Postmoderna je pro lidstvo jedním z nejnebezpečnějších výplodů intelektuálských, povrchně uvažujících mozků. Svět je nepochybně složitější, organizovanější, jeho vědecké poznání je zatím velice nedostatečné a technologické zvládání reality mělo proto mnohdy až katastrofální vedlejší účinky. Nebylo se proto proč divit, že mnoho poctivých myslitelů se vždycky snažilo postihnout problémy vědy a techniky v širším kontextu a především se skepticky stavělo k mnohým výsledkům vědeckotechnického vývoje. Jako je obvyklé, i této počáteční čestné snahy se doslova zmocnili pisálkové, fantastové, až duševní patologové všech možných odstínů. Proti vědeckému zkoumání reality byly jimi konstruovány až fantasmagorické alternativy jakéhosi „celostního“ poznávání světa hlubokým nazíráním, vcítěním a jinými podobnými úchylnostmi údajné kognice. Technika byla kritizována a kupříkladu pod rouškou ochrany přírody dokonce odmítána. Mnohdy až hlásán jakýsi nový návrat k přírodě. S hesly o individuální svobodě byl pak zahájen frontální útok proti jakékoliv organizovanosti, v níž bylo odhalováno čertovo kopyto veškerého ovládání lidí, až totality. Centrem útoků se nakonec stal sám stát a jeho destruktoři na sokl jeho sochy postavili božského jedince, individualitu bez jakéhokoliv sepětí s ostatním lidstvem. Tím byla zasazena dominantní rána všemu političnu moderní doby. Prostor politiky vždycky ovládaly elity, mírně řečeno jednoduchého myšlení. Ovšem postmoderna se svým chápáním popisu světa jim navíc vytvořila podmínky k naprosto povrchnímu a především ryze subjektivnímu hodnocení reality. Pokud Oskar Krejčí neustále hovoří o úpadku politických elit, tak jeho hluboká příčina tkví v postmodernitě. Od dob, kdy s obrovskou pomocí neoliberalismu ovládl postmoderní myšlení celosvětový, nejen politický diskurs, dochází ke stále větší degeneraci politické správy zemí i světa. Vrcholem je, že dneska si nejen každý žvaní, co chce, ale že to své kecání považuje za důležité, ba dokonce za oprávněné k návrhům na řešení stále složitější skutečnosti. Nikdo, z politiků pak v žádném případě, necítí potřebu hlubších a především co nejobjektivnějších analýz. Jakékoliv individuální vyprávění o realitě se považuje za realitu samotnou. Takže pravda nejenže neexistuje, ale každý kecálista má vlastně pravdu. Nejhorší je, že i její sebemenší část považuje za rozhodující důvod k dalšímu jednání. Není vůbec rozhodující jaká je skutečnost, ale naopak je důležité, jak se veřejnosti jeví, čti, jak je jí naservírována mediálními elitami. Nakonec veřejná diskuse se vůbec nevede o skutečnosti, ale o její té, či oné interpretaci. Lidstvo pomalu, leč jistě pod vlivem intelektuálních vrstev nežije, ale především se vůbec nerozhoduje podle toho, jaká je realita, ale podle momentálně vítězné její interpretace. To považuji za nezpochybnitelnou trajektorii k definitivní katastrofě.

Nejpopulárnější český himalájista Radek Jaroš před dvěma hodinami stanul na druhé nejvyšší a celkově nejobtížnější osmitisícovce světa. Dokončil tak jako patnáctý pozemšťan zdolání „Koruny Himaláje“, čili výstup na všech čtrnáct osmitisícových hor. Až dneska jsem si uvědomil, že je jich tedy tolik, kolik je zastavení na „křížové cestě“ Ježíšově. Náhoda?! Osobně jsem tomu už moc nevěřil, že se mu pátý pokus o zdolání K 2 povede, když se dva roky zotavoval po amputaci prstů na nohách. Navíc jsem jeho počínání považoval v posledních  letech už za poněkud bezohledné, vzhledem k tomu, že má čtyři děti. Jak je vidět, je to fyzicky a fyziologicky výjimečný člověk. Naprostou většinu všech výstupů podnikl bez podpory šerpů (je to podstatně levnější, ale především rychlejší) a bez kyslíkových přístrojů. Celou současnou výpravu na K 2 tvořili tři horolezci a jedna novinářka. Takže teď už jenom mu moc držím palce, aby jeho túra byla zakončena jak se patří, tedy návratem domů, jak má končit každá opravdu úspěšná horolezecká túra.

