V Evropě prý žije jen 766 dolarových miliardářů s celkovým bohatstvím 2,12 bilionu. V celém světě je těchto bohatých lidí (průměrně vlastní tři miliardy) pouhých 2170 a úhrnem disponují 6,5 biliony dolarů. Pro ilustraci: zhruba desetkrát méně lidí, než má Jindřichův Hradec obyvatel, disponuje majetkem představujícím hodnotu, kterou celá česká stávající ekonomika vytvoří za 32 dlouhých let. Egon Bondy o těchto lidech asi před patnácti lety řekl, že tak malé množství lidí nemůže být třídou, ale mafií. Pokud je to pravda, tak to jenom dokazuje, že ačkoliv byl vzdělán jako marxista, nepochopil Marxe. Podle zmíněného klasika jsou lidé se stejným vztahem k produkčním prostředkům společenskou třídou. Zmínění miliardáři patří prakticky všichni k „profesi“ investorů, čili vlastníků finančního kapitálu. Stejný vztah ke kapitálu, jako uvedení miliardáři, mají rovněž dolaroví sto a desetimilionáři. A těch je už velké, ba až nespočetné množství. I když všichni z nich samozřejmě nejsou čistými investory, ale třeba jen rentiéry, či produkčními kapitalisty, mají k finančnímu kapitálu stejný vztah a z toho plynoucí zájmy. Jsou tedy jednotnou třídou, ať chtějí, či ne, ba dokonce i když to popírají, protože v sociálních vztazích se budou vždy chovat podle svého zásadního zájmu, plynoucího z jejich dominantního vlastnictví. V mých očích tato třída je v současnosti jedinou, skutečně vládnoucí – a poprvé v dějinách konečně globální, společenskou vrstvou.

Jiří Přibáň, profesor na Univesity of Wales, je v posledních dvaceti letech jedním z nejznámějších teoretických právníků u nás. V den mých posledních narozenin s ním publikoval deník Právo tradiční, sobotní, celostránkový rozhovor. Na všechny otázky odpovídal neotřele. Mimo jiné kritizoval Ústavní soud za výroky o Klausově „velkoamnestii“, Nejvyšší soud za rozhodnutí o superširoké poslanecké imunitě, Zemana za jeho snahu o posun výkladu svých ústavních pravomocí. Přibáň tvrdí, že Zeman se snaží textu Ústavy vnutit úplně jiný význam, než na jaký jsou občané i politické reprezentace zvyklé. Nejvíc mne však zaujal názorem na Zemanovy snahy zasahovat do tvorby vlády, což je  v současnosti nejakutnější problém. Přibáň nevidí momentální a především potřebně rychlé řešení jmenování vlády ani v kompetenčním sporu, ani v ústavní žalobě. Nátlak prezidenta na politiky, kteří sestavují vládu, navrhuje řešit originálněji. Cituji: „ Pokud by se však prodlužoval a měl přerůst v ústavní konflikt mezi prezidentem a parlamentními stranami, tak Sněmovna může pro změnu například ekonomicky paralyzovat fungování prezidentského úřadu“, konec citace. Vnímám to také jako podstatně jiný výklad Ústavy. Sněmovna by vůči Hradu vystoupila jako jednoznačně nadřazený ústavní orgán, tak jako tomu v parlamentní demokracii má být.

