Ještě před dvěma desetiletími v běžné mluvě nepoužívané slovo oligarcha, se v současných politických komentářích doslova rozbujelo jako rakovinový nádor. Někteří novináři už dokonce mluví i v případě současné politické moci v USA o vládě oligarchů, když až do nedávna se ten, v demokraciích pejorativní pojem, používal pouze pro rychlokvašné zbohatlíky v Rusku. V posledním roce je uvedený pojem pravidelnou součástí informací o dění na Ukrajině. Tamější loňský puč je označován za válku oligarchů. Stejně tak současný boj mezi představiteli nelegitimní pučistické vlády se označuje jako rvačka oligarchů o hospodářské výhody. U nás se v médiích ubytoval uvedený pojem brzy po vzniku Sobotkovy vlády, v níž se stal místopředsedou a ministrem financí privatizační zbohatlík, navíc příslušník bývalé KSČ. Záměrné, mnohdy až nevybíravé útoky na Babiše mají svůj jasný zdroj. Jsou jim „taky“ podnikatelé, čti finanční spekulanti, soudobá to vládnoucí třída finančně globalizovaného světa, která si nakoupila dostatečné množství mediálně zdatných poskoků, aby si sama politickým bojem nešpinila ruce. Je to s podivem, ale je to tak. Podnikatelé napadají jiného podnikatele. A ne pouze proto, že díky svému politickému angažmá neobyčejně zvýšil vlastní konkurenceschopnost. Babiš je učebnicovým představitelem produkčního kapitalisty. Jeho majetek je veskrze materiální a vytváří reálné, tedy spotřebitelské hodnoty. Je podle marxistické dogmatiky sice vykořisťovatelem, ale není spekulačním příživníkem, čistým financiérským parazitem. A právě tuto vrstvu jeho politické angažmá výsostně štve. Jednak proto, že si díky politické moci zvyšuje zisk, ale především proto, že je pro mafii finančních spekulantů, coby významný politický přestavitel, vysoce rizikovým faktorem. Může začít prosazovat zákony, které zásadním způsobem omezí reálnou nadvládu finančníků nad zbytkem populace. A i když se mu to nepodaří, nebo jenom v malém rozsahu, tak svou veřejnou aktivitou otevře společnosti oči. Tak jako kdysi intelektuálové Marxova typu politicky uvědomovali dělnickou třídu, tak dneska může produkující podnikatel, kapitalista materiálního bohatství, politicky uvědomovat většinu veřejnosti, pro niž jsou financiéři stejným sociálním, až třídním nepřítelem, jako pro Babiše a jemu podobné. Nebojme se Babišů, ale dobře si je hlídejme. Podporujme jeho druhy v boji s „podnikateli“ v oboru spekulací, především těch finančních.

Obecně platí, že všechny sankce, jejichž smyslem je inspirovat občany postiženého státu, ke svržení jejich politického představitele, jsou ve skutečnosti politickým zločinem vydírání a braní rukojmích. Moc která sankcionuje totiž vždycky velice dobře ví, že sankcemi budou nejvíc, nebo dokonce jenom, trpět občané a nikdy ne politická věrchuška. Pokud mocenská elita má navíc podporu vojska, tak nemusí mít žádné obavy ze svého svržení. Takže taktika braní si veřejnosti za rukojmí svých zájmů je neúčinná a nádavkem ještě zločinem proti lidskosti, protože vždycky snižuje životní standard většiny veřejnosti. Co platí o sankcích obecně, to o sankcích proti konkrétním lidem v Rusku, platí ještě víc. Zdivočelí vládci v USA navíc vsadili na to, že sankcemi postihují, čili prakticky vydírají, mimo jiné i nejvlivnější, přesněji řečeno nejbohatší občany Ruska, jejichž bohatství je sankcemi vážně ohroženo. Ve své  neznalosti nepočítali s vlasteneckými city mnohých z nich, takže je ještě silněji připoutali k Putinově politice. Sankce sice vyhlásili politici USA a mnozí politici z EU je s chutí následovali. Jenže jejich konkrétní parametry nastavily především vlivové struktury USA, čti lobbisté průmyslových a jiných podnikatelů, podle svých konkurenčních zájmů při podnikání v Rusku. Cílem americkými podnikateli prosazených sankcí je co nejvíc poškodit evropské firmy, a umožnit tím americkým korporacím větší výhody na ruském trhu. Což se už projevilo mimo jiné tím, že za minulý rok se obchod mezi USA a Ruskem zvýšil. Evropa naopak jenom ztrácela. Takže sankce proti Rusku jsou zločinem proti lidskosti vůči většině veřejnosti, braním si veřejnosti za rukojmí, vydíráním nejbohatších Rusů a konečně podvodem amerických bohatců na svých evropských konkurentech.

