Obecně platí, že všechny sankce, jejichž smyslem je inspirovat občany postiženého státu, ke svržení jejich politického představitele, jsou ve skutečnosti politickým zločinem vydírání a braní rukojmích. Moc která sankcionuje totiž vždycky velice dobře ví, že sankcemi budou nejvíc, nebo dokonce jenom, trpět občané a nikdy ne politická věrchuška. Pokud mocenská elita má navíc podporu vojska, tak nemusí mít žádné obavy ze svého svržení. Takže taktika braní si veřejnosti za rukojmí svých zájmů je neúčinná a nádavkem ještě zločinem proti lidskosti, protože vždycky snižuje životní standard většiny veřejnosti. Co platí o sankcích obecně, to o sankcích proti konkrétním lidem v Rusku, platí ještě víc. Zdivočelí vládci v USA navíc vsadili na to, že sankcemi postihují, čili prakticky vydírají, mimo jiné i nejvlivnější, přesněji řečeno nejbohatší občany Ruska, jejichž bohatství je sankcemi vážně ohroženo. Ve své neznalosti nepočítali s vlasteneckými city mnohých z nich, takže je ještě silněji připoutali k Putinově politice. Sankce sice vyhlásili politici USA a mnozí politici z EU je s chutí následovali. Jenže jejich konkrétní parametry nastavily především vlivové struktury USA, čti lobbisté průmyslových a jiných podnikatelů, podle svých konkurenčních zájmů při podnikání v Rusku. Cílem americkými podnikateli prosazených sankcí je co nejvíc poškodit evropské firmy, a umožnit tím americkým korporacím větší výhody na ruském trhu. Což se už projevilo mimo jiné tím, že za minulý rok se obchod mezi USA a Ruskem zvýšil. Evropa naopak jenom ztrácela. Takže sankce proti Rusku jsou zločinem proti lidskosti vůči většině veřejnosti, braním si veřejnosti za rukojmí, vydíráním nejbohatších Rusů a konečně podvodem amerických bohatců na svých evropských konkurentech.