Kdyby můj strýc z matčiny strany ještě žil, tak bych mu dneska musel napsat následující dopis. Milý strýčku. Když ses po pěti letech v roce 1945 vrátil z fronty, pomáhal jsi mne vychovávat místo otce, který nás s mámou a sestrou ve válečných dobách opustil. Po celé mé dětství jsi mi vyprávěl, jak jsi v řadách Rudé armády osvobozoval Ukrajinu, Bělorusko, Polsko, a nakonec i Československo. Já ti s dětskou upřímností až do dnešních dnů bezmezně věřil. A nyní se dovídám, že všechno bylo jinak. Lhal jsi mně! Neosvobozoval jsi nikoho, ale naopak jsi, jako voják armády agresorského státu, dobýval jednu jmenovanou zem za druhou. A tím je pomáhal uvrhnout nejen do područí Ruského impéria, ale dokonce do komunistické tyranie. Hanba Ti!?? Ale já Ti milý strýčku přece jenom odpouštím. Díky Tvému „lživému“ chování jsem nakonec celý svůj život prožil v míru, dostatku a dokonce spokojenosti. Ve válečné vřavě jsi, nevlastní vinou, ztratil tu část života, která je obvykle pro chlapa nejkrásnější. Vrátil ses prakticky tělesně zdravý, ale duševně tak vyprahlý, že jsi už nedokázal založit svou rodinu, ač jsi žil dlouho a na to, kolik jsi vytrpěl dokonce příliš dlouho. Bohužel ale přece jenom ne tak dlouho, abys mohl dneska vypráskat třeba bičem každého, kdo z Tebe teď prakticky dělá válečného zločince. Právě se rozhoduji, jestli bych to neměl udělat za Tebe. Jenže něco mi říká, že to nemá vůbec žádný smysl. Na tom, co se už stalo, nikdo nic a nikdy už nezmění. Může o tom pouze konstruovat své spekulace, či až krkolomné interpretace, ale to je tak asi všechno, jak u těch psů, co štěkají na karavanu, která je míjí bez povšimnutí. Jen si při tom všem dneska vzpomínám, že v jednom z našich posledních rozhovorů, asi tak před dvaceti lety, jsme se shodli, že se asi ten Stalin a Hitler měli raději dohodnout na rozdělení světa a neválčit mezi sebou. Stalin by zachránil životy mnoha desítek milionů svých spoluobčanů a Hitler by se zase postaral o to, aby se Tví dnešní obviňovatelé vůbec nenarodili. Jejich rodiče by totiž skončili v lepším případě někde v Patagonii, v tom horším pak v plynové komoře. My blonďáci, kteří navíc umí německy, bychom to asi přežili.