V našich médiích jsou již delší čas šířeny panikářské názory o hrozbě nadvlády oligarchů. Povrchně myslící novináři a publicisté totiž mimo jiné zneužívají příliš průhledné situace na Ukrajině, kde občanskou válku mezi Ruskými občany a ostatními národnostmi využili někteří oligarchové k upevňování své moci. Osvědčení lokajští manipulátoři nám vnucují myšlenky na příklad o Babišovi, ve kterém vidí možného budoucího předsedu vlády, který prý přemění ČR na satelitního dodavatele svého Agrofertu. Na druhé straně minulý týden hlavní média kupodivu nějak obešla výroky vrchního velitele NATO, generála Philipa Bredlova, který politiky zemí NATO, kteří odmítají válčit, označil za zbabělce a začal brát představitele států coby své podřízené. Takže mně napadá, že varování před možnou budoucí vládou oligarchů má pouze odlákat pozornost veřejnosti od reálně se již upevňující nadvlády generálů USA minimálně nad politiky zemí NATO. To je totiž již poslední reálná síla, které má svou nepopíratelnou převahou zajistit světovládu globálnímu financiérskému gangu.

Všichni příslušníci mediální a politické proukrajinyké smečky démonizují Putina a neodsuzují Rusko. Je to příznak fašistického myšlení. Jedním z hlavních rysů fašismu je vedle nadvlády elit vůdcovský princip. V USA, které jsou již dávno plně fašistickou zemí, většina politiků a jim sloužících novinářů už neumí uvažovat jinak, než v intencích vůdcovství státu. Vnímají Putina proto jako vůdce, který „může za všechno“. Putin jako vůdce všem globálním mocipánům opravdu pije krev. Oni potřebovali, aby Rusku vládl opět někdo, jako politický pitomec Gorbačov, nebo politický hochštapler, Jelcin, kteří přivedli zem do otroctví Západních financiérů. Politik Putinova formátu je pro ně natolik nesnesitelný, že ho chtěli zabít a když se to nepovedlo, tak z něj dělají diktátora horšího než Hitler.

Naše země byla mnohá desetiletí vlivným členem vojenského uskupení Varšavská smlouva, hospodářského společenství Rada vzájemné hospodářské pomoci a celkově významnou zemí socialistického bloku, který byl ve stavu Studené války s blokem zemí atlantického Západu. Náš stát, především jeho vládnoucí struktury, byly prakticky čtyřicet let ve válečném stavu. Sice se nestřílelo, nebombardovalo a nezabíjelo, ale zato probíhala o to víc propracovaná, totální informační válka. Po celé dějiny platí, že v každé válce zúčastněné strany lžou. V informační válce jsou takové „lži“ dlouhodobě propracovanější do obsáhlých systémů propagandy opírající se o co nejúplnější ideologickou soustavu. Hlavní charakteristikou jmenované války bylo šíření přísně jednostranných informací. Na Východě byly o Západu publikovány jen a pouze negativní zprávy, události a fakta. Ne lži, leč nic pozitivního, kladného. Zatím co o našich spojencích, zemích Východu, se naopak publikovaly pouze dobré, slušné, kladné, až radostné informace. Zase ne lživé, leč pouze ty příjemné. Celkovýtrend určovali politici, ale v širokém spektru konkrétnosti je realizovali především jim posluhující novináři. Nejméně dvě generace novinářů nepotřebovaly, a proto neuměly, ba ani se neučily používat mozek ke kritickému myšlení, ale psaly pouze to, co si přála politická všemoc. Novináři, ale dokonce i publicisté necítili potřebu se vzdělávat, mnohdy dokonce ani jinak na sobě pracovat. Proto se po listopadovém převratu dlouho zmítali v beznaději, názorově tápali a těžce hledali formu i obsah svého psaní. Jelikož byli odkojeni principem poslušnosti, neměli široký rozhled a neuměli kriticky myslet, změnili se většinou na povrchně vidící, brakový a bulvární póvl. Vždycky rovněž ve velké většině sloužili nové moci, napřed politické ve státě, později vlastníků tiskovin a médií, která je zaměstnávala. V posledních letech a definitivně pak od loňského roku, se jejich dušičky konečně doslova tetelí. Už zase jsme ve válce, takže už všichni vědí, jak mají psát. Takže nejsou už jenom póvlem, ale doslova intelektuálskou luzou, bezhlavě opět sloužící jedné straně narůstajícího konfliktu.