Katolická církev je nepochybně po dvě tisíciletí vlivným činitelem globalizace lidské civilizace, už kupříkladu jen svou snahou o universalismus. Ovšem nejvíc prospěla globalismu, čti dočasné nadvládě světa finančníků, až ve dvacátém století a to volbou nesmiřitelného antikomunisty Karola Vojtly za papeže. Jan Pavel II. skvěle zapadl do klanu neoliberálních světalídrů od Reagana přes Thatcherovou po Bushe, kteří dokončili zničení prvního pokusu o zrušení nadvlády bohatých nad globalizujícím se lidstvem. Totálním zničením světa odporu vůči celoplanetárnímu kapitalismu, se však všichni současní vládci dostali do těžce řešitelného problému. Všesvětoví predátoři, pro něž je komunismus existenčním nebezpečím, totiž přerostli přes hlavu politickým reprezentantům všech zemí a vážně tak ohrozili sociální klid a dokonce celospolečenskou stabilitu na planetě. Do tohoto stavu přichází Vatikán opět s volbou „politicky“ determinovaného papeže. Papeže, velebícího chudobu. Zatím se František vyhnul původní katolické verzi této dogmatiky, podle níž chudí „projdou uchem jehly“ do království nebeského, čili té směšné vidině věčné blaženosti pro trpící zde na Zemi. Ovšem rovněž tak zatím nenašel lepší koncepci, než vyzývat všechny bohaté ke střídmosti, solidaritě s chudými a k ostatním obligátním moralitám údajné solidarity, dobročinnosti až odpovědnosti za pouze „svěřený“ majetek. Dokonce i osobní vzdání se některých honosností, jako zlatého prstenu, purpurového roucha a jiných znaků papeže, ještě neznamená ze strany papeže nic nově převratného. Uvítal bych spíše první kroky na jistě dlouhé cestě k chudé církvi, ba dokonce k organizační koncepci prvotních křesťanských společenství. Tedy nejen vzdání se nesmírného bohatství včetně uměleckých pokladů, ale především od nich odvozené centralizované moci papežství. Když se kdysi Jan Pavel II. zeptal „Matky Terezy“, co pro ni může udělat, tak prý mu řekla, aby pro chudé světa otevřel poklady Vatikánu…a hned bylo mezi ní a Vatikánem „vymalováno“. Sice se stala po své smrti blahoslavenou ještě z moci Jana Pavla II., leč to bylo tak všechno, jak se Vatikán s jejím přáním vypořádal. František stojí před velkým dilematem nejen svým, ale celé „své“ církve. Lidstvo se ze spárů civilizačních predátorů totiž dostane tehdy a jenom tehdy, když je podřídí opravdové celospolečenské moci a nebude se neustále doprošovat jen a pouze jejich humanity.

Zájem o křeslo ministra zemědělství ze strany ČSSD, byl jenom divadélkem pro straníky, především z jižní Moravy, kteří Sobotku už dávno považují za „pražáka“. Stínovým ministrem zemědělství v ČSSD byl totiž Hašek. Sobotka ale vůbec nepotřeboval, aby tento podrazák, se dorval do jeho vlády. Musel ale pro oko o takové ministerstvo sehrát bitku, aby jihomoravany zbytečně neprovokoval. Předem si ale určitě zajistil, aby flanďáci boj o své prioritní křeslo nevzdali. Vždyť co by jim tak asi řekl všehochtivý Duka, kdyby nechali církevní kšeftaření s půdou a lesy kontrolovat „cizí“ a navíc nepřející politiky. Takže, jak se zdá, po včerejšku je spokojenost na všech stranách. I Hašek může pokračovat ve svých piklech, jejichž druhé kolo zahájil osobní režií posledního zasedání krajské konference ČSSD jihomoravského kraje.