Nejen na východě Ukrajiny umírají civilisté. Jsou v těchto dnech ve velkém zabíjeni i v Palestině. Jenže. Světapanstvo z USA a jí přicmrndující Evropy stále zvyšují sankce jenom proti Rusku, jakoby jeho armáda na Ukrajině bojovala. Kolem zabíjení v Palestině je sice od stejných superpolitiků hodně siláckých slov a jiného hubopěnění, ale o sankcích ani slovo. Nebo jsem snad v té kakofonii informačních válek něco přeslechl? Určitě ne. Jakékoliv sankce by přece Izrael nepřežil ani pár týdnů, takže by musel přilézt ke křížku a to jeho klientelističtí patroni z USA v žádném případě nemohou dopustit.

Když vojska Varšavské smlouvy (VS), podle tehdejších smluv o internacionální pomoci, vstoupila v srpnu 1968 na území ČSSR, aby tuto zem udržela ve svém bratrském uskupení, byla to podle dnešních mocipánů vojenská agrese a jejich delší pobyt u nás pak dokonce okupace. Biĺak a další vedoucí politici té doby, kteří přivítali přítomnost vojsk spojeneckých armád v naší zemi, jsou dodneška v učebnicích dějepisu prohlašováni za opovrhované zrádce. Stačilo ale docela málo a současní politici nejen volají, ale mnozí se snaží i zajistit přítomnost vojáků našich současných spojeneckých armád, tedy NATO, na našem území. Takže se dá tvrdit, že dnešní politická moc dělá to samé, co kdysi Biĺak a kolegové. Pouze se změnil název našich současných spojenců, až bratrů ve zbrani. Stará lidová moudrost tvrdící, že i když dva dělají totéž, není to totéž, je opět potvrzena. Když v současnosti vojska NATO dokonce vstupují do nebratrských zemí, je to obvykle vykládáno jako boj proti terorismu, likvidace vlád tyranů, či dokonce zajišťování lidských práv tamějším občanům. Delší pobyt vojsk NATO na cizím území se pak vydává za ochranu civilního obyvatelstva, podporu demokratické vlády, ba až za humanitární pomoc. Jakási forma internacionální pomoci vykonávaná po celé planetě. Armády VS si kdysi v žádném případě nemohly dovolit nic z toho, co dneska po celém světě provádí vojska NATO. Při čemž všichni dobře vědí, že NATO není ničím jiným, než klamavým krytím akcí USArmy. Vojáci Sovětského svazu za celou poválečnou historii jen jednou vstoupili na území nepatřící zemím VS. Sovětská armáda při tom tehdy měla alespoň tolik slušnosti, že své spojence do konfliktu v Afghánistánu nezatahovala. Zato dneska do jeho pokračování nás zapojila armáda USA, přes příslušnost do spolku NATO, který je v současnosti čistě útočným, agresorským a civilní obyvatele po celém glóbu vraždícím molochem. Ve službách VS za celou dobu nepadl na cizím území jediný český voják. A vlastně za NATO také ne, protože dneska v cizích zemích nejsou čeští vojáci, leč v americkém angažmá vraždící žoldáci.