Oba se dopustili omylu při identifikaci vládnoucí vrstvy ve své době a společnosti. Hitler za ni považoval Židy, Lenin buržoasní třídu. Obojí bylo jen zdánlivě správné. Při hlubší analýze by přišli nato, že zdaleka ne všichni Židé, a z velké části ani ne všichni příslušníci buržoasie, nýbrž pouze a jen mocivhtivci z těchto skupin. Pro takové je startovací výhodou, když se narodí jako bohatí, nebo velké bohatství v aktivním životě náhle získají. Ve vrstvě vládců se samozřejmě vyskytují i mnozí další mocichtiví ze všech ostatních sociálních vrstev. Kdyby se opravdu dva jmenovaní politici seznámili kupříkladu s díly Hegela, tak na to museli přijít. Již on totiž rozdělil lidi na dvě základní skupiny. Vládce a poddané. Základní rozdíl je u nich v genech. U těch prvých je touha po moci silnější, než pud sebezáchovy. Jejich životním stylem je vést, rozhodovat, poroučet, skutečně vládnout i za cenu rizika, že v boji o moc přijdou o život. Riziko ztráty života v boji o moc je pro ně přijatelné.

Kdyby můj strýc z matčiny strany ještě žil, tak bych mu dneska musel napsat následující dopis. Milý strýčku. Když ses po pěti letech v roce 1945 vrátil z fronty, pomáhal jsi mne vychovávat místo otce, který nás s mámou a sestrou ve válečných dobách opustil. Po celé mé dětství jsi mi vyprávěl, jak jsi v řadách Rudé armády osvobozoval Ukrajinu, Bělorusko, Polsko, a nakonec i Československo. Já ti s dětskou upřímností až do dnešních dnů bezmezně věřil. A nyní se dovídám, že všechno bylo jinak. Lhal jsi mně! Neosvobozoval jsi nikoho, ale naopak jsi, jako voják armády agresorského státu, dobýval jednu jmenovanou zem za druhou. A tím je pomáhal uvrhnout nejen do područí Ruského impéria, ale dokonce do komunistické tyranie. Hanba Ti!?? Ale já Ti milý strýčku přece jenom odpouštím. Díky Tvému „lživému“ chování jsem nakonec celý svůj život prožil v míru, dostatku a dokonce spokojenosti. Ve válečné vřavě jsi, nevlastní vinou, ztratil tu část života, která je obvykle pro chlapa nejkrásnější. Vrátil ses prakticky tělesně zdravý, ale duševně tak vyprahlý, že jsi už nedokázal založit svou rodinu, ač jsi žil dlouho a na to, kolik jsi vytrpěl dokonce příliš dlouho. Bohužel ale přece jenom ne tak dlouho, abys mohl dneska vypráskat třeba bičem každého, kdo z Tebe teď prakticky dělá válečného zločince. Právě se rozhoduji, jestli bych to neměl udělat za Tebe. Jenže něco mi říká, že to nemá vůbec žádný smysl. Na tom, co se už stalo, nikdo nic a nikdy už nezmění. Může o tom pouze konstruovat své spekulace, či až krkolomné interpretace, ale to je tak asi všechno, jak u těch psů, co štěkají na karavanu, která je míjí bez povšimnutí. Jen si při tom všem dneska vzpomínám, že v jednom z našich posledních rozhovorů, asi tak před dvaceti lety, jsme se shodli, že se asi ten Stalin a Hitler měli raději dohodnout na rozdělení světa a neválčit mezi sebou. Stalin by zachránil životy mnoha desítek milionů svých spoluobčanů a Hitler by se zase postaral o to, aby se Tví dnešní obviňovatelé vůbec nenarodili. Jejich rodiče by totiž skončili v lepším případě někde v Patagonii, v tom horším pak v plynové komoře. My blonďáci, kteří navíc umí německy, bychom to asi přežili.

