce. NS své rozhodnutí opřel především o pozůstatek práva z dob nadvlády KSČ, jejíž funkcionáři měli již od roku 1961 zákonem zajištěnou pro sebe jinou jurisdikci než jaká platila pro ostatní občany. Zůstává pro „lid“ otázkou, zda současní mocní tento pozůstatek minulosti zachovali záměrně, či jen díky kombinace své lenosti s hloupostí. Třetí poznámku ještě kratčeji. Rozhodnutí NS podle mne odporuje Ústavě ČR, konkrétně její Listině, článku 17, který kodifikuje svobodu projevu. NS svobodu projevu pro poslance podstatně rozšiřuje a tím prohlubuje jejich privilegovanost na sféru, která do ní nepatří.