Napřed dvě hlavní konstatování. První. Nepopiratelným, základním zákonem dosavadních dějin bylo, je a dlouho ještě bude, že bohatství je nejspolehlivější cestou k moci. Druhé pak. I když byla katolická církev v minulém období utlačována, a později alespoň upozaďována, přece si udržela poměrně značný vliv na početnou vrstvu občanů, především na venkově. Mít vliv a dokonce neformální, neinstitucionalizovaný, je vždycky velkou devízou pro soupeření o moc. Je vlastně sám o sobě v mnoha případech již neformální mocí, v případě církví pak určitě tradiční mocí v oblasti duchovna. Politická moc postkomunistických vladařů se rozhodla pro obrovskou majetkovou restituci církvím, která může v reálném životě znamenat doslovnou resuscitaci moci katolické církve. Názory, dokonce i z řad katolických prelátů, že majetek bude přísně využíván jenom k dobročinným účelům, smrdí podvodem. Záleží totiž vždycky jen na jedincích, zda je majetek nesvede na cestu rvačky o moc, či alespoň ke skrytému podílu na ní. A jelikož nikdo nikdy se nemohl zaručit za každého příslušníka své instituce, je vysoká pravděpodobnost, že mezi postavami vysokého katolického kléru se najde osobnost, bažící po světské moci. Politici, mnohem méně pak klérus rovněž tvrdí, že majetkový dar našeho státu bude sloužit k osvobození církve od státní moci. Pokud to tvrdí politici, tak lžou, protože je na první pohled zřejmé, že na údržbu tak ohromného rituálního a vůbec kulturního majetku, bude katolická církev potřebovat neustálé dotace. Nepochybně bude škemrat o přísun peněz rovněž na své školy, sociální zařízení a na další aktivity, které si ještě vymyslí údajně jako službu veřejnosti. Politici zmíněného typu jsou tedy hlupáci, když hovoří o hospodářské samostatnosti církve. Kdyby byli chytří, tak dokonce nic takového, jako je hospodářské osamostatnění církve nechtějí, protože ekonomická závislost církve na státu je a bude jedinou pákou, pomocí níž může stát omezovat touhu církve o moc. Nejvyšší klérus naší katolické církve si v žádném případě hospodářskou nezávislost na státu ani nepřeje, protože v budoucí, stále silněji nenáboženské společnosti, by se bezvýznamnost církve přiblížila mnohem rychleji. Majetek tedy církev jednoznačně využije k posílení svého vlivu ve společnosti, jako neformální moci a zároveň odrazového můstku pro své ambiciózní jedince pro případné soupeření i o světskou moc.