Po skončení studené války se Evropané všeho druhu opájeli novou situací a většinově věřili v další prohloubení míru, kterému se těšili skoro půl století. Mimo jiné, leč ale hlavně, polevili ve své globální pozornosti a připustili, aby je USA pozvolna a skrytě, prostřednictvím NATO, zatáhly do válečné smrště po celém Glóbu. Než se politici Evropy nadáli, tak jim Američané bombardovali Srbsko. Nikdo si tehdy neuvědomoval, že šlo o první horkou válku proti Rusku, tradičnímu spojenci Srbska, se snahou zatáhnout ho do horkého válečného konfliktu. Provokace Amíků proti Rusku pokračovaly od bláznivého Sakašviliho, přes pobaltské utlačovatele ruskojazyčných spoluobčanů, až konečně po druhou barevnou revoluci v Kyjevě, s přízviskem Majdan. Antiruskou politiku zahájil na Ukrajině již deset let před tím prezident Juščenko, jehož manželka je agentkou americké rozvědky. Pokračovali v ní lidé jako například Kličko, občan SRN, či oligarcha Kolomojskij, pro změnu občan Izraele. Od začátku protestů na Majdanu se celá politická elita EU postavila na jednu stranu sporu. Tím se bohužel, chtě nechtě, stala přímým účastníkem sporu, který, také díky jejich angažovanosti, přerostl v konflikt a nyní v regulérní občanskou válku. Díky tomu, že EU je od počátku účastníkem války na jedné straně, provozuje s nacistickými zkušenostmi i informační válku, takže občané Evropy se nikdy nedozvědí mnoho skutečností o pravém stavu věcí na Ukrajině. Informační válčení je bez výjimky rizikové na provokace, takže od chvíle, kdy padl první granát na území Ruska, jsme ve skutečné a bezprostřední válce s Ruskem, ať se nám to líbí, či ne.

Není náhodné, že v těchto dnech se v našich sdělovadlech objevila zpráva o nepodmíněném odsouzení Borise Beckera, s odkladnou lhůtou dvou let, za „odklon“ svých daní. Když hrál ještě tenis a ne pouze ruletu, tak nějaký čas danil své příjmy v Monaku, leč, jak zjistily pečlivé německé úřady, nežil tam patřičnou, zákony SRN stanovenou, dobu. Vůbec nepochybuji o tom, že této zprávy bychom si vůbec nevšimli, nebo by ji média ČR vůbec nepublikovala, nebýt zrovna aktuálního, poněkud okurkově sezonního případu, Kvitové. Dále vůbec rovněž nepochybuji o tom, že když se všichni známí kecálisté vyprázdní, tak se časem na věc zapomene a v této složité a velmi důležité oblasti činnosti celé EU se nezmění vůbec nic. Je nulová pravděpodobnost, že politická třída EU a její byrokracie je schopná nadnárodním korporacím předepsat jakýkoliv daňový režim, se kterým ony nebudou souhlasit. Ovšem měly by úřady EU konečně začít alespoň hledat způsoby, jak zabraňovat dvojímu zdanění příjmů a jak zdaňovat alespoň příjmy, ale především zisky v tom regionu, v němž byly získány. Jestliže kupříkladu Kvitová vydělala peníze v Británii, měla by z toho konkrétního příjmu platit daň jenom tam a v žádném případě ještě v ČR, či Monaku. A pokud korporace generují zisk kupříkladu v ČR, měly by u nás z něho platit daně. Pokud se tak neděje, pokud nadnárodní korporace mají neohraničenou šanci přelévat peněžní toky, jak se jim zachce, pak by pro ně měla být zavedena jednotná daň ve všech zemích a odklon financí do daňových rájů by měl právními řády celého světa považován za daňový podvod. Dokud tomu tak nebude, nevládnou nám příslušníci politické třídy, čili volení zástupci, ale anonymní mafie vlivných. Tvrdím bez rozpaků, že tento stav je jednoznačně mafiánským kapitalismem. Ti, kdo jej realizují, jsou mezinárodními gangstery a ti, kteří jim to nedokáží zatrhnout, jsou vlastně jejich nejvyššími kmotry.

