Postmoderna je pro lidstvo jedním z nejnebezpečnějších výplodů intelektuálských, povrchně uvažujících mozků. Svět je nepochybně složitější, organizovanější, jeho vědecké poznání je zatím velice nedostatečné a technologické zvládání reality mělo proto mnohdy až katastrofální vedlejší účinky. Nebylo se proto proč divit, že mnoho poctivých myslitelů se vždycky snažilo postihnout problémy vědy a techniky v širším kontextu a především se skepticky stavělo k mnohým výsledkům vědeckotechnického vývoje. Jako je obvyklé, i této počáteční čestné snahy se doslova zmocnili pisálkové, fantastové, až duševní patologové všech možných odstínů. Proti vědeckému zkoumání reality byly jimi konstruovány až fantasmagorické alternativy jakéhosi „celostního“ poznávání světa hlubokým nazíráním, vcítěním a jinými podobnými úchylnostmi údajné kognice. Technika byla kritizována a kupříkladu pod rouškou ochrany přírody dokonce odmítána. Mnohdy až hlásán jakýsi nový návrat k přírodě. S hesly o individuální svobodě byl pak zahájen frontální útok proti jakékoliv organizovanosti, v níž bylo odhalováno čertovo kopyto veškerého ovládání lidí, až totality. Centrem útoků se nakonec stal sám stát a jeho destruktoři na sokl jeho sochy postavili božského jedince, individualitu bez jakéhokoliv sepětí s ostatním lidstvem. Tím byla zasazena dominantní rána všemu političnu moderní doby. Prostor politiky vždycky ovládaly elity, mírně řečeno jednoduchého myšlení. Ovšem postmoderna se svým chápáním popisu světa jim navíc vytvořila podmínky k naprosto povrchnímu a především ryze subjektivnímu hodnocení reality. Pokud Oskar Krejčí neustále hovoří o úpadku politických elit, tak jeho hluboká příčina tkví v postmodernitě. Od dob, kdy s obrovskou pomocí neoliberalismu ovládl postmoderní myšlení celosvětový, nejen politický diskurs, dochází ke stále větší degeneraci politické správy zemí i světa. Vrcholem je, že dneska si nejen každý žvaní, co chce, ale že to své kecání považuje za důležité, ba dokonce za oprávněné k návrhům na řešení stále složitější skutečnosti. Nikdo, z politiků pak v žádném případě, necítí potřebu hlubších a především co nejobjektivnějších analýz. Jakékoliv individuální vyprávění o realitě se považuje za realitu samotnou. Takže pravda nejenže neexistuje, ale každý kecálista má vlastně pravdu. Nejhorší je, že i její sebemenší část považuje za rozhodující důvod k dalšímu jednání. Není vůbec rozhodující jaká je skutečnost, ale naopak je důležité, jak se veřejnosti jeví, čti, jak je jí naservírována mediálními elitami. Nakonec veřejná diskuse se vůbec nevede o skutečnosti, ale o její té, či oné interpretaci. Lidstvo pomalu, leč jistě pod vlivem intelektuálních vrstev nežije, ale především se vůbec nerozhoduje podle toho, jaká je realita, ale podle momentálně vítězné její interpretace. To považuji za nezpochybnitelnou trajektorii k definitivní katastrofě.