Bělobrádek se v té Americe nic nepřiučil, jak lze pozorovat. Vyjednávání o sestavení vlády změnil ve vydírací nátlak, což je taktika Lidovců používaná po celou dobu jejich existence. Již před nějakým časem „roztroušený sklerotik“ považoval pouhá dvě ministerstva pro svou stranu za almužnu. Včera nakonec vykřikoval, že buď dostanou ministerstvo zemědělství, nebo nepůjdou do vlády. Sobotka totiž nabídl Lidovcům ministerstva práce a dopravy. Osobně nechápu, proč ČSSD tak tvrdohlavě lpí na ministerstvu zemědělství, ale naopak chápu, proč na něm trvají Lidovci. Od dob „svatouškovského“ Luxe totiž existují na každém okrese tak zvané zemědělské správy, které kdysi bývalý předseda „černoprdelníků“ obsadil svými straníky, takže fungovaly mimo jiné i jako okresní sekretariáty jeho strany. Mít po celé zemi síť svých středisek je k určitě k nezaplacení, zvláště když jsou financovány ze státní kasy. Z Bělobrádkova včerejšího vystoupení mne nejvíc zaujalo prohlášení, že prezident, u něhož byl právě na návštěvě, jejich požadavku rozumí, aniž veřejnosti odůvodnění požadavku nějak ozřejmil. Čteno tedy se znalostí politické reality v ČR, tím předseda Lidovců jenom práskl na Zemana, že se mu hodí jakýkoliv zádrhel, který Sobotkovi komplikuje život. Bělobrádek se chová jako puberťák, který neví, co vlastně chce. Napřed se nechá zvolit za místopředsedu sněmovny a teď se rve o ministerstvo, do jehož křesla se chce sám posadit, jak vyplynulo z debaty u prezidenta. Nevím, ale od začátku jsem považoval za největší riziko v sestavě této vládní koalice Lidovce, pro jejich bezohledné vyděračství. Snahu o získání ministerstva zemědělství ještě nepovažuji za příliš významnou, ale být Sobotkou, pověřil bych nějakou šedou eminenci své strany, aby sondovala Úsvit o možné budoucí vládní spolupráci. Dřív, nebo později se Sobotka stejně dostane do situace, kdy bude muset alespoň vyhrožovat tím, že Lidovce pro svou vládu nepotřebuje.

Rok co rok této zemi ordinují politici rozpočet s mankem víc jak sto miliard korun. Nová sněmovna nám nyní schválila rozpočet na rok 2014 s dluhem 112 miliard, když jeho příjmy činí necelý 1,1 bilion a výdaje převyšují 1,2 biliony korun českých. Celkové zadlužení země tvořilo ke konci třetího kvartálu letošního roku už 1,668 bilionu korun, podle evropského pojmosloví, čili víc jak jeden a půl milionu milionů. Ekonomická výkonnost naší země při tom je kolem 4 bilionů za rok, takže za takových pět let dosáhne státní dluh celé poloviny toho, co za rok vyprodukujeme. A to v lepším případě, pokud se tak na celý vývoj dívám. Politici při tom neustále hovoří o jakési rozpočtové odpovědnosti, prosazují nějakou rozpočtovou ústavu a jiné slovní výmysly. Jejich návrhy hospodaření však dokladují pravý opak. Reálné hospodaření pak neúprosně dokazuje, že zem se neustále propadá do bažiny nesolventnosti. Čípak je to asi zájem? Nebo se již počítá s tím, že státní dluh se nikdy nebude splácet?! Jak by mohl, vždyť kupříkladu USA už svým věřitelům dluží kolem 115 000 miliard dolarů, čili v evropském pojmosloví 115 bilionů. Existuje ještě nějaký naiva, který předpokládá, že věřitelé své peníze někdy uvidí?!

Raketa vypálená z amerického bezpilotního letadla zabila ve středním Jemenu nejméně třináct civilistů. Zjevně šlo o záměnu, při níž byl konvoj aut s hosty jedoucími na svatbu omylem považován za kolonu vozů al-Káidy. Její jemenskou odnož považují USA za jednu z nejnebezpečnějších. Raketa zasáhla pět z jedenácti aut jedoucích z města Radda, které je správním střediskem provincie Bajdá, do nedaleké vesnice. Radda je známa jako bašta ozbrojenců al-Káidy. Místní představitelé podle agentury AP uvedli, že po zásahu rakety zůstala na silnici ohořelá těla a hořící auta. Útoky amerických bezpilotních letadel jsou v Jemenu poměrně časté. Americká armáda se tak snaží oslabit síť al-Káidy v této chudé jihoarabské zemi, napsala agentura DPA. Potud zpráva z médií. K ní pouze dodávám, že rozkazy ke každému útoku „dronů“ vydává sám nositel Nobelovy ceny za mír, Obama. Dalšího komentáře podle mne netřeba.

