Prezident Ruské federace před několika dny prohlásil, že zánik SSSR byl tragedií. Nejenže se připojuji k tomu názoru, ale troufám si tvrdit, že jde dokonce o největší tragedii minulého století. Nebojím se hovořit o největší tragedii i při vědomí obrovských lidských obětí dvou „světových“ válek, ke kterým v tom století došlo. Lépe řečeno právě kvůli nim považuji zánik Sovětské svazu za tragický vrchol století. Všechny ty oběti totiž byly naprosto zbytečné. Pádem SSSR byly v prvé řadě zničeny veškeré výsledky obou válek, jež byly prospěšné bezmocným, neprivilegovaným a mocensky zneužívaným. Došlo k postupnému zanikání výdobytků stopadesátiletého sociálního boje zaměstnanců, především pak dělníků. V druhé řadě jsou postupně revidovány všechny výsledky války, které byly prospěšné zvítězivší Rudé armádě, od uznání zásluh na porážce hitlerismu, po vliv Ruska v Evropě a světě. Došlo za třetí k velmi zásadnímu snížení prestiže všeho slovanství v rodícím se globálním světě. Za čtvrté se Evropa stala vazalem zámořské supervelmoci. Za páté totální nadvláda soukromého sektoru vytvořila prostor k návratu šlechtických privilegií, tentokrát ve formě diktatury globálních financiérů, ve které se nejbohatší feudálové světa za minulá léta přeměnili. Pád Sovětského svazu otevřel rovněž doslova vrata k návratu vlivu církví na duchovno lidstva, které se ony snaží doslova okupovat. Nejtragičtější ze všeho je ale ztráta lidského sebevědomí, jemuž je upíráno právo na rozhodování o svých dějinách. Je mu jakýmisi skrytými až tajnými elitami vsugerováváno, že všechno za lidi rozhodnou různé ty skryté síly, trhem počínaje a všeobsahující konkurencí nejschopnějších jedinců konče.