Ještě v roce 2008 se „akcie OKD“ prodávaly za 600 korun. Nyní mají cenu čtyři koruny, což nepotřebuje komentáře. Těžební společnost NWR, která mimo jiné vlastní i OKD, vede již delší dobu obtížná jednání s věřiteli, aby tak předešla bankrotu, který je, díky dovozu laciného uhlí z USA a vyloučení uhlí z energetické budoucnosti EU, naprosto nevyhnutelný. Majoritnímu vlastníkovi Bakalovi je to samozřejmě všechno lhostejné, protože za ta léta vyždímal z OKD co se dalo, takže se mu kupní cena už vrátila asi desetinásobně. Veřejně navíc prohlásil, že OKD pro něj v současnosti představuje pouhých deset procent jeho podnikatelských aktivit. A za takové situace se najde vládní činitel, který z pohnutek sociální dobročinnosti prohlásí, že stát OKD koupí. Čímž zásadně ovlivní další jednání firmy s věřiteli. Ministr průmyslu a obchodu v ČR je možná dobrým ekonomem, ale projevil se jmenovaným krokem  jako podnikatelský diletant, který trpí Zemanovským syndromem – užvaněností. Stát na OKD již prodělal miliardy, a jak se zdá, hodlá prodělávat další, už také proto, že příliš brzy odhaluje své úmysly.

Krize, která se klubala už od roku 2005 a plně propukla v roce 2008, se postupně měnila. Začala jako hypotéční, pokračovala jako finanční, prodlužovala se jako dluhová, ale konečným důsledkem je krize pracovního trhu. Ta je podle mého soudu definitivní, bude již nepřetržitá a bez zásadních změn se nedá vyřešit. Důvodů ke ztrátě pracovních míst je přehršle. Sociálně zlé především je, že některé z nich již trvají velmi, velmi dlouho. Nynější velký úbytek pracovních míst z období vyjmenovaných krizí, je vyvolán především tlakem „pravicového vnímání státu“, díky němuž vlády krizí zneužily ke škrtům a dalším úsporám veřejných rozpočtů. Bylo při tom od samého počátku jasné, že i po jejich překonání se počet pracovních míst ve veřejném sektoru v plném rozsahu již nikdy neobnoví. Za druhé již nejméně půlstoletým technologickým pokrokem v automatizaci až robotizaci, neustále ubývá pracovních míst v průmyslu, zemědělství a v souvisejících oborech. Několik prvních desetiletí se sice dařilo osoby uvolněné z primárního a sekundárního sektoru přeškolovat k práci v terciární sféře, ale v posledních dvou desetiletích se i tady možnosti uzavřely. Největší úbytek pracovních příležitostí současnosti totiž přinesl rozvoj výpočetní techniky, internetu a dalších telekomunikačních prostředků ke zpracování dat a jejich využití ke správě společenství. Tím se definitivně ukončily podmínky pro existenci početné střední třídy, která tak propadá do nižších kategorií sociální struktury společnosti. Práce se stává exkluzivním zbožím a zájem je pouze o elitní vzdělanostní skupiny. Navíc je známo, že při současné rychlosti vývoje vědy a techniky, skutečně přínosnými jsou osoby tak maximálně do čtyřiceti let svého věku. Pak již nic nového nevymyslí. Skupina nezaměstnaných proto bude neustále zvyšovat svou početnost. Nejhorší je, že bude neustále růst počet osob nezaměstnatelných, dokonce i po celý život a po celé generace. Dneska se proto začíná otevřeně hovořit o řešení, spočívající v garanci jakéhosi „základního příjmu“ pro každého jedince. Nevím, zda to někdo propočítával, či se dokonce pokoušel domýšlet se dlouhodobých důsledků, ale něco mi říká, že je to cesta do slepé uličky a další ukázka zoufalé bezmoci ve spravování globálního světa.

Předčasné parlamentní volby z posledního víkendu ve Slovinsku, vyhrál naprostý politický nováček – Strana právníka Mira Cerara (SMC). Tento údajně charismatický padesátník založil stranu teprve 6. června letošního roku, tedy až po květnovém odstoupení vlády premiérky Bratušekové. Už předvolební průzkumy dávaly Cerarově straně jasně vítězné preference. Proč voliči takto rozhodli? Slovinsko už několik let neplatí za premianta nových členských států EU. Někdejší symbol stability a prosperity se zmítá v krizi. Finanční problémy, korupční skandály a politické spory způsobily, že se v zemi podruhé za tři roky konají předčasné volby. Za takového stavu v zemi je výsledek současných voleb podle mne jasným důsledkem čiročirého zoufalství občanů. Strana totiž, mimo jiné, nemá prakticky vůbec žádný program a její lídr navíc tvrdí, že bude naprosto nezávislá, i když bude muset s nějakou jinou stranou spolupracovat. Což jsou v mých očích důkazy politické naivity, nebo záměrného, až lživého populismu. Cerar na většinu obyvatel působí důvěryhodně, na volebních plakátech má výzor rozvážného vzdělance, i když plakát vypadá celkově spíše jako reklama na brýle. Je synem dvojnásobného olympijského vítěze v gymnastice, považovaného v zemi za největšího jejího sportovce a někdejší ministryně spravedlnosti, což mu vytvořilo potřebnou startovací popularitu. Zatím stačil veřejnosti sdělit, že nastaví podmínky pro ekonomický růst a sníží rozpočtový deficit. Tedy žádné nové světoborný objevy. Jestliže jeho zvolení nazývám projevem občanského zoufalství, pak je to jenom prvotní,poněkud povrchní, všem přemýšlivcům živelně se v mysli vynořující názor. Jde totiž o mnohem víc. O další projev hluboké politické krize demokratického systému vládnutí v globalizujícím se světě, v němž vlády národních států jsou pouhými loutkami zájmů viditelných nadnárodních korporací, mnohdy ekonomicky větších, než ony státy a i ty korporace samotné pak realizátory vůle anonymních klanů, čti mafiánských gangů, světových financiérů.

Přečetl jsem už dostatek textů od těchto pánů a stejně tak velké množství komentářů o nich samotných. Nepochybně jsou všichni tři velmi vzdělaní v několika oborech humanitních věd, ale především velice erudovaní v oblasti novodobé historie. Všichni tři pozitivním způsobem navazují na myšlení Marxe a snaží se ho rozvíjet k analýzám dění dnešního světa. Všichni tři jsou nesmlouvavými kritiky současného globálního systému, mezinárodní a domácí politiky vládců USA a dokonce jsou přesvědčeni, že nepřichází v úvahu, aby byl současný globální řád alespoň jednou z možných alternativ dalšího vývoje lidstva již v nedaleké budoucnosti. Tím vším se sobě ale pouze podobají. Společné však mají docela něco jiného. Nejsou současným světapánům vůbec nebezpeční. Naopak oni si je doslova vydržují. Jelikož jde o katedrové učence, kteří nemají mocenské ambice, ba dokonce se ani osobně nezapojují do organizování protestních hnutí a podobných aktivit, dělají globálním vládcům fakticky užitečné „klauny“, ne nepodobné pověstným královým šaškům. Jsou navíc výbornými figurkami, na nichž mocní rozhodujících zemí světa dokazují veškeré veřejnosti svou politickou tolerantnost, respektování všemožných občanských svobod, především svobody slova a nádavkem i demokratičnost celého systému, který ve skutečnosti doslova železnou, čti vojenskou, rukou ovládají. Tito pánové ale nemohou být vzorem pro nikoho z těch, kdo hodlají současnost změnit. Jakoukoliv, i tu nejmenší změnu totiž mohou provést jen a pouze lidé činu a ne sebelepších myšlenek hlásaných v klidu pracoven. Taková pozice je pouze pro starce, kteří již nejsou schopni své škamny  opustit, což je bohužel i můj případ a důvod, proč jsem chtěl přestat psát.