Kdo si myslel, že s novými tvářemi se konečně zvýši kultura chování poslanců sněmovny, má hned při prvním ostrém jednání, tedy při projednávání rozpočtu, jasno. Rváč, hulvát a cynický tlučhuba Kalousek nejenže se předváděl, ale vyprovokoval Babiše k vyjadřování příhodnému spíše pro kapitána korzárů, než vrcholného politika. Jestli bude šéf ANO pokračovat v tomto trendu, brzy sice nahradí Ratha, leč ztratí aureolu nejen rozvážného byznysmena, ale i slušného člověka. Kytička pryč. Mnohem horší je důvod pro ztrátu druhé kytičky. Ta situace by se dala označit jako skok na špek Zemanovi. Prezident delší čas vyšachovával Babiše z vlády stupidním trváním na – tentokrát kupodivu „neidiotské“ – ústavní zvyklosti, podle níž ministři mají mít lustrační osvědčení. Po měsíci si to však nějak nechal rozležet v té alkoholické hlavě a rozšířil svou touhu hovořit do sestavování vlády jakýmsi svým právem veta ke každému, údajně kdo není odborníkem. Při tom naznačil, že Babiš by mu na ministerstvu finance naopak nevadil. Všeobecně se ví, že Zemanovi jde především o Zaorálka, protože ten by jako ministr zahraničí byl Zemanovým protihráčem, řekněme si bez obalu, minimálně velmi nepříjemným. Sobotka jednoznačně odmítl, aby prezident zasahoval do jmenování ministrů, jenže jeho koaliční partner, alias Babiš asi po vydařeném setkání se Zemanem, především ale bez konzultace s ostatními koaličními partnery, okamžitě uznal Zemanovo právo rozhodovat o ministrech. Ukazuje se, že na politiku je opravdu zatím příliš nedorostlý. Pokud totiž politici nebudou držet proti Zemanovi pospolu, tak postupně zařízne každého z nich. Přece má mandát „všeho“ lidu!

Listopadová kontrarevoluce kapitalistů, jako každá nová moc potřebovala nějakého nepřítele. Komunisté to být nemohli, protože noví mocnáři byli na řízení země příliš hloupí a bez komunistických byrokratů by nebyli schopni zem spravovat. Jako nepřítele si, coby „sametoví revolucionáři“, čti převratoví zbabělci, vybrali skupinu, která neměla šanci se bránit. Tak zvané spolupracovníky Státní bezpečnosti. Nikoho z nových mocipánů nezajímaly konkrétní osudy lidí. Šlo jim jen o to, vytvořit vrstvu provinilců, jakési nositele kolektivní viny. Zatím co pracovníci samotné StB se ve velkém rozsahu mohli zapojit do státních služeb, jejich oběti byly ostrakizovány, vyloučeny ze společenství slušných lidí a fakticky diskriminovány. Kolektivní vina byla ve své podstatě produktem nejen zbabělosti, leč i lenosti aktivistů nové politické moci. Seznamy údajných spolupracovníků StB nebyly oficiálně zveřejněny, takže postiženým nebyla dána šance k soudní obraně. Nová politická moc se totiž doslova děsila toho, že by každému jednotlivci musela dokazovat nějakou konkrétní vinu. Což je jediný možný postup vůči obviněným v právním státě. To by ale představovalo obrovské množství drobné práce a nepochybně i hodně osobní odvahy občanů, kteří by měli dokazovat, že byli tím či tím konkrétním spolupracovníkem StB poškozeni. Lustrační zákon byl tedy od samého počátku aktem mocenské svévole a jako takový je fakticky nelegální od samého počátku, protože je zákonem odporujícím právnímu myšlení. Naopak je učebnicovým příkladem revanšistické msty, čili bezprávím politického převratu. Aktem zavádějícím kolektivní vinu, důsledkem občanské zbabělosti a lenosti.