Listopadová kontrarevoluce kapitalistů, jako každá nová moc potřebovala nějakého nepřítele. Komunisté to být nemohli, protože noví mocnáři byli na řízení země příliš hloupí a bez komunistických byrokratů by nebyli schopni zem spravovat. Jako nepřítele si, coby „sametoví revolucionáři“, čti převratoví zbabělci, vybrali skupinu, která neměla šanci se bránit. Tak zvané spolupracovníky Státní bezpečnosti. Nikoho z nových mocipánů nezajímaly konkrétní osudy lidí. Šlo jim jen o to, vytvořit vrstvu provinilců, jakési nositele kolektivní viny. Zatím co pracovníci samotné StB se ve velkém rozsahu mohli zapojit do státních služeb, jejich oběti byly ostrakizovány, vyloučeny ze společenství slušných lidí a fakticky diskriminovány. Kolektivní vina byla ve své podstatě produktem nejen zbabělosti, leč i lenosti aktivistů nové politické moci. Seznamy údajných spolupracovníků StB nebyly oficiálně zveřejněny, takže postiženým nebyla dána šance k soudní obraně. Nová politická moc se totiž doslova děsila toho, že by každému jednotlivci musela dokazovat nějakou konkrétní vinu. Což je jediný možný postup vůči obviněným v právním státě. To by ale představovalo obrovské množství drobné práce a nepochybně i hodně osobní odvahy občanů, kteří by měli dokazovat, že byli tím či tím konkrétním spolupracovníkem StB poškozeni. Lustrační zákon byl tedy od samého počátku aktem mocenské svévole a jako takový je fakticky nelegální od samého počátku, protože je zákonem odporujícím právnímu myšlení. Naopak je učebnicovým příkladem revanšistické msty, čili bezprávím politického převratu. Aktem zavádějícím kolektivní vinu, důsledkem občanské zbabělosti a lenosti.