Před několika dny se v médiích objevily informace o výzvě k vybudování Evropské armády. Výzva přišla přímo z centra EU a neměla by se tedy zesměšňovat, jak to ihned někteří psavci prováděli. Osobně to považuji za skvělý nápad, leč měl přijít již před čtvrt stoletím. Přesněji při smlouvách o sjednocení Německa. Tehdy zaváhal nejen kancléř sjednotitel, ale i Gorbačov. Spojení Německých států mělo být především podtrženo odchodem všech „okupačních“ vojáků ze SRN i NDR. Zrušení Varšavské smlouvy pak v žádném případě nemělo být jednostranné, ale symetricky měla být rozpuštěna rovněž Atlantická aliance. Evropa následně, ne-li dokonce ještě před tím, měla začít budovat celoevropskou armádu. Nepochybuji, že by USA byly proti a ještě víc asi Británie, která zaprvé parazitováním na moci Američanů neustále destabilizuje EU, ba celou Evropu a za druhé si tím alespoň trochu kompenzuje mindráky z rozpadu impéria. Říkám, že nápad se opozdil, ale to neznamená, že by se už neměl realizovat. Naopak. Právě problémy kolem Ukrajiny široké veřejnosti odkryly, v jakém potupném postavení vůči USA Evropa je. Evropa potřebuje vlastní armádu víc, než pes drbání. Nemusí být zdaleka tak obrovsky nákladná, jak drahý je provoz NATO, protože by šlo o skutečně obrannou vojenskou moc. Žádné expediční sbory pro boj v pouštích či džunglích, žádné útočné letectvo a námořnictvo. Jen a jenom jednotky bránící sice poněkud půdorysně rozeklanou, leč přece jenom bránitelnou Evropu. První etapou by byl odchod z NATO. Už jenom distance od antiislámských zhovadilostí, jež provádí USA a zřetelné odmítání agresivní politiky Izraele by nám zajistilo dostatečnou bezpečnost. Když by se navíc Evropě povedlo zvládnout řízenou emigraci z chudších zón jejího okolí, tak by měla opravdu vyhráno. Jen by musela ještě k tomu jasně světu sdělit, že migraci, kterou zaviní USA, přesměruje do jejich země. Navíc by Evropa uvolnila ruce Rusku, které by se mohlo věnovat obraně svého obrovského území na východě. Tím by prospěla i Číně, která by se mohla soustředit pouze a jen na soupeření v Tichomoří.

Je to raketový vzestup čínského hospodářství, co je podhoubím všech globálních aktivit vládců USA, za posledních dvacet let. Mám tím na mysli skutečné vládce USA a ne jejich viditelné tlampače Obamou počínaje a tlučhuby kupříkladu typu Brzezinski konče. Čína se stala opravdovou hrozbou pro půl tisíciletí existující nadvládu „bílého muže“ západní, křesťanské víry, zotročeného již celá staletí židovskými penězi. Proti Číně proto musí USA bezpodmínečně posílit svůj hospodářský potenciál. Po rozpadu SSSR doufaly zmíněné kruhy Ameriky, že se jim podaří rozložit Rusko a postupně se zmocnit jeho nerostného bohatství, které je nesporně největší na světě. Američané kalkulovali mimo jiné i s tím, že Rusko přece jenom patří ke kultuře „bílého“, křesťanského muže a pokud v jeho čele bude stát banda jelcinského typu, tak by nadvláda USA nad tímto územím byla získána bez obětí na životech lidí Západu. Jenže nástupem Putina se tento projekt přinejmenším zkomplikoval, pokud dokonce nezhroutil. Putin se totiž vzepřel americkému novému světovému řádu a začal se pokoušet budovat novou geopolitickou mapu světa, jejímž základem je logicky silná Asie. Stařičká Evropa je nyní před dilematem. Buďto zůstane vazalem USA a stane se tak obětištěm budoucího rozhodujícího, s vysokou pravděpodobností válečného, střetu mezi blokem Asie a USA, nebo si uvědomí, na kterém kontinentu žije a…stane se jeho, sice méně vlivným, leč respektovaným okrajem, aniž se na jejím území bude rozhodovat o příští existenci lidstva